Händel je mou obzvláštní láskou: Cecilia Bartoli o kastrátech, opeře a festivalu v Salcburku

Salzburg Whitsun Festival (Salzburger Pfingstfestspiele) se koná od 7. do 10. června 2019 a nese název "Voci celesti - nebeské hlasy". Je tak věnován slavnému fenoménu kastrátů, který dodnes fascinuje, ať už jde o nezaměnitelnou barvu hlasu nebo osobní oběť, která byla pro kariéru kastráta nezbytná. Cecilia Bartoli je první ženou, mezi zvolenými uměleckými řediteli festivalu. V této pozici je činná od roku 2012, kdy podepsala smlouvu o spolupráci. Ta potrvá až do roku 2021. Z iniciativy festivalu vznikl i tento rozhovor, který přinášíme našim čtenářům v českém překladu.

Paní Bartoli, pro festival SWF 2019 jste se rozhodla soustředit na fenomén kastrátů – z dnešního pohledu děsivou tradici, udržovanou po staletí, ale nikdy nezpochybňovanou. Proč jste se letos rozhodli věnovat právě tomuto tématu?

Toto téma mám v hlavě už hodně dlouho a pravidelně se k němu vracím. Před deseti lety jsem mu věnovala své CD nazvané Sacrificium. Už tehdy jsem si pokládala otázku, zdali je vůbec správné oslavovat tyto mimořádné umělecké, estetické i smyslové zážitky, které byly podmíněny tak krutou obětí. Myslím, že je důležité diskutovat o historii kastrátů a jejich utrpení. Někteří z těch nejvýznamnějších skladatelů 18. století zkomponovali pro tyto “nebeské” hlasy hudbu plnou mimořádné krásy a ohnivé vášně. Bylo by chybou zapomenout na jejich odkaz, ale zároveň i jejich lidskou oběť.

Ráda se vracíte ke Georgovi Friederichovi Händelovi. V Salcburku jsme vás slyšeli v roli Kleopatry v opeře Giulio Cesare in Egitto a jako Ariodante ve stejnojmenné opeře. Letos je to Alcina. Jak byste popsala váš vztah k Händelovi?

Händel napsal každou notu s láskou a vášní. To je důvod, proč jsou lidé jeho hudbou dodnes tak hluboce dojatí. Rozněcuje v nás hluboké emoce a to je přesně to, o čem hudba má být. Je schopen odvést posluchače do jiného světa: kouzelného světa. Zbožňuji Händela a dokonce bych šla až tak daleko s tvrzením, že je mou obzvláštní láskou – i když jsme od sebe odděleni třemi staletími …

Proč jste si zvolila jako operu právě Alcinu? A v čem vás přitahuje role Alciny?

Je to svůdnice, mocná čarodějka, divoká, intenzivní a přitažlivá milenka. Žena, která umí prožívat velké štěstí a jejíž láska způsobuje natolik hluboké utrpení, že dokonce kvůli tomu ztratí svou čarovnou moc. Tato hrdinka se vydá na cestu plnou dobra a zla. Role si vyžaduje mimořádně široký rozsah a patří mezi ty nejnáročnější, které Händel napsal. Postava Ruggiera je také pozoruhodná. Byla napsána pro pěveckou hvězdu své doby, Giovanniho Carestiniho a v Salcburku bude ztvárněna mým fantastickým kolegou, kontratenorem Philippem Jarousskym.

Opera Alcina čítá impozantní úroveň hudební i dramatické různorodosti. Najdeme zde kouzla, hrdinství, romantickou zápletku a obsahuje též komické prvky. Je to typická barokní opera, která tematicky čerpá z Ariostovy epické básně Orlando Furioso – Zuřivý Roland. Neuvěřitelně vzrušující směs baroka a epiky, s širokou škálou možností, jak dílo inscenovat.

Na festivalu se setkáme s několika známými tvářemi: Damiano Michieletto už režíroval představení SWF – v roce 2014 představil Rossiniho Popelku (La Cenerentola) a dirigent Gianluca Capuano s Vámi provedl Ariodante už v roce 2017. Co si na spolupráci s těmito umělci nejvíce ceníte?

Spolupráce s umělci, které znáte dobře už dlouho, je vždy dobrá. Úžasná Cenerentola s Damianem Michielettem, na kterou naši diváci v Salcburku reagovali s tak velkým nadšením, samozřejmě obsahovala množství “kouzelných” prvků. Jsem zvědavá, jak Michieletto tyto magické prvky využije v barokní opeře. Má samozřejmě bujnou představivost, kterou taková práce nutně vyžaduje. A stojí-li na naší straně hudebníci jako Gianluca Capuano a “Musiciens du Prince – Monaco”, můžeme se k tomu těšit na vynikající a stylovou interpretaci hudby na historické hudební nástroje. Letos mám tedy opět skvělou podporu jedinečných hudebníků.

