Dennis Russell Davies se v Brně představil jako všestranný umělec

Druhým abonentním koncertem v lednu 2019 bylo překvapení, které udělalo posluchačům brněnské filharmonie radost. Nový šéfdirigent, původem z amerického Toleda ve státě Ohio, který si vysloužil muzikantské ostruhy především v Německu a jehož posledním angažmá byl rakouský Linec, předstoupil před orchestr dokonce hned ve třech podobách. Jako dirigent, jako sólový klavírista i jako komponista. Dramaturgie k tomu přinesla tři skladby, které jakoby se vylouply z dárkové krabičky. Půvabné, milé, známé, a přesto v novém balení. Vznikl z toho večer, ze kterého měli radost jak posluchači, tak účinkující. Vlastně večery tři, aby mohli být uspokojeni původní abonenti z Janáčkova divadla, musel být nahrazující Besední dům naplněn třikrát. A ve všech případech praskal ve švech.
Dennis Russell Davies, Filharmonie Brno 23. 1. 2019 (foto Vojtěch Kába)

V první polovině večera představil dirigent v české premiéře svoji úpravu Dvořákových Maličkostí, op 47 ( Bagatelles). Pět kratších skladeb, psaných na objednávku od skladatelova přítele Josefa Srba Debrnova, je psáno pro dvoje housle, violoncello a harmonium, neboť přítel neměl klavír. Od té doby se skladby hrají v nejrůznějších úpravách, ať již od samotného Dvořáka (čtyřruční klavír), až po aktuální úpravu do orchestrální podoby. Party houslí a violoncella rozepsal Dennis Russell Davies mezi 16 houslí, 4 violoncella a 3 kontrabasy a harmonium nahradil osmi dechovými nástroji, flétnu, 2 hoboje, klarinet, 2 fagoty a 2 lesní rohy. První, co posluchač zaregistruje, je měkký, plný a barevný instrumentální zvuk, ze kterého postupně vystupují nenásilně sólově jednotlivé nástroje, aby se rychle zařadily zpět do plynulého toku hudby. Daviesovi se podařilo vystupňovat dvořákovskou melodiku a harmonii a dát skladbám plnokrevnou muzikalitu a opravdovost.

Druhým číslem byla Symfonie D dur op. 23 českého skladatele, působícího ve Vídni na počátku 19. století. Podařilo se mu „přebít“ v konkurzu Franze Schuberta, se kterým soupeřil o místo vídeňského dvorního varhaníka. Jan Václav Hugo Voříšek se do českého povědomí příliš nezapsal, což je vůči němu nespravedlivé. Přesto, že zemřel ve 34 letech, zůstaly po něm pozoruhodné skladby, které naznačovaly jeho jasné směřování k romantickému cítění. Dokladem je symfonie, která zazněla na abonentním večeru.

Dennis Russell Davies, Filharmonie Brno 23. 1. 2019 (foto Vojtěch Kába)

Plné obsazení orchestru začalo  energickým zvukem, aby po několika taktech nastoupil sólový hoboj. Vlastně spíš kvikl a zmlkl. Hobojistka rychle sjednávala nápravu, zatímco dirigent zastavil orchestr, otočil se s elegancí k publiku a s napůl omluvným a napůl šibalským úsměvem, jak mimikou tak i slovně omlouval „technickou závadu“, která neznamená nic fatálního. Po pár minutách začala skladba podruhé, aby pokračovala s větším zápalem a erudicí. Obdiv hobojistce, s jakou vervou a noblesou odehrála sólo a obdiv všem, kteří ji podpořili. Ve druhé části symfonie zaujalo především bohatství nápadů a krásná vylehčená kantiléna, ve třetí části, Scherzu, překvapila výrazová bohatost a melodika téměř dvořákovská. Zde dominoval sólista na lesní roh, s jímavým barevným tónem a něžnými piány, dotahovanými na dechu. Závěrečná část se sváří s oficiálním, vážným tématem, proti kterému se staví vtipné a radostné téma, plné niterného muzikantství a erudice.

Dennis Russell Davies, Filharmonie Brno 23. 1. 2019 (foto Vojtěch Kába)

Po přestávce zazněl klavírní Koncert č. 24 c moll KV 491 Wolfganga Amadea Mozarta. Dirigoval opět Dennis Russell Davies, který usedl i jako sólista ke klavíru. Tedy třetí role v jediném večeru. Po pravdě řečeno mne vždy v takové situaci obejde mráz. Představa, co vše by se mohlo…nicméně, jak dirigent, tak i orchestr jsou ostřílenými profesionály, kteří si rozumí beze slov. Jak už to tak bývá, chybička se vloudila a to hned v první větě. Klavírista se trochu zamotal v bězích, rychle se na setinu vteřiny zastavil a o dva takty se vrátil. Posluchač méně pozorný nezaznamenal nic, orchestr zvýšil pozornost a okamžitě se chytl, proud hudby pokračoval bez zaváhání dál. Vážné téma v první větě s tympány a širokými mollovými akordy ve forte připomnělo Rekviem, ale ihned nastoupil klavír s něžnou a průzračnou melodií. Kadence, která končí první větu, byla překvapením. Zkomponoval ji na přání Daviese duchovní a skladatel Balduin Sulzer z kláštera Wilhering u Lince. Jelikož použil většinou disharmonické postupy, lze se ptát, zda to bylo zařazení vhodné a zda spíš nenarušilo tok a charakter hudby. Korespondovalo však s kadencemi, které doplňují třetí větu, Scherzo. Ty byly napsány v roce 1988 Philipem Glassem pro Rudolfa Firkušného, ale jestli je hrál, není známo. Proto je důvodné se domnívat, že v tomto provedení šlo o minimálně evropskou premiéru. Tyto kadence zapadají do mozartovského koloritu lépe, rozvíjí jeho myšlenkový základ a pomalu přerůstají harmonicky do dalších hudebních slohů při zachování tonality. Ve druhé větě nastoupilo variační finále, osm variací klavíru spolu s orchestrem při bohatém využití instrumentace.

Dennis Russell Davies, Filharmonie Brno 23. 1. 2019 (foto Vojtěch Kába)

Koncert přinesl sice klasický repertoár, ale při tom dostali posluchači navíc několik výjimečných dárků. Poznali lépe nového šéfdirigenta a to i jako klavíristu i skladatele, ale i jako člověka. Ale hlavně jako plnokrevného muzikanta, kterému přináší hudba radost a který dokáže motivovat hudebníky pozitivně natolik, že společně přenášejí radost z hudby na publikum.

 

Hodnocení autorky recenze:  95%

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat