Buďte bez obav, pane, bude mě nenávidět: Dáma s kaméliemi na jevišti pařížské Opery

Baletní scéna každoročně úderem prosince vypadá, jako by vedení většiny světových souborů zapomnělo na diverzitu dramaturgie a skutečnou šíři tanečního repertoáru. Jak jinak si totiž rozumně vysvětlit tlakovou vlnu Louskáčků napříč městy, státy i celými kontinenty a skutečnost, že na způsob tzv. blokového hracího plánu přistoupí i ta divadla, která by to po zbytek sezony ani nenapadlo. Jistě, vánoční tematika příběhu, jeho pohádkovost a cílení na vděčnou diváckou skupinu rodina s dětmi účelně plní nejednu divadelní kasu a snad i přivádí k tanečnímu umění nové generace. Jestliže se ale vedle bramborového salátu a lineckého toužíte nasytit i kulturně a obvyklé zástupy cukrkandlových vil, cínových vojáčků a organizovaných myších armád jsou na vás už příliš, výběr divadelního domu se povážlivě zužuje. Jistotou ovšem zůstává pařížská Opera. Ta letos pro svůj tradiční vánoční dvojboj (kdy se hraje současně jak na historické scéně Palais Garnier, tak v moderní Opéra Bastille) vybrala Nurejevovu Popelku jako zástupce onoho kýženého pohádkového motivu, a Dámu s kaméliemi v choreografii Johna Neumeiera.

Nejslavnější román Alexandra Dumase mladšího La dame aux camélias inspiroval od doby svého vydání (1848) celou řadu dalších tvůrců napříč uměleckým spektrem. Operní svět má Verdiho Traviatu (1853), jejíž vznik zapříčinilo činoherní uvedení díla již v roce 1852. Mezi nejznámější filmová zpracování patří to z roku 1936 v režii George Cukora s Gretou Garbo v hlavní roli a Robertem Taylorem coby Armandem Duvalem, či mladší, poněkud upravená verze Maura Bologniniho z roku 1981 s Isabelle Hupert. Na taneční scénu přivedla příběh ve 20. století poprvé modernistická tanečnice Rosalia Chladek (1943), o dvacet let později pak vznikla slavná jednoaktová miniatura Brita Fredericka Ashtona Marguerite a Armand pro Margot Fonteyn a Rudolfa Nurejeva. Za českou scénu jmenujme adaptace Roberta Balogha a Petra Weigla (1991), či Libora Vaculíka (2001).

Byl to ovšem John Neumeier, který v roce 1978 stvořil balet na hudbu Frederika Chopina a s kostýmy Jürgena Roseho, jenž se pro valnou většinu taneční obce stal zautomatizovanou asociací, vysloví-li se slova Dáma s kaméliemi. K dílu se choreograf vrátil o devět let později, kdy jej adaptoval pro filmové plátno a kde se vedle původní Marguerite Marcii Haydée jako Armand objevil Ivan Liška. Na poskytování práv ke zfilmování svých baletů je Neumeier poměrně opatrný, důvěru si vysloužila až pařížská Opera a roku 2009 vyšlo DVD v hlavních rolích s Agnès Letestu a Stephanem Bullionem. O pět let později, když se legendární balet poprvé podíval na scénu moskevského Velkého divadla, bylo možné Dámu s kaméliemi v podání Světlany Zacharovy sledovat dokonce v přímém přenosu v kinech napříč světem.

Příběh částečně autobiografického Dumasova románu o pařížské kurtizáně Marguerite Gautier (předobraz v reálně postavě Marii Duplessis, jejíž hrob je možné navštívit na pařížském hřbitově na Montmartru) je vyprávěn v prologu a třech jednáních za použití principu rámcové kompozice – současnosti na aukci Margueritina majetku, prolínané retrospektivami – výjevy a vývoj vztahu mezi Marguerite a Armandem Duvalem, a na základě paralel propojuje jejich osudy s těmi Manon Lescaut a rytíře Des Grieux, hrdiny knihy Abbého Prévosta, již Armand své milé v literární předloze daroval.

Pár se poprvé setkává v divadle na představení, jak jinak, Manon Lescaut. Následuje kontakt v Margueritině bytě, kde dívka nakonec souhlasí, že se stane Armandovou milenkou, a vzkvétající vztah korunuje idylicky bezstarostný pobyt na venkově, jejž snového kouzla zbavuje příchod Armandova otce, pro kterého je synův vztah s dívkou Margueritiny pověsti a minulosti nepřijatelný. Vynucený střet s tvrdostí reality nutí Marguerite Armanda opustit, aby se oba po čase opět shledali v Paříži, prožili poslední emočně vypjaté momenty a jejich cesty se podruhé, tentokrát definitivně rozešly, bohužel před tím, než mezi nimi může dojít k tolik potřebné katarzi a plnému porozumění. Marguerite totiž podléhá souchotinám, které ji po celou dobu sužovaly, a pravdu o jejím osudu se vyčerpaný a zdrcený Armand dočítá až z dívčina deníku, který mu v závěru aukce předá služebná Nanine.

