Napiš něco vánočního…

Tak jsem se ocitla ve stejné situaci jako mnozí přede mnou. Vymezené místo vánočního vydání novin se něčím zaplnit muselo, ale nápady nepřicházejí jen tak. Různí autoři řešili zadaný úkol různě – drobnou epizodou ze života, vzpomínkou, aktualitou. Ti anonymní byli skrytí za šiframi, ale bezradnost nad objednávkou „něčeho vánočního“ přiznávali i velcí spisovatelé, kterým nesahám ani po kotníky. Tak jak si s tím mám poradit já, když jsem také dostala pokyn „napiš něco vánočního“. Z těch „nouzových“ historických příběhů, fejetonů i klasických povídek tedy vybírám malý vzpomínkový kaleidoskop.

Štědrovečerní dary
Tak například Jan Neruda. Ve fejetonu Štědrovečerní dary píše o panu domácím učiteli Odkolkovi, studentu medicíny devátým rokem, pozvanému na štědrovečerní večeři do rodiny Boháčkových. Pan učitel, muž znalý nejrůznějších zvyků, se snažil bavit společnost.

„Večeře začala… Jen pan učitel udržoval rozmluvu. Když bral karafu s octem, zavrtěl trochu obsahem, ‚aby prý bylo octa po celý rok v domácnosti dost‘. Když krájel chleba, vyprávěl, že v Anglii je na některých místech obyčej, o Štědrý večer pověsit na kostelní dveře nevymlácený snop žita nebo pšenice, pro hladové ptactvo. Že prý by se to mělo také jinde dělat. Pak vypravoval, že v Anglii nová obuv co dar štědrovečerní nebo něco z nevzdělané kůže platí co věštba neštěstí. A pak vypravoval o Anglii ještě, že tam věší v ten den na strom chumáč mišpulí. Nevšimne-li si toho mladá dáma a projde pod ním, může ji zulíbat, kdo chce. To prý už vedlo k mnohému milostnému poměru.“

Pan učitel se pochlubil, že kamkoli byl pozván, vždycky se snažil pověry s mišpulemi využít a získat polibek od přítomné mladé dámy. Zde to byla dcera hostitelů Otylka, která ovšem o pana učitele nejevila nejmenší zájem. Rozhovor vázl, dárky byly stejné jako každý rok, navíc synkovi Boháčkových nové boty určitě přinesou neštěstí, „vždyť to pan učitel přece říkal“. Ale otce Boháčka sváteční nálada přece dojala a v pohnutí vyslovil souhlas s dceřiným nápadníkem Weinerem, kterého před měsícem rozhodně odmítl. Jenže – taková je pointa příběhu – Otylka už si mezitím našla jiného.

Jak to bylo s tou mišpulí? Nerudou popisovaný zvyk, který k nám přišel z Anglie, se týká jmelí, německy Mistel – což si Neruda evidentně spletl s Mispel – mišpulí.

(Mimochodem: Literární kritik Jindřich Vodák se rozhorlil nad podivným řazením Nerudových fejetonů v prvním vydání jeho Sebraných spisů, které nebyly uspořádány ani chronologicky, ani tematicky, a zlobí se, proč editor „nepomýšlel na to, umožniti nám sebechatrnější názor o historickém rozvoji spisovatelovy individuality v produkci fejetonové. […] Takové vydávání Sebraných spisů Jana Nerudy musí se stigmatizovati jako nejvýš nekritické, pochybené a vzhledem k památce i významu Nerudově nešetrné“.)

Vánoční krimi
Josef Čapek se na vánoční čas podíval odjinud. Jednak si uměl dokonale představit – a ještě rozkošněji popsat –, jak slaví Vánoce pejsek s kočičkou, ale třeba také dát vánoční povídce přímo kriminalistický nátěr. Uvádí ji takto:

„Vánoční povídky mají, myslím, divný osud. Nemůže býti Vánoc bez vánočky, ale vánočka bývá řádně snědena a vánoční kapr je obrán do poslední kůstky. Tak nemohou ani býti vánoce bez vánoční povídky, ale tu už si leckdo, kdo pojedl vánočky a kapra, odpustí, jsa upokojen tím, že vánoční povídka v novinách je a čísti pak že ji netřeba. Nuže, kdo tak učiní zde, ošidí sám sebe, neboť tato povídka, ačkoliv čistě vánoční (je v ní řeč o dnu štědrovečerním, o Narození Páně, ba dokonce o kněžích), vypravuje také o jiných věcech.“

