Velká pardubická
Koncert v rámci čtyřicátého ročníku Pardubického hudebního jara, dirigovaný Petrem Altrichterem, měl několik ne zcela běžných atributů. Filharmonici se ve městě objevili po dlouhých osmatřiceti letech. Ostatně mimo Prahu se po Čechách, Moravě a Slezsku pohybují jen zřídkakdy, snad jen s výjimkou letního národního festivalu Smetanova Litomyšl, kde v posledních letech v auditoriu na zámeckém nádvoří účinkují opakovaně. Ale na zimních stadionech vystupují opravdu málokdy, pokud vůbec.
Museli proto v tomto případě přistoupit na kompromis a přijmout skutečnost, že koncert vzhledem k velikosti sportovní haly zřejmě musí být a bude ozvučen. Decentně, ale jednoznačně a přiznaně. Tím se samozřejmě vystoupení posunulo do trochu jiné roviny – umístěním do tohoto prostředí a s mikrofony u každého pultu se přiblížilo galakoncertům mimořádných pěveckých hvězd, programům s filmovou hudbou nebo rovnou velkým mezižánrovým přesahům, kdy se rockové kapely kombinují se symfonickým orchestrem a podobně.
Avšak Má vlast současně zůstává i v netypickém prostředí tím, čím je: sváteční hudbou pro významné příležitosti, krásnou velkolepou romantickou partiturou s mimohudebním programem a současně i se schopností zaujmout ryze hudebními prostředky. Má vlast je také ikonou, symbolem, ztělesněním a výrazem snah národního obrození. Středeční koncert se ocitl přesně v průsečíku těchto protichůdných pohledů, ale krása a patos Smetanovy hudby v něm přece jen zvítězily.
Co nicméně nemůže sebelépe amplifikovaný koncert opravdu plně a přesně zprostředkovat, jsou interpretační finesy, poetické detaily, jemnosti umělecké koncepce, nuance. Tedy parametry, za kterými chodí poučenější část publika jako za zdrojem krásy, potěšení a pocitu libosti. Takovéto odstíny ozvučení velkého prostoru zplošťuje či přímo eliminuje. Přitom právě ony dávají klasické hudbě její specifickou jedinečnost.
Uvažovat proto obvyklým způsobem o tom, jaké bylo provedení, jak se potkalo s místní akustikou a jaké pojetí vůbec dirigent zvolil, je dost ošemetné. Petr Altrichter nesporně vsadil na tradice, nesnažil se o inovace či překvapení. Vedl provedení tak, že každá z básní měla svou očekávanou náladu, charakter a tempo, své typické vyznění, jak je posluchačstvo zná; to znamená Vyšehrad přiměřeně vážně a vznešeně, Vltavu poeticky i epicky, Šárku dramaticky i virtuózně, báseň Z českých luhů a hájů hymnicky a obě husitské fantazie velkolepě. Přidržel se důvěrně známého výkladu a udělal dobře. Pětasedmdesát minut hudby mělo svou náročnost a zároveň lidovost, svou krásu i přístupnost, svou nevšednost a neobvyklost i důvěrnou blízkost.
Koncert měl nedlouhé úvodní slovo, v němž zazněla i připomínka toho, že Petr Altrichter patřil v letech 1982 až 1989 do Pardubic – byl šéfdirigentem tamního komorního orchestru.
Tisícovka lidí sledovala Českou filharmonii na židlích na ploše, pod vyvýšeným pódiem, další více než dva tisíce lidí zcela zaplnilo ochozy. Ten nejvzdálenější, směřující čelem k pódiu, i postranní. Jen dva sektory po stranách, ty nejbližší scéně, byly uzavřeny. V hale bylo teplo a panovala tam vstřícná atmosféra, připomínající jakýkoli renomovaný open air koncert.
Pořadatelé festivalu se velkou pardubickou Mou vlastí vědomě přihlásili k letošnímu stému výročí vzniku Československa. Připravili svému publiku skutečně ojedinělý, mimořádný večer. A o zážitek šlo především, ne o interpretační jemnosti. Ne, že by ve hře nebyly přítomny, ale ozvučení je přece jen nivelizuje. Podporuje však naopak celkový dojem z výjimečné události. A tou koncert v aréně pro přítomné byl. Stačilo poslouchat reakce kolem sebe.
Hodnocení autora recenze: 75 %
Pardubické hudební jaro 2018
Smetanova Má vlast s Českou filharmonií
Slavnostní koncert ke stému výročí založení Československé republiky
Dirigent: Petr Altrichter
Česká filharmonie
14. března 2018 Tipsport arena Pardubice
program:
Bedřich Smetana: Má vlast
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]