Neumeier je bezesporu výborným choreografem, co jeho díla ale povyšuje nad ostatní, je nadstandardně vynikající režijní a dramaturgická práce s látkou a postavami. (Z hlediska románu považuji za podstatné zmínit, že ve své koncepci spojuje v jedno Dumasova hraběte de G., Margueritina bývalého milence a stálého podporovatele, jenž ji opouští až ve chvíli, kdy musí prchnout z Francie kvůli zadlužení, a starého vévodu, jenž v Marguerite viděl svou zemřelou dceru a který byl ochoten ji finančně zaopatřit s podmínkou, že se vzdá svého současného způsobu života. A nutno podotknout, že tato zkratka Neumeierovi bez problému funguje.)

Byť se balet jmenuje Dáma s kaméliemi, je hlavní postavou Armand. Jsou to jeho oči, jimiž je celý příběh nahlížen a je to v neposlední řadě on, kdo za celé tři hodiny prakticky nesejde z jeviště. Není-li totiž aktivním účastníkem taneční scény, posedává na předscéně s knihou a krátí si tak chvíle čekání na Marguerite, což po představiteli vyžaduje mimořádný, ani na chvíli nevypadávající ponor do role. A aby toho nebylo málo, vede jej vypravěčská linka v čase tam a zpět, přičemž mnohdy je potřeba emocionálně přeladit z naprosto zlomeného zoufalství do všeobjímajícího štěstí čerstvé zamilovanosti na ploše několika málo vteřin, a zvládnout takový přerod uvěřitelně a autenticky vyžaduje po interpretovi skutečné mistrovství. Obdobně jako Neumeierovy duety, které jsou takovými malými drahými kameny v klenotnici celého baletu. Typická je pro ně vedle náročné, přesto přirozeně, nekrkolomně působící, plynoucí partnerské práce neuvěřitelně silná senzitivita, která má ale pokaždé jiný odstín. V prvním, tzv. fialovém pas de deux v úvodním jednání sledujeme Armanda, jehož láska k Marguerite, kterou sotva poznal, v sobě nese romantickou nevybouřenost, paralyzující fascinaci a v některých momentech připomíná až štěněcí oddanost, jíž se mladá, ale životem protřelá kurtizána nejprve právem směje, dokud nepochopí hloubku a upřímnost za ní stojící. A byť se stále snaží, aby byla ona pánem situace, který drží otěže pevně v rukou, uvědomuje si, že by mohla podlehnout. Že by možná podlehnout chtěla, jelikož se zdá, že Armand vidí hlouběji než zbytek jejích milenců. Což je pro ni až příliš nebezpečné.

Během venkovského bílého pas de deux se nálada proměňuje a onen bezelstně opravdový, neskrývaně něžný pohled má v očích ona. Protože už není Dámou s kaméliemi, toužící po přepychu, špercích a lesku společenského života, ale obyčejnou Marguerite, dívkou, která se zamilovala a která si v lásku a to, že přece stačí, jelikož tentokrát vybrala srdcem, ne hlavou, dovolila uvěřit. O to bolestnější je pak následná konfrontace s panem Duvalem, v jejímž průběhu je dívčina zoufalá bezmoc a beznaděj téměř hmatatelná. Poslední, tzv. černý duet je pak otevřeně nejsmyslnější a současně nejsyrovější, plný sdílené bolesti, výčitek, odpuštění i něčeho nepojmenovatelně ryzího.

Z výše uvedeného je patrné, že Dáma s kaméliemi má na své interprety nemalé nároky, současně jim ale poskytuje dostatek prostoru rozvinout veškerý jejich potenciál a daruje jim momenty zastavení, ticha, zdánlivě prostého pohledu, které mají při správném pochopení a uchopení potenciál sdělit úplně vše. A pokud jste Léonore Baulac a Mathieu Ganio, umíte jich bezezbytku využít.

Léonore Baulac, která se v roli Marguerite tento rok objevila poprvé, není její úplně typickou představitelkou. Stalo se totiž skoro standardem obsazovat do této role zralou tanečnici s dostatkem jevištních, hereckých i životních zkušeností, byť románové předloze bylo v době smrti pouhých třiadvacet let. Mládí pařížské étoile ale její interpretaci dodává rozměry, které u velkých dramatických balerín nenajdete. Svěžest, dívčí jiskra a jistá nespoutanost se snoubí s vyspělým projevem a jejich kombinace umožňuje Baulacové vytvořit svou vlastní, živoucí verzi Marguerite Gautier. Neopakovatelná je její naprostá přirozenost a v podstatě až civilnost ve způsobu projevování emocí, vnitřních pohnutek i gest. Choreografie v jejím podání plyne s naprostou samozřejmostí, nikdy nesklouzává k vyprázdněné póze, pouhé dekorativní ornamentálnosti či vykonstruované manýře. Ze smrtelně prázdného, vyhaslého pohledu ve chvíli, kdy jí v duetu s Armandovým otcem dochází bezvýchodnost situace, až mrazí, podobně jako z určité rezignace mísené s vnitřním žalem, s nimiž se během posledního duetu pokouší co nejupřímněji Armandovi omluvit (ale neprosit za odpuštění) a současně jej přesvědčit o své lásce. S blížící se smrtí najednou vypadá jako nešťastné děvčátko, což její tragédii činí o to větší.