Čapkův příběh takřka detektivní je o četnickém strážmistrovi Klímovi, který objevil na zadní straně kapličky (obvykle neobílené, „aby se ušetřilo“) podivné kresby – nějakého ptáka nakresleného jedním tahem, „což vyžaduje jistou šikovnost“, dále „kostel, klíč, jakési tři bochníčky a podobu panenky nebo dítěte v peřince“. Bývalý kolega, znalec šifer galérky, část obrázku rozluštil: „Ten pták, to je Papoušek, moc známá firma, starý lupič, a klíč znamená vloupání.“ Spojenými silami pak s farářem Šelepou a kaplanem Bykem doluštili zbytek. Obrázek byl vzkaz lupiče Papouška, že hodlá 26. prosince vyloupit kostel. Tři bochníčky totiž byly kameny, značka pro ukamenovaného svatého Štěpána – tedy šifra pro datum, kdy se má zločin udát. A dále v záhadné kresbě stálo, že kdo se chce na lupu podílet, ať přijde 25. (tedy v den Narození Páně – značka miminka v peřince) ke kapličce. A tam také byl lupič Papoušek dopaden.

Vánoční kýč
Nepodepsaný autor psal roku 1925 o tom, jak sedí na Štědrý den dva literáti v kavárně, jeden nevrle listuje v hoře novin, které má před sebou. Druhý se ptá, co vlastně hledá. „Nějaký rozumný vánoční příběh, ne ten každoroční kýč. Je strašné, co se tak zrovna na Vánoce děje. Rozhádaní manželé se udobří, rozvedení se zas dají dohromady, ztracený syn se vrátí z Ameriky k živořící matce s plnou peněženkou, ztracená dcera se vrhne do náruče dojatého, všeodpouštějícího otce, mladý, talentovaný, ale nemajetný muž náhodou potká mladé krásné děvče, s nímž se v létě seznámil a zamiloval se do něj, a ukáže se, že domnělá chudá dívka je milionářka a jen ho zkoušela, a ráda se za něj provdá. A lidi ta věčná opakování snesou a není jim z toho špatně.“ Zatímco tak mluví, nespustí z očí jednoho z hostů, který je do něčeho velmi začtený. Když host noviny odloží, stěžovatel se na ně vrhne – a najde v nich přesně ten typ vánočního příběhu, který právě odsuzoval. Neboť: „Co je to kýč? To, s čím má ten druhý úspěch.“

Vánoce hudební a poetické
Jsou příběhy vánoční lehce humorné a rozpustile veselé, ale také nesmírně bolestné, jako Andersenova pohádka o děvčátku se sirkami, či smutné s dobrým koncem, jako Vánoční koleda Charlese Dickense o nevlídném a lakomém Mr. Scroogeovi, kterého polepší štědrovečerní setkání s duchy.

Ale aby se tu objevilo také trochu hudby, tak tedy ještě jednou Jan Neruda, který kromě půvabné Romance štědrovečerní napsal například také pod názvem Humor vánoční krásné vyznání lidové písni:

„Národní píseň – často píseň dítěte! Naivní, nevinná, plna nejpodivnějších myšlenkových skoků – často ale také je ten skok vypočtený, z prostého oka vyšlehne trysk křišťálového humoru, ale nechce být pozorován. Zvláště naše písně vánoční jsou mozaikou co nejbohatší,“ píše Neruda v komentáři k čerstvému vydání zpěvníku Koledy vánoční roku 1878. A jak se tak písněmi probírá, uvažuje, jaké starosti si asi museli dělat naši pastýři, kteří chtěli jít přivítat Ježíška, ale nevěděli, „jakým jazykem narozený Spasitel mluví – naposled mluví Ježíšek jenom latinsky!“ Jenže „Čech má mimo češtinu ještě řeč jinou, pomocí které dorozumí se s celým světem – hudbu. Mimo to se děje každé slavné uvítání ve světě hudbou – tedy s hudbou do Betléma! Náramný shon teď po všech možných instrumentech. Ty Mikši vezmi citeru, ty Venclíčku píšťaličku, ty Vondro na dudy hrej, ty Klímo multánky, Vávro buben, Martine cimbál, Eliáši loutnu, Kašpare flétnu, Matúši trúbu, ‚nadmi hubu!‘ – a ty Mářo ‚tence zpívej!‘. K tomu zahraje Adam na varhany, Matějíček ‚na kolovrátek si mrňouká‘, a – aby nescházel nižádný odstín – chopí se dítky i brumajzlů a ‚hlasitě bručí‘. nejvíce se činí Honzíček – ‚jak ten si vyvádí!‘ – má nové housličky, štemuje je… Jenže neměl, šmytec mazaný, musel tak nechati (!) prozatím. O basu povstává obšírná hádka: ‘Basu netřeba tam ani bráči, / mohlo by se dítě ryku polekači, / radžeji pár klarnetů…’, jsou tak líbezné! Avšak basa je nástroj excelentně pomáhající, také se Vojta na ní tak rád ‘procestýruje’, ergo basa musí být!“

