Rychlá auta a Max Reger: Rozhovor s varhaníkem Martinem Moudrým

Prvním českým interpretem, který nahrává kompletní varhanní dílo Maxe Regera je varhaník Martin Moudrý. Je laureátem Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně v oboru varhany a v říjnu 2018 měl vlastní varhanní recitál na Bachově varhanním podzimu v Brně. Zeptali jsme se tedy Martina Moudrého na varhany, Maxe Regera, ale i jeho lásku k rychlým automobilům.

Na konzervatoři jste studoval klavír, varhany a skladbu. Proč jste se rozhodl nakonec věnovat varhanám?
Není to tak, že bych se při přijímacích zkouškách na konzervatoř rozhodoval mezi třemi obory. Hlásil jsem se pouze na varhany, od druhého ročníku jsem dělal skladbu, od třetího klavír, přičemž skladbu a varhany jsem absolvoval v jednom roce, klavír o rok poté. Přestože jsem hrál jako většina varhaníků na klavír od pěti let, tak varhany mi učarovaly natolik, že jsem vůbec o jiné kariéře nepřemýšlel.

Pro varhaníky je klavír denním chlebem. Ještě jsem nepotkal dobrého varhaníka, který by byl špatným klavíristou. Varhaníci mají na Pražské konzervatoři při přijímacích zkouškách téměř stejné repertoárové požadavky jako klavíristé a při přijímacích zkouškách na akademii mají varhaníci připraveno obvykle několik etud od Fryderyka Chopina. Samozřejmě mě klavír také učaroval a jako obligátní obor mi nestačil, nicméně hlavní motivací pro mě vždy byla hra na varhany. Primárně jsem chtěl na cestě za svým vlastním tvůrčím vrcholem udělat maximum pro technickou zdatnost (klavír) i improvizační dovednosti (skladba), protože varhaník by měl být v praxi komplexním umělcem. Dodnes toho rozhodnutí nelituji. A dodnes se mi hodí, že jsem přehrál téměř všechny Chopinovy etudy, zejména při klavírní korepetici na koncertech nebo na konzervatoři.

Setkal jsem se s problémem, kdy konzervatoř nebo akademie neumožnila absolvovat studentovi více oborů najednou, často bez racionálního vysvětlení. Takový problém měla například má manželka, která nemohla studovat na Teplické konzervatoři klavír i varhany zároveň (před cca patnácti lety). Dnes se tomu smějeme, protože současná generace absolvuje varhanní oddělení paralelně s vysokou školou. To je ovšem kapitola sama pro sebe. Pokud to student zvládá, měla by mu škola s hudebním zaměřením poskytnout maximální zázemí pro budoucí uplatnění v životě a nešetřit na něm.

Studoval jste na Hudební akademii v Praze a Hochschule für Musik v Německu. Jaký vidíte rozdíl mezi studiem v zahraničí a u nás?

Nemám rád paušalizování, co je lepší a co horší. Neřekl bych, že jsou pedagogické standardy mezi námi a Německem nějak propastně rozdílné, naopak. Jsou pouze jiné, jako jsou rozdílní tuzemští pedagogové mezi sebou. Měl jsem štěstí, že jsem studoval na HAMU u prof. Josefa Popelky, kterého považuji za jednoho z nejlepších pedagogů i varhaníků, nemluvě o jeho lidských kvalitách a vzácném smyslu pro fair play. Ve Wüzburgu jsem absolvoval Erasmus a postgraduální studium u prof. Bosserta, který je jedním z nejlepších bachovských a regerovských interpretů a znalců. Do Německa jsem nejel studovat, abych „někam vypadl“ nebo zkusil něco nového, jako mnoho studentů, kteří vyrazí na Erasmus jen na základě renomé zahraniční školy. Optimální je jet přímo za konkrétním profesorem, což se podařilo, díky Bohu, i mně.

