Téma a variace na Jaroslava Haška

 

Téma: doslov Jaroslava Haška k prvnímu vydání knihy Osudy dobrého vojáka Švejka (1922)

Život není žádnou školou uhlazenou chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec u Kalicha a tento román není pomůckou k salónnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat. Jest to historický obraz určité doby.

Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se podat jej právě tak, jak se to stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentech.

Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může říct všechno. Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.

Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: “Vysmrkal se a utřel si nos.” Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.

Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.

Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovávali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se uspokojil.

Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.

Užívaje ve své knize několika silných výrazů, konstatoval jsem letmo, jak se skutečně mluví. Od hostinského Palivce nemůžeme žádati, aby mluvil tak jemně jako pí Laudová, dr. Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salón s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval jemný mrav salónní, pod jehož rouškou právě salónní lvi oddávají se nejhorším neřestem a výstřednostem.

Variace: Petr Kotík (červen 2018)

Umělecká hudební tvorba se nesnaží a nikdy nesnažila „zalíbit se“ a zvláště ne uhlazenému kulturnímu průměru. Každý skladatel komponuje tak, jak může, ať je, kdo je. Vladimír Franz to dělá jinak než Petr Kofroň nebo Petr Bakla a žádný koncert, který za něco stojí, neslouží jako pomůcka k salónnímu šlechtění společnosti, o což tak často usilují programy významných festivalů a koncertů počínaje večery v pražském Rudolfinu.

Inteligentní člověk nezatížený nesmysly (které mu jsou od malička vtloukány do hlavy) o „vznešeném poslání“ umění a hudby, je schopen pozorně poslouchat tvorbu současníků a udělat si z toho vlastní závěr. Je schopen rozpoznat autenticitu od falše, upřímnost od předstírání a vidět rozdíl mezi úsilím o dílo a úsilím o úspěch. Že tato vrozená inteligence se většinou projevuje u lidí mladšího věku je samozřejmé, není to však dané.

Před léty vyšla kritika na koncert, ve které se autorka rozčilovala nad tím, že si skladatel dovolil napsat skladbu, která nemá ani melodii, ani rytmus a navíc její vysoká dynamika nenechala nikoho v klidu. Byl to „nářez“, postěžovala si. Dle ní se to příčilo všemu estetickému a vznešenému. Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.

Ti, kteří jsou u kormidla hudebního života u nás, se záměrně vyhýbají hudbě, která je (dle jejich mínění) nestravitelná a nemůže uspět – myslím tím díla skladatelů, kteří jsou dnes částí kánonu západní kultury (Xenakis, Cage, Sciarrino, Feldman, atd.). Jsou to zbabělci, které autentický umělecký projev překvapí a vyvolá u nich nepříjemné pocity. Jsou to poškozovači kultury i charakteru společnosti. Usilují o publikum přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu Karla Kovařovice, Václava Dobiáše nebo profesora Otakara Ševčíka, který po poslechu Janáčka navrhl dát skladatele do svěrací kazajky a pacifikovat ho v psychiatrické léčebně.

Útoky (otevřené nebo skryté) na tzv. novou hudbu (nic nového pod sluncem) přichází od těch, jejichž intelekt jim nedovoluje pochopit, že umělecký horizont půl století (a více) starý, nelze reprodukovat do nekonečna. Nejraději by udělali z celé republiky velký salón, kde by všichni nosili večerní šaty a poslouchali repertoár starých obehraných krámů, který oslovuje jemnou kulturu lidí převážně penzijního věku.

Původní text pana Petra Kotíka, který ho OpeřePlus laskavě nabídnul k uveřejnění.