Neruda listuje vánočními písněmi a z jejich textů dokáže sestavit celý příběh – i o té base, se kterou chudák Vojta v samém spěchu zakopne a urazí jí krk, o dohadech, jakou vlastně mají muzikanti z Čech a Moravy Jezulátku zahrát – veselou, něžnou, ukolébavku nebo písničku k povyražení. A také o tom, co k té muzice mají přidat, aby nepřišli jen s prázdnýma rukama, a o tom, o co Ježíška poprosí – aby „kozy dobře dojily“, aby „žena zlá nebyla, / tolikrát mne něbila“, a aby se duše prosebníků dočkaly „věčné salaše“. V koledách je spousta odpozorovaného ze života – Madlenka ztratí cestou čepec, Zuzka strhla ve chvatu příprav komín, Matěj (ten, co upad s basou) navíc porazil Frantu s cimbálem, oba se do sebe pustili a Vávra je chtěl srovnat – „flétnou se třískal, a tu Jirka s kajdy všecky tři třískal“, a pak nad rozbitými kajdami plakal. A těch ptáčků, co se objevují mezi dary, aby „vyráželi Ježíška…“ Kolem miminka byla spousta práce, všichni pomáhají, štípou dříví, dokonce svatý Josef pere plínky, a „za to ovšem dostane se mu z darů také něčeho. Ne sice čehos zvláštního, jen tak, co mu jako tesaři řemeslníku přísluší: džbánek piva a koží syreček“.

Není ta lidová poezie nádhera? (Mimochodem – kdo z mladších ví, co to byly muldánky neboli kajdy, nebo brumajzl?)

Modern time
Moderní doba přinesla novoty: „Dnes živá touha našich dcerušek jde výš!“ hlásala vánoční reklama z třicátých let. „Nyní objevujeme krásu vlastní domácnosti a dopřáváme si blahý pocit rozkoše z vlastní dovednosti tím, že ozdobujeme svůj byt hodnotným hudebním nástrojem, jakým jest a může být jedině klavír. A klavír jest zase téměř již všeobecně vroucně touženým vánočním dárkem, a to nejen v rodinách zámožných, ale i v rodinách středních a nižších vrstev národa, kterým jde o blaho jejich dětí, o dobré hudební vzdělání a konečně i o možnost pozdějšího vedlejšího výdělku vyučováním hry na piano; vždyť kdožpak ví, co se za leta nám může stát,“ propagovala své výrobky Zákolanská továrna na piana Dalibor.

Továrna, založená v rodném městečku Antonína Zápotockého roku 1905, podlehla po roce 1945 znárodnění a byla včleněna do národního podniku Československé hudební nástroje Hradec Králové. Výroba klavíru skončila v roce 1985, ale továrna nezmizela. Pod názvem Pianka Dalibor založili Zákolanští roku 2011 spolek, který v ní pořádá kulturní akce.

Reklama rovněž ze třicátých let nabízela jako vánoční dárek jiný produkt: „Kdo už nyní blaženě odpočívá v hluboké a měkké lenošce, touží, aby mu jemná melodie ševelila do oušek. Kouření mu nechutná, pusu mrzutě špulí a novinami tluče v kruté nudě – protože nemá radio. Zvučný přijímač by ho informoval o všem, ani oči čtením by si kazit nemusel a všecko by pěkně věděl. Radio by ho poučilo, v ryzího inteligenta přeměnilo a cizím řečem naučilo a on by přitom jen v lenošce seděl, ruce na bříšku složené. Hudba líbezná by mu v uši hudla a dobře by mu bylo na světě. Každá babička i dědeček se z radia potěší, děti je rády poslouchají, mládež při jeho zvucích tančí a tatínkové a maminky při něm odpočívají. Radiový přijímač je jedním z nejlepších darů, působících neustálou radost nejméně po osmnáct hodin dne.  […] Pravé divy radiové techniky vyrobila firma Radiotechna v Praze podle systému Telefunken v naší domácí továrně v Přelouči.“ Také Radiozávody Přelouč (později Tesla Přelouč) mají své dějiny, značku Tesla Přelouč nesly naše první mangetofony. Dnes už ale, stejně jako řada dalších poboček Tesly, neexistuje.

Tehdejší „moderní doba“ je pryč – a její moderní nabídka už je jen nostalgická. Ale ta naše nejnovější doba, ta digitální, by neměla zapomínat, nýbrž připomínat. Třeba bohatství vánočních koled.