Kdybych měl srovnat technické zázemí a vybavenost školy, tak zde skutečně tlí jistá „propast“. U klavíristů, kteří cvičí na Steinwaye za dva miliony u nás nebo v Německu, asi velký rozdíl nenajdeme. Nicméně investice do varhanního oddělení je v ČR ve srovnání s Německem tristní. Na Hochschule für Musik Würzburg je možnost cvičit na nové velké „romantické“ varhany, které patří ke světové špičce, neobarokní varhany, třímanuálové cvičné varhany s kuželkovou soustavou a nádhernou intonací, pedálové cembalo, pedálový klavír, klavichord nebo Kunstharmonium. Další třímanuálové varhany, které by se z výčtu všech ostatních nástrojů daly jednoznačně kvalifikovat jako nejhorší, jsou zvukově cennější než nejlepší varhany na HAMU. Co do počtu studentů a velikosti školy je navíc Würzburg skrovné město, ve Stuttgartu mají varhan ještě dvakrát tolik. Problém tedy nemáme jen v kvalitě, ale i kvantitě. Fakt, že je zde spousta nádherných nástrojů v chrámech, není relevantním argumentem. Málokdo má tu možnost na podobné nástroje denně cvičit, navíc v zimě to je o nemoc.

A to je u nás dalším kamenem úrazu, totiž zkušenost s více nástroji a dovednost se jim optimálně hráčsky a registračně přizpůsobit. Mnoho absolventů HAMU nebo JAMU je zvyklých cvičit na jeden až dva mechanické nástroje, navíc nevalné kvality. Když pak přijdou k velkým varhanám s pneumatickou hrací trakturou, nejen že si neumějí skladbu naregistrovat, ale nejsou schopni ji ani pořádně zahrát. Jsem rád, že jsem mohl poznat stovky nástrojů u nás i v zahraničí, považuji to za nezbytnou praxi pro každého koncertního varhaníka. Je škoda, že na akademii nejsou moc nakloněni ročníkovým nebo absolventským koncertům v chrámech.

Zvítězil jste na posledním ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně v oboru varhany, nedávno jste měl varhanní recitál na Bachově varhanním podzimu. Jakou roli hrají ve Vaší kariéře soutěže a koncerty?

Hudební soutěže jsou pro mě jen nutným zlem, určitým sítem budoucnosti interpretů, které má ale povážlivé trhliny. Názor na hudební interpretaci je něco natolik subjektivního a neměřitelného, že vzájemné srovnávání jednotlivých výkonů je už z podstaty absurdní. Smysl by mělo měřit, kdo zahraje skladbu rychleji nebo kdo udělá méně chyb, ale hudba není sport. Navíc jako posluchač nebo aktivní účastník několika soutěží mám veskrze jen negativní zkušenosti. Ať už jde o hodnocení porotců, zákulisní hry, názorové protiklady apod. Vítěz soutěže ještě zdaleka nemusí být nejlepší, často jsem byl svědkem účelového vyhození vynikajících účastníků soutěží už v prvním kole. Je pravda, že laureáti musí být hráči s pevnými nervy a dobrou technikou, pro mě je však rozhodující si interpreta poslechnout, teprve pak si udělám obrázek o jeho uměleckých kvalitách. Znám několik laureátů významných varhanních soutěží napříč generacemi, jejichž interpretace mě nebaví. To lze samozřejmě relativizovat, budeme-li na věc pohlížet prizmatem subjektivismu, jak jsem uvedl na začátku. Nicméně jsou určitá objektivní měřítka, abychom poznali, že je na interpretaci něco špatně. Například když je metronom muzikálnější než samotný hráč, s kterýmžto fenoménem se potkávám na soutěžích pravidelně.

Naopak koncerty jsou těžištěm a smyslem veškeré varhaníkovy činnosti spolu s hraním při liturgii. Předávat lidem radost, oslavovat Pána Boha a skrze tóny, slovy žijící legendy prof. Jaroslava Vodrážky, ho lidem zprostředkovat nebo je k jeho přijetí disponovat. Podobný vztah mám také k nahrávací činnosti, přestože již není ve vztahu k publiku bezprostřední.