Jestliže Baulacová v roli Marguerite debutovala, mohla si jen velice těžko přát lepšího partnera, než kterého se jí dostalo v podobě étoile Mathieu Gania. Tanečníka, který je v současné době nejzkušenějším Armandem souboru a který tuto roli tančí pravidelně od roku 2006 (kdy mu bylo pouhých dvaadvacet let), kdy balet poprvé vstoupil do repertoáru pařížské Opery. Nadto je Armand Duval rolí, která jako by byla vytvořena speciálně pro něj (anebo byl možná Mathieu Ganio speciálně vytvořen pro roli Armanda Duvala). Na první pohled v sobě skrývá dětsky naivní čistotu, ono rozkošné štěňátko, ale spojuje je současně i s urážlivou ješitností, ublížeností a povšechnou, pro romantické hrdiny tolik typickou mírou rozervanosti a v jistém slova smyslu hysterické lability. Emoce jeho Armanda nejsou nikterak kontrolované, se stejnou opravdovostí se nechá pohltit až zhmotněným štěstím jako neskrývanou, shakespearovsky zelenookou žárlivostí i dotčeným egem poháněnou pomstychtivostí. Krátké, o to intenzivnější sólo ve chvíli, kdy se z Margueritina dopisu dozvídá o jejím odchodu, je ve své hluboké zraněnosti, vzteku a nevěřícném žalu patrně tím nejbolestivějším a současně sadisticky nejkrásnějším momentem představení. Nekonečně elegantní linie, bezchybná partnerská práce a pro mě osobně nedostižná muzikálnost a absolutní cit pro hudbu prostupující každou molekulou těla jsou jen téměř nepodstatnými plusovými body v již tak superlativy přeplněném hodnocení, jelikož tanečníkovi Ganiova kalibru mnohdy stačí jen na jevišti být a číst si knížku.

Kromě ústředního páru dává Neumeierův balet prostor spoustě vedlejších postav, v nichž mají možnost se tanečníci uplatnit. Tentokrát ovšem všichni jako by ustupovali do pozadí a nepoutali tolik pozornosti. Paul Marque jako Armandův přítel Gaston Rieux vyčnívá svým mimořádným talentem a skoky s až kočičí měkkostí, k tomu oplývá pro roli potřebným komickým potenciálem, přesto mu schází větší porce charismatu. Toho se ve větší míře dostává jeho partnerce Prudence (Muriel Zusperreguy), která je skutečnou velitelkou společného vztahu (což ji přibližuje knižní předloze, v níž je Prudence vlastně již zralou ženou v letech).

Role Manon a Des Grieuxe připadla Sae Eun Park a Fabienu Revillionovi. Původem korejská tanečnice svým křehkým vzhledem vyvolává dojem skutečně teprve šestnáctileté Manon, která je těsně před tím, než se její osud naplní, násilně donucena dospět. Nicméně v Neumeierově baletu má být její postava pokušitelkou, svůdnicí představující svět pozlátka, připomínkou Margueritiny minulosti, do níž by ji s až škodolibým potěšením ráda stáhla zpět a jejíž poživačná lehkomyslnost kontrastuje se sebeobětováním a v jistém smyslu vyšším morálním standardem Marguerite. A právě temnější stránky Manoniny osobnosti se Parkové nepodařilo cele naplnit. To ovšem nebyl ani v nejmenším problém Heloïse Bourdon, frivolní, bezskrupulózní, vypočítavé Olympie, jíž se s až oněginovským cynismem a předstíranou světaznalostí dvoří přímo před Margueritinýma očima Armand.

Čtyřicetiletý Neumeierův balet v podání pařížského souboru působí, jako by nezestárl ani o den. Vystavění situací, vztahů a charakterů je stále stejně uvěřitelné a rovněž taneční slovník v sobě nese nepolapitelné atributy nadčasovosti. Indikátorem úspěšného představení Dámy s kaméliemi je pak jedno – když na konci nevíte, zda je vám více líto Marguerite, či Armanda. Anebo to možná vypovídá spíše něco o mně…

 

Hodnocení: 95%

 

La Dame aux Camélias
Psáno z představení 12. prosince 2018, Palais Garnier

 

choreografie a režie: John Neumeier

hudba: Frederic Chopin

scéna a kostýmy: Jürgen Rose

světla: Rolf Warter

 

dirigent: James Tuggle

Marguerite: Léonore Baulac

Armand Duval: Mathieu Ganio

Monsieur Duval: Yann Saïz

Manon: Sae Eun Park

Des Grieux: Fabien Revillion

Prudence: Muriel Zusperreguy

Gaston Rieux: Paul Marque

Olympia: Heloïse Bourdon

vévoda: Laurent Novis

hrabě de N.: Simone Valastro

Nanine: Ninon Raux