Dekadentní Osud zbavený prokletí

Národní divadlo moravskoslezské ve své současné promyšlené dramaturgii zahájilo sezónu Osudem Leoše Janáčka. Navázalo tak na systematické uvádění jeho oper v minulosti, zejména díky takovým osobnostem jako byli Jaroslav Vogel nebo Bohumil Gregor, a završilo tak ve své historii komplet nastudování všech Janáčkových oper. V hudebním nastudování Jakuba Kleckera Osud režíroval Jiří Nekvasil.

Opera Osud Leoše Janáčka, která vznikala bezprostředně po Její pastorkyni, se objevuje na jevišti jen zřídka pod nánosem pochybností zejména o libretu, kterými dílo častovali už Janáčkovi současníci, např. Max Brod nebo Jaroslav Kvapil. Je prodchnutá secesní dekadencí přelomu 19. a 20. století. Podle vzpomínek libretistky Fedory Bartošové i dalších janáčkovských znalců se dá usuzovat, že námět s příběhem vnitřně rozervaného skladatele Živného, kterému se nedaří dokončit svou operu, má mnohé autobiografické rysy. Janáček, v roce 1903 hluboce zasažený smrtí své milované dcery Olgy, netrpělivě čekal, zda v Praze prorazí s Její pastorkyní.

V té době padesátník, se během svého pobytu v Luhačovicích s bezhlavostí a náruživostí sobě vlastní zamiloval do krásné, avšak vdané, osmadvacetileté Kamily Urválkové. Zaujal ho její milostný příběh z mládí se skladatelem Ludvíkem Vítězslavem Čelanským, který dramaticky skončil a který se Čelanskému stal námětem pro operu Kamilla (byla uvedena v pražském Národním divadle v roce 1897). Hned po návratu z Luhačovic se Janáček dychtivě pustil do kompozice „dítěte“ jeho vztahu s Kamilou, které mělo podle jeho představ překypovat životem, svěžestí, moderností a elegancí. Hodně se však natrápil nejen s dokončením této opery, kterou dával k posouzení kde komu a upravoval znovu a znovu až do roku 1914, ale i s jejím prosazením na jeviště, které eskalovalo dokonce do vleklého soudního sporu s Městským divadlem na Královských Vinohradech. Uvedení Osudu se Janáček nedožil. Poprvé zazněl ve zkrácené verzi díky dirigentovi Břetislavu Bakalovi v Československém rozhlasu v roce 1934, scénicky pak v úpravě Václava Noska až v roce 1958 v tehdejším Státní divadle v Brně (a týž rok také ve Stuttgartu).

Osud bývá považovaný za „zmatečnou“ operu s „ženskými“ verši Fedory Bartošové, v té době mladičké učitelky a přítelkyně Janáčkovy zemřelé dcery Olgy, která přičinlivě zpracovávala Janáčkovy podklady. Děj opery se přitom nijak nevymyká dobové literární produkci s více či méně přímými inspiracemi v románu Josefa Merhauta Andělská sonáta, opeře Ludvíka Vítězslava Čelanského Kamilla nebo dramatu Jaroslava Hilberta Vina, jak na ně poukazuje zasvěcenou studií ve skvěle zpracované programové brožuře k ostravskému nastudování janáčkovský znalec Jiří Zahrádka. Tematické analogie lze také najít v opeře ze stejné doby jako Osud – Vzdáleném zvuku Franze Schreckera o skladateli, který kvůli touze nalézt hudební motiv opustí svou lásku.

Pro někoho mohou být verše, kterými Živný za světla svíčky u klavíru promlouvá ke své partituře, až nicotně naivní: „Echo našeho života dříme, / bledé tóny spí -, bledé tóny. / Tíhu našich duší na křídlech máte. / Kdy as, kdy zářivě v lesku se rozletíte? / … Svých křídel stínem utajujte každý hluboký vzdech. / Ale vás, řady umlčených tónů, zapřených lidem, / a vás, zakřiknuté vlastním svědomím, mám vzbudit naposled?“ Slavné jsou opery s mnohem chatrnějšími librety.

Dnes může být jazyk libreta naopak dráždivou inspirací s atmosférou secesní dekadence přelomu století v příběhu skladatele Živného, který se zamiluje do krásné Míly. Její matka však považuje takový vztah s žebráckým umělcem za společensky nepřijatelný, i když se z něj narodilo dítě. Vlastní děj opery začíná ve chvíli, kdy se Živný a Míla rok po narození syna znovu setkávají v luhačovických lázních, žijí pak společně navzdory odporu duševně nemocné matky a Živný se snaží dokončit svou autobiografickou operu. Do jeho osudu však zasáhne smrt Míly, kterou šílená matka při skoku z balkónu strhne s sebou. Když se po jedenácti letech chystá premiéra Živného opery, stále chybí poslední akt. Během se zkoušky strhne bouře, vnitřně rozervaný skladatel omdlévá, v záři blesků jakoby viděl mrtvou Mílu, zaslechl její žalostný pláč a pochopí, že hudba posledního dějství jeho opery „jest v rukou božích a zůstane tam“.

Dirigent Jakub Klecker zná Osud už z brněnského nastudování. Ale ani jeho další šestileté dirigentské zkušenosti ho neposunuly k hlubšímu průniku do výrazových možností Janáčkovy partitury vzrušující tím, jak je rozkročená mezi úsečnost krátkých „sršatých“ motivů, hudební „naturalismus“ nápěvků mluvy (Janáček dokonce opakovaně navštívil ústavy pro choromyslné, aby mohl zaznamenat hlasy žen, u kterých byla příčinou onemocnění lakota), folklórních inspirací a melodických linií pozdního romantismu včetně rozevlátých lázeňských valčíků. Přitom ostravský orchestr hrál natolik jistě, že by zvládal „nadstavbu“ zejména v dynamice propracovanější nad rámec toho, jak ji tvaruje hustota Janáčkovy instrumentace. V plném obsazení nechával Klecker orchestr hřímat tak, že překrýval sólisty.

Premiérové obsazení i výkon sboru pod vedením Jurije Galatenka však byly excelentní. Přitom party titulní dvojice Živného a Míly jsou náročné, v dlouhých monolozích i svou délkou. Skladatele Živného v jeho bolestné rozervanosti, ale i hrdém vzdoru, něžném i vášnivém milostném roztoužení vystihl typově skvěle zvolený Martin Šrejma. Zejména závěrečný bilanční monolog, ve kterém jako Živný líčí v nastupujícím vichru a bouři studentům dramatické okolnosti vzniku opery a tím i skladatelova života, měl velké vnitřní napětí a Šrejma ho vystupňoval do strhující gradace – bez přepínání hlasu, při skvěle srozumitelné deklamaci. V dosavadní kariéře tohoto tenoristy patří role Živného k jeho nejlepším.

Mílou byla při premiéře slovenská sopranistka Linda Ballová. Svým vyrovnaným lahodným sopránem dodala Živného múze a matce jejich dítěte okouzlující přitažlivost, zvláštní záhadnost, noblesu, zasněnou tajemnost a posílila tak dekadentní atmosféru opery.

I když part Míliny matky není tak rozsáhlý, obsazení této role, klíčové pro rozvrat vztahu Živného a Míly, je pro celek opery důležité. Petra Alvarez Šimková s bohatě barevným zvučným sopránem vyjádřila onu osudovou zlověstnost této lakotné, nepřející a ve finále šílené ženy. (A škoda, že si v plejádě nových nastudování Libuší nikdo nevšiml, jak by právě tato sopranistka mohla být skvělou představitelkou hlavní role v této Smetanově slavnostní opeře.)

V Ostravě ovšem vůbec nepodcenili ani celou přehršel malých až maličkých rolí. Petr Levíček jako Dr.Suda i elév Hrázda, Roman Hoza jako malíř Lhotský, Lukáš Bařák jako Konečný i elév Verva vytvořili spolu s desítkou dalších sólistů výstižné mini-portréty lázeňské společnosti různých věkových skupin a zájmů i studentů konzervatoře a elévů. Jedině snad upjatá Slečna Stuhlá, která k posměchu mládeže secvičuje s učitelkami vystoupení, se zkarikovaná až do nadměrně afektované směšnosti v podání Evy Dřízgové-Jirušové vymykala celkové herecké stylizaci inscenace.

