Varšavský unikát: Festival Warszawska Jeseń

Měl jsem tu čest slyšet svou symfonickou skladbu na zahajovacím koncertě tohoto ročníku (v provedení Varšavské filharmonie a dirigenta Johannese Kalitzkeho) a též jsem měl při zpáteční cestě dost času přemýšlet o tom, co celá akce znamená a znamenala pro československou hudbu. Bezpochyby hudební „most“ mezi Východem a Západem, jakkoli to zní jako klišé. Neboli – skladatelé, po léta krmeni propagandou o hudbě „sloužící pokroku a lidu“ si mohli ověřit, že skládat se dá i jinak a nejen na Západě, ale i v tom blízkém sousedském Polsku (Lutoslawski, Penderecki a další). Jsem si jist, že bez inspirace „Varšavou“ by hudba mnoha českých a slovenských autorů nezněla tak, jak zní (nebo zněla). Hudba je totiž „otevřená struktura“ a nelze ji udržovat ve stavu umělé zakonzervovanosti a uzavřenosti, potřebuje nové myšlenky, nové vlivy a čerstvý vzduch, jinak zákonitě degeneruje.

Nevím, proč v českém a slovenském prostředí nikdy podobný festival nevznikl a taktéž netuším, jak je možné, že Varšavský podzim přežil všechny potíže, které ho v průběhu času provázely. Ale mám dojem, že i díky němu je „současná vážná hudba“ považována v Polsku za něco samozřejmého, důležitého pro vývoj kulturního prostředí národa a (někteří) její autoři jsou dokonce čímsi jako celebritami (v tom pozitivním slova smyslu). Přál bych si, aby nově vznikající „vážná hudba“ byla též v Čechách tím, čím je pro publikum „Varšavy“ – samozřejmou součástí kulturního dění, o které se diskutuje a která žije a rozvíjí se, stejně jako jiné obory lidské činnosti. A která není nesrozumitelnou snůškou pazvuků, jak si leckdo myslí, ale mnohovrstvým organismem, zajímavým na poslech i dotek, organismem, který potřebuje prostor a podporu, tak jako třeba ve Varšavě.