Jako první Čech nahráváte kompletní varhanní dílo Maxe Regera. Můžete nám projekt přiblížit?

Max Reger je podle mě asi nejvíce nedoceněným skladatelem historie, nedávno jsem se ho snažil “popularizovat” v článku i zde na Opeře+. Komplet varhanního Regera vydá asi na patnáct kompaktních disků, aktuálně mám natočena již téměř všechna velká díla, zbývají mi některé menší kusy a chorálové předehry, ještě zhruba třetina z celého kompletu. Natáčet jsem začal v roce 2013, počítal jsem, že už letos bude komplet hotový. Mojí mamince ale v roce 2015 diagnostikovali onkologické onemocnění, kterému podlehla v listopadu 2016, takže se nahrávání pozastavilo. Dá-li Pán Bůh, vidím to ještě tak na dva roky. Výsledek chci věnovat matčině památce.

Na jaké varhany Regera natáčíte?

Projekt je ojedinělý zejména faktem, že ho točím pouze na pražské romantické varhany, tedy na asi dvacet nejkrásnějších historických nástrojů v Praze. Romantické varhany jsou obecně opomíjeny, i když už jejich koncept byl na západě dávno rehabilitován, stále jsou u nás varhanáři i varhaníci zvučných jmen, kteří považují například pneumatického Riegera z třicátých let za šrot. Spíš než nicneřešícími internetovými disputacemi proti tomu bojuji právě svým projektem. V Praze existuje tolik úžasných romantických varhan, a nikdo o nich nic neví, přestože jde o naše hlavní město. Jak se říká, pod svícnem je největší tma.

Jaké varhany v republice máte nejraději?

Je jich mnoho. V poslední době jsem měl možnost jako hudební režisér projektu „Barokní varhany plzeňské diecéze“ (natočila kolegyně Marie Pochopová) poznat patnáct nejkrásnějších barokních opusů na Plzeňsku a Karlovarsku, kde jsou skutečné skvosty. Z romantických opusů mám velmi rád varhany ve Vyšším Brodě, Děčíně nebo Bohosudově, a takto bych mohl dlouho pokračovat. A samozřejmě mám rád všechny varhany z kompletu Pražských romantických varhan, například Vyšehrad, katedrálu, Nejsv. Trojici ve Spálené nebo třeba Jeruzalémskou synagogu.

Na jaké varhany na světě byste si chtěl zahrát?

Jednoznačně na Walckerovy varhany v Rize, kde jsem ještě nebyl.

Co je pro Vás v životě nejdůležitější?

Pán Bůh a rodina.

Přál byste si, aby Vaše děti také hrály na varhany?

Když budou chtít, tak určitě. Znám několik varhaníků, kteří k tomu mají postoj opačný, což chápu. Prosadit se v dnešním světě plném intrik a zákulisních her není jednoduché. Já jsem ale se svou prací, která je i mou radostí, velmi spokojen a děti budeme v hudbě podporovat, protože to je jedna z nejkrásnějších věcí, které jim můžeme předat. Už jen proto, že mají k hudbě výborné dispozice, dcera i syn od roka čistě zpívají a mají výbornou paměť.

Máte kromě varhan i nějaké jiné koníčky?

Rád se hrabu v autech, momentálně mám pět youngtimerů značky Ford Probe, což je taková moje srdeční záležitost a pro rodinu jedno vozidlo značky Alfa Romeo. Už to ale redukuji, ještě nedávno jsem měl aut sedm. Navíc manželka ani sousedé z toho dvakrát nadšeni nejsou. (smích)

Co je ve Vaší kariéře nejvyšším cílem, čeho byste chtěl dosáhnout?

Nejbližším konkrétním cílem je dotočení kompletního Regera. V obecné rovině bych chtěl jako varhaník dobře sloužit.

Děkujeme za rozhovor.

 

Varhaník, klavírista a skladatel MgA. Martin Moudