Operní panorama Heleny Havlíkové (88)

Týden od 10. do 16. září 2012
 – Jak dlouho ještě bude… Ministerstvo kultury a vedení Národního divadla hazardovat s českou kulturou?
 – Divadelní Plzeň ve znamení brilantního herectví, jiskřivých adaptací i obscénních vulgarit
 – Inspirace na dny příští 
***

Jak dlouho ještě bude… Ministerstvo kultury a vedení Národního divadla hazardovat s českou kulturou? 

Národní divadlo si ve své, mnohdy pohnuté historii už prošlo ledasčíms, ale tři ředitelé během týdne, to tu ještě nebylo. Petice střídá petici. Tu za zachování samostatnosti SOP podepsalo na dvacet tisíc lidí, petici za vícezdrojové financování regionálních divadel sedm tisíc, aktuální petici Národ sobě za odvolání ministryně Hanákové pět tisíc. Nespokojenost divadelnické obce s kulturní politikou je značná a zásadní – zdaleka nejde jen o Národní divadlo, které se z pohledu ředitele regionálního divadla „topí“ v penězích.

Ministryně Alena Hanáková ani ekonomický náměstek Martin Sankot nedokázali ani na úterní tiskové konferenci vysvětlit dosavadní kroky MK v souvislosti s procesem direktivního slučování ND a SOP, jehož jednou subkapitolou je bleskové odvolání ředitele Ondřeje Černého. Náměstek Sankot se za své kritické výroky vůči Národnímu divadlu ohledně snižující se návštěvnosti a odchodu umělců omluvil; jeho výhrady přesto nejsou tak docela od věci (jakkoli jako zásadní argument pro okamžité odvolání ředitele sotva obstojí). Kdyby pan náměstek chodil víc do divadla, tak by si mohl všimnout, že při premiéře takových zaručených kasaštyků, jako Sedlák kavalír a Komedianti, které se ve Státní opeře odehrávaly už plně pod vedením nového šéfa Rocca, lidé skutečně houfně a znechuceně odcházeli. A že kvůli více či méně ostentativně vyjádřenému nesouhlasu se slučováním z ND odešel šéfdirigent Tomáš Netopil, šéf opery a režisér Jiří Heřman, nebo byla odejita primabalerína a choreografka Hana Vláčilová nebo scénograf Josef Jelínek.

Nicméně po setkání s vedením Národního divadla ministryně přistoupila na požadavky nastolené Národním divadlem pod hrozbou stávky: svého náměstka z postu pověřeného ředitele odvolala a vedením ND pověřila Václava Peloucha, dosavadního provozně-technického ředitele ND. Že si současní šéfové a ředitelé Národního divadla za nastalé situace chtějí uhájit své posty je docela pochopitelné a stejně pochopitelné je, že požadovali, aby vedením ND byl pověřen někdo z nich. Takovému řešení se ale vzepřeli zaměstnanci SOP –  po personálních čistkách, které v bývalé SOP provedlo nové vedení ND, při zatím stále jen planých ministerských slibech o dorovnání platů a dalších turbulencích, které s sebou chaotická transformace přináší, se ani jim nelze divit, že fúzi s ND považují pro sebe za likvidační a naději stále spatřují v samostatnosti.

Když pověřený ředitel Pelouch „hrozí“, kolik milionů by bylo nutné vynaložit na návrat před 1. leden 2012, kdy ke sloučení došlo, měl by přestat mlžit a zveřejnit, na kolik tento experiment, či spíše hazard, do kterého se Národní divadlo pod vedením Ondřeje Černého pustilo, zatím daňové poplatníky přišel a za co přesně byly miliony utraceny. Připomeňme, že exministr Jiří Besser opakovaně hlásal, že sloučením se ušetří 22,3 milionů. Kde jsou? Zcela zásadní je ovšem otázka, zda lze ještě proces slučování zastavit. Pelouch ve svém rozhovoru pro aktualne.cz (rozhovor najdete zde) lavíruje: nejdřív tvrdí, že to možné není, aby vzápětí připustil, že o samostatnosti obou divadel uvažovat lze. A korunu té vší neujasněnosti a bezkoncepčnosti nasadil výrokem, že „je dále nutné vytvořit ve spolupráci s ministerstvem odbornou komisi, jejímž úkolem, ještě před výběrem nového ředitele, bude provést důkladnou analýzu uměleckou, finanční a tak dále. Teprve na jejím základě půjde rozhodnout, jak pokračovat v dalším směřování divadla – zda ve spolupráci se Státní operou, či nikoliv. Tento proces se však může uskutečnit nejdříve v příštích letech. Rozhodně o něm chci se zaměstnanci opery (zejména s orchestrem a sborem) hovořit a dále diskutovat o problémech, které oni vidí ve spojení obou divadel“. Pokud manažeři Národního divadla nejprve činí zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými a podle jejich názoru nezvratnými dopady a teprve pak provádějí „důkladné analýzy umělecké, finanční a tak dále“, pak jsou „procesy“ přes všechnu diskreditaci, kterou oprávněně za jejich omílání sklidila ministryně, skutečně nastavené zásadně špatně – jak na ministerstvu, tak v Národním divadle.