Händelovy opery Ariodante a Alcina, stejně jako Porporův Polifemo, jsou přímým důsledkem soupeření mezi dvěma skladateli v Londýně v roce 1735. Rozhodli jste se vůbec poprvé od roku 1735 umístit do programu Händelovu operu vedle konkurenčního díla, kterým je Porporova opera Polifemo. Porpora byl Farinelliho učitelem a soupeřem Händela a Hasseho. Mají však oba skladatelé nějaké společné rysy? A myslíte si, že diváci znovu uchopí ideu soutěže mezi oběma skladateli?

Sezóna 1734/1735 v Londýně musela být naprosto úžasná: Nicola Porpora pracoval pro aristokratickou operu v Královském divadle (The King’s Theatre), zatímco Händel pro konkurenční operní společnost v nově postavené Covent Garden. To bylo pro londýnský trh hudby příliš. Mezi Händelem a Porporou vypuknul velký konkurenční boj o diváky. Soupeření mezi těmito dvěma skladateli bylo možná finančně neudržitelné, ale ve zpětném pohledu to bylo pro hudbu požehnání, protože oba byli nuceni překonat svůj tvůrčí potenciál. A nejznámějšími plody této rivality jsou Händelovy Ariodante a Alcina, stejně jako Polifemo od Porpory.
Nyní obě opery, stejně jako v Londýně roku 1735, budeme moct porovnat. Samozřejmě už neočekáváme, že díla spolu budou soutěžit, ale naopak, spíše se budou vzájemně doplňovat, neboť obě opery jsou brilantními barokními díly s virtuózními sólovými pasážemi. Zatímco Anna Maria Strada a Carestini fascinovali Händelovo publikum v roce 1735 těmi nejnáročnějšími áriemi, které skladatel vůbec kdy napsal, nejslavnější kastrát své doby, Farinelli, stál na jevišti Královského divadla a očividně přiváděl publikum k mdlobám. Jsem ráda, že jsme mohli tento jedinečný odkaz barokní doby do Salzburgu dostat a jaksi tím nabídnout hudební smír mezi oběma skladateli (oba by se jistě obrátili v hrobě, kdyby o tom věděli …).

Kromě oper a koncertů rozšiřujete program o film a poprvé také o panelovou diskusi. Čím jsou pro vás tyto další části programu důležité?

S klasickou hudbou a zejména operou je spojeno mnoho témat: divadlo, literatura, historie, sociální studia, dokonce i medicína a řada dalších. Proto je také velmi přínosné podívat se na hudbu a operu prostřednictvím různých pohledů. Letos bude vedle dvou operních inscenací a pěti koncertů uveden i legendární film Farinelli il Castrato. Na něj naváže panelová diskuse, které bude předsedat hudební kritik Jürgen Kesting. Diskuse se zúčastní Jochen Kowalski, muzikoložka Corinna Herr a lékař Bernhard Richter. Když se zajímáme o tak komplexní téma jako jsou kastráti, je důležité hodnotit jejich umění ze všech různých perspektiv.

Jak si myslíte, že hlasy kastrátů zněly? Jediným příkladem, který dnes máme, je nahrávka Alessandra Moreschiho, který byl pravděpodobně posledním žijícím kastrátem v Sixtinské kapli a který zemřel v Římě v roce 1922.

Běžnou praxí bylo, kastrovat chlapce brzy, aby se zabránilo hormonálním změnám, které způsobují změnu hlasu. Jednalo se o děsivý zákrok, obzvláště pokud si domyslíte, že tisíce kastrátů v dané generaci nedokázaly rozvinout vhodný talent pro závratnou kariéru. Zůstali zmrzačeni po celý život, společnost jimi pohrdala, přežívali celý život buď ve sborech, nebo řada z nich nalezla živobytí v prostituci. Pouze někteří pokračovali ve vysoké kariéře. Ti vyvolení bývali velmi vzdělaní: byli vychováváni těmi nejlepšími učiteli, a to nejen zpěvu a kompozici, ale univerzálnímu vzdělání a dovednostem. Patřili tak k nejvzdělanějším osobnostem své doby. Farinelli se například stal mocným ministrem u soudu španělského krále.

Kastráti, kteří se udělali úspěšnou pěveckou kariéru, měli mimořádné hudební a technické schopnosti: jejich hlasy musely být neuvěřitelně flexibilní.

Například Farinelli, říká se, že měl rozsah přes tři a půl oktávy. Navíc, široké hrudní koše umožňovaly kastrátům velký respirační objem, což jejich dechu umožnilo vytvářet fráze takřka nekonečné délky. Jejich hlas měl také širokou dynamickou škálu a bohatou paletu hlasových barev. Kastráti byli natolik dobře vyškolení a flexibilní, že jsme dodnes ohromeni strhující virtuozitou repertoáru, který byl pro ně napsán.

Na druhou stranu, všechna ta krása vokálního umění neospravedlňuje všechno to utrpení, které v té době poznamenalo bezpočet chlapců a mužů. „Vytváření“ kastrátů v baroku patří mezi jednu z nejtemnějších kapitol dějin hudby. Doufáme, že tento program přiblíží v rámci festivalu jak krásu, tak krutost této éry. Velmi se těším jak na hudební výkony, tak na výsledky plánovaných diskusí.