Znamenitě výstižným výtvarným základem inscenace Osudu jako opery o skladateli se stala ve scénografii Daniela Dvořáka klaviatura, zvětšená tak, že ze všech tří stran ohraničovala jeviště. Tvarovala velikost prostoru, postavy skrze ni na bocích mizely a zjevovaly se. Atmosféru Luhačovic na začátku navodilo „listování“ fotografiemi lázní z přelomu století (videoprojekce Otakar Mlčoch) a pak už „stačilo“ jen několik málo přesně zvolených znaků pro jednotlivá prostředí – nalévačka Vincentky v kroji, gejzíry z podlahy jeviště, trojice klavírních stoliček, kytice rudých růží, secesní záclona v bytě Živného a Míly nebo řada červeným sametem polstrovaných sedadel v aule konzervatoře. Méně srozumitelné byly sáňky, na kterých před skokem z balkónu sedí Mílina matka. Pokud měly navodit zimní období, kdy se tato scéna odehrává, vymykaly se celkové stylizaci, ve které proměna ročních období neměla žádný význam.

Do této jednoduché scenérie přesně zapadly elegantně krásné kostýmy Simony Rybákové. Nedržela se detailních popisů kostýmů, jak je libretistka Fedora Bartošová s ženskou důkladností ve scénických poznámkách popisuje, ale adaptovala styl lázeňských Luhačovic z přelomu století včetně širokých dámských klobouků až po módu předválečných 20. let. Klíčové témata osudu podtrhla Rybáková temně fialovým kostýmem Míliny matky.

V tomto výtvarném rámci a s tak tvárným obsazením rozehrál Jiří Nekvasil režii koncentrovanou na jednoduché, ale výstižné divadelní situace a vztahy, jak je předepisuje libreto v „šumu“ lázeňské promenády s elegantní honorací i rozjařenými kumpány mávajícími deštníkem jako praporem ověnčeným fábory nebo „žabkami“ a studenty, kteří hrají lawn-tenis. Živného zápas o dokončení opery pak Nekvasil navozuje rozložením listů partitury přes celou přední stranu jeviště a pětiletého syna zapojuje do rodinné atmosféry bez nadbytečného dětského cupitání tak, že z jednoho listu malý chlapec skládá lodičku. A tento znak se pak vrací v závěru, kdy si syn, nyní již student konzervatoře, při Živného bilančním vyprávění rozechvěle připomíná dětství se smrtí matky. Nekvasilovi také stačí, aby místo těl mrtvé matky a Míly po kratičké projekci černobílé fotografie se záběrem čtyř nohou na dlažbě, nechal sloužící přinést pouze jejich kostýmy. Pro poslední dějství opery se Nekvasil nechal vést hlavně hudbou, když až temně dramatický sbor, jak studenti zpívají část ze Živného opery, vyvolal mrazení předzvěsti válečných hrůz.

Jedno z možných inscenačních řešení Osudu hledal při prvním scénickém provedení v roce 1958 v Brně dramaturg Václav Nosek, který rozdělením třetího dějství pojal další části opery jako reminiscenci. Osud se pak stal téměř ideálním dílem pro inscenační poetiku Roberta Wilsona s akcentem na vytříbenou výtvarnou stylizaci. Pro uvedení v pražském Národním divadle v roce 2002 přidal jako důležitou postavu Fatum v podání Soni Červené. Inscenátoři brněnské inscenace u roku 2012 v čele s německým režisérem Ansgarem Haagem se drželi Janáčkových představ o scénické podobě Osudu, ponechali děj na počátku minulého století v mondénní lázeňské společnosti a ve studentském prostředí konzervatoře. S německou důkladností se nechali až příliš vtáhnout do zákrutů realistického rozehrávání miniscének mezi lázeňskými hosty nebo popisně vizualizovali odpověď pětiletého synka na otázku co je láska dvojicí služebných, kteří se spěšně oblékají, zjevně předčasně vyrušeni z milostných hrátek.

V ostravské inscenaci Osudu se podařilo zbavit tuto operu „prokletí“ zmatečné nehratelnosti a prezentovat kompozici z počátku Janáčkova tvůrčího vzmachu jako pozoruhodné a silné dílo.

Hodnocení 95 %

Leoš Janáček: Osud
Národní divadlo moravskoslezské, premiéra 18. října 2018.

Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová a Yago Catalinas Heredia, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková.

Živný, skladatel: Martin Šrejma

Míla Válková: Linda Ballová

Matka Míly: Petra Alvarez Šimková

Dr. Suda a elév Hrázda: Petr Levíček

Lhotský, malíř: Roman Hoza

Konečný a elév Verva: Lukáš Bařák

Slečna Stuhlá, učitelka: Eva Dřízgová-Jirušová

Doubek, jejich pětiletý syn: Ondřej Mager

Doubek, jejich syn, šestnáctiletý elév: Filip Kasztura

Poeta: Václav Čížek

a další.