Ať už zástupci MK nebo představitelé vedení ND tak v každém dalším kroku, v každém dalším prohlášení prozrazují, jak bylo sloučení ND a SOP nepřipravené, bezkoncepční a chaotické. Důvody bývalý ředitel Ondřej Černý definoval jasně, když prohlásil, že své problémy s řízením čtyřsouborového divadla na čtyřech scénách s přehledem vyřeší tím, že si přibere další budovu a další soubor. Skutečné ministerské důvody fúze maskované zvýšením umělecké úrovně jsou ovšem stále obestřeny záhadami a protikladnými prohlášeními. Stejně jako nová mantra ministryně, když špatně nastavené řídící procesy nahradila přísliby o odborné komisi, jejíž složení je ale utajováno (pokud vůbec existuje), která vybere někoho z ministerstvem tajuplně vytipovaných kandidátů. Podle toho, co mi někteří z takto oslovených líčí, postupuje ministerstvo i v tomto značně chaoticky a zcela nepřipravené hledá, kde se dá.

Ministryně, pokud se ze stranického i premiérského „koberečku“ vrátí ještě jako ministryně, má šanci poučit se z dosavadních chyb svých i svých předchůdců a v kompetentním dialogu s městskými i krajskými zřizovateli, a to včetně a zejména toho pražského, systémově nastavit základní mantinely vícezdrojového financování divadel.
***

Divadelní Plzeň ve znamení brilantního herectví, jiskřivých adaptací i obscénních vulgarit

V Plzni v neděli skončil hlavní program Mezinárodního festivalu divadlo, který byl letos jubilejní, již dvacátý. Na tento prestižní festival jezdím už řadu let, abych si “kalibrovala měřítka“ posuzování aktuálních inscenačních trendů, které lze pochopitelně vztáhnout i na operu, pokud se nechce izolovat. Festivalu sice letos nakonec žádnou operu neuvedl, když původně ohlášená inscenace Glassovy opery V kárném táboře v nastudování domácího souboru Divadla J. K. Tyla byla kvůli onemocnění zrušena.

Festival poskytuje během pěti dnů jedinečnou příležitost seznámit se nejen s inscenacemi, které dramaturgická rada festivalu považuje za mimořádné u nás (letos jich bylo osm), dává také výběrově nahlédnout (v limitech přece jen znatelně menších finančních prostředků) i do produkcí zahraničních, letos po jedné slovenské, ruské, belgicko-holandské a dvou maďarských. Program tradičně doplňují produkce domácích plzeňských souborů – Divadla J.K.Tyla a Alfy.

Zatímco jednou z hlavních linií loňského ročníku byly divadelně-dokumentární reflexe historických osobností, mám-li se pokusit shrnout letošní ročník, tak byl ve znamení brilantních hereckých výkonů, jiskřivých adaptací filmových, literárních i dramatických předloh, ale i spousty obscénních vulgarit. Výkon Ivany Hloužkové v roli svérázného kyjovského výtvarníka a fotografa Miroslava Tichého v inscenaci Tichý Tarzan Divadla Husa na provázku je skutečně strhující. Další excelentní herecký koncert předvedl Dirk Roofthooft v hodně drsném bilančním monodramatu člověka, který prošel japonským zajateckým táborem za druhé světové války. Smrští bravurních výkonů se tradičně vyznačovala také inscenace Dejvického divadla Ucpanej systém, a podobně sehraným týmem byl i budapešťský soubor Katonyho divadla s ostře a přesně charakterizovanými typy v inscenaci Čechovova Ivanova, který byl přenesen do bezútěšného prostoru jakési zdevastované haly z 50. let socialistické kolektivizace.

Mnohé inscenace předchozích ročníků festivalu využívaly, či spíše zneužívaly nahotu a explicitní scény sexu a brutálního násilí, nahoty bylo tentokrát výrazně méně. Zato vulgárními výrazy, jejichž vyřčení v rozhlasovém vysílání před 22. hodinou by bylo sankcionováno pokutou, se to tentokrát jen hemžilo. Až se zdálo, že pokud chce inscenace získat nějakou cenu, neobejde se nejen bez obhroublých slov, ale i umanutého nadužívání kopulačních pohybů a dalších sexuálních praktik, pokud možno nejen v heterosexuálním, ale i homosexuálním styku, včetně transvestitů a masturbace.

Z té patnáctky představení, která jsem zhlédla, a mezi kterou byla nastudování ověnčená nejrůznějšími cenami a inscenace „kultovních“ scén  – Divadla v Dlouhé nebo dnes již zaniklého Pařízkova Divadla Komedie, mě nakonec nejvíce oslovila inscenace plzeňského dětského loutkového divadla Alfa – s vtipným názvem Hamleteen. Adaptovat Shakespearova Hamleta do tak obtížného žánru, jakým je hořká hudební komedie tak, aby zaujala tu nejobtížnější cílovou skupinu – teenagery – je hodně ambiciózní úkol. Alfovský Hamlet v podání Milana Hajna není vznešený kralevic, ale kluk, který se zmítá ve svém vzdorovitém období. Jako skautík oddaný ideálům skautského desatera se časopisu Bravo svěřuje se svými milostnými zmatky i rodinnými trablemi, když nerozumí, jak si maminka hned po smrti tatínka mohla vzít bonvivánského strýce, a neví, jak splnit příkaz zemřelého otce, který coby skautský náčelník požaduje, aby ulovil bobříka pomsty. Když zjistí, že jeho krví stvrzený přítel Laertes je homosexuál, schová svůj vzdor pod pankáčské číro – až svou depresivní přecitlivělost, ztrátu iluzí spojí s černotou a adorací smrti hnutí emo. Inscenace není jen překlopením Hamleta do současnosti, ale při zachování základní Shakespearovy dějové linie dokáže být i veselá. Smích v hledišti byl dokladem, že se autoři adaptace Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, který je zároveň režisérem Hamleteena, strefili a smršť narážek, hlášek a znaků rezonuje se současností. Této skvělé adaptace Hamleta si cením v kontextu celého repertoáru Divadla Alfa – je dalším pokračováním brilantních adaptací od Tří mušketýrů přes perzifláž James Blond po drsné město hebkých plyšáků Amberville. Zklamáním pro mě naopak byly tři tituly závěrečné festivalové neděle, ačkoli jsou to inscenace vyhlášených divadel a prominentních režisérů. V Lásce a penězích Dennise Kellyho (Divadlo v Dlouhé) se režisérovi Janu Mikuláškovi, který přitom svůj talent již mnohokrát prokázal, nepodařilo klipovité historky ze života několika dvojic propojit do sevřeného dramatického tvaru. Ve své době provokativní text Rainera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt režisér Dušan Pařízek převedl do české současnosti – a vznikla jen politická agitka. Ovšem největším omylem je podle mě Europeana Patrika Ouředníka v komplikovaně zakódované režii opět Jana Mikuláška. Při vší úctě k  výkonům, a to i fyzicky velice náročným, které podali herci Národního divadla Brno, ambiciózní záměr v kostce postihnout dějiny 20. století nevyšel. Pochybovat lze ovšem již o kvalitě textů, na jejichž základě tyto inscenace vznikly – jsou plné prázdných floskulí a ideologie – převažuje zde názor, že kapitalismus je špatný. Takové teze se ovšem nezdařilo vyjádřit prostředky divadla.

V kontrastu k tomuto „šustění papírem“ je třeba připomenout Budulínka libereckého Naivního divadla – velmi vtipnou inscenaci pro děti, která v adaptaci Víta Peřiny přináší čirou radost z divadla, dětem i dospělým.

I letos si ovšem plzeňský festival zachoval již tradičně vysokou kvalitu – a sympatické je, že i v dnešních pro kulturu těžkých dobách mu plzeňská radnice fandí.
***

Inspirace na dny příští

Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky.  Dirigent: Tomáš Netopil, režie: Robert Carsen. V hlavních rolích Stefano Secco – Hoffmann, Jane Archibald – Olympia, Sophie Koch – Giulietta, Ana Maria Martinez – Antonia, Kare Aldrich – Nicklausse/Múza, Franck Ferrari – Lindorf/Coppélius/Dapertuto/Miracle. Přímý přenos z Pařížské národní opery. Bio OKO, středa 19. září 2012 19:30 h.

Alfredo Catalani: La Wally. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Václav Klemens, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Eva Urbanová /  Olga Romanko – Wally,

Martin Gurbaľ / Bogdan Stanislaw Kurowski  – Stromminger, Anna Nitrová / Erika Šporerová – Afra, Agnieszka Bochenek-Osiecka / Marianna Pillárová Walter, Gianluca Zampieri / Gustavo Porta – Giuseppe Hagenbach, Jakub Kettner / Svatopluk Sem – Vincerzo Gellner, Insoo Hwoang /  Michal Onufer / Václav Živný – Il pedone. Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka. Premiéry 20. a 22. září 2012 18:30 h.

Jacques Offenbach: Robinson Crusoe. Překlad zpěvních textů František Zacharník, překlad dialogů Martin Otava. Dirigent František Babický, režie a scéna Martin Otava, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Martin Veselý, choreografie Alena Pešková. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra pátek 21. září 2012 19:00 h.

Johann Adolf Hasse: Enea in Caonia. Dirigent Ondřej Macek, režie a barokní gestika Zuzana Vrbová. Veronika Mráčková Fučíková  – Enea, Pavla Štěpničková – Andromaca, Jana Dvořáková – Eleno, Jana Bínová Koucká- Ilia, Pavel Valenta – Niso. Hofmusici. Zámecké barokní divadlo Český Krumlov, 21. a 23. září 2012 17:00 h., 22. září 2012 19:00 h.

Struny podzimu – Philippe Jaroussky: Árie kastráta Farinelliho. Venice Baroque Orchestra, dirigent Andrea Marcon. Dvořákova síň Rudolfina, neděle 23. 9. 2012 19.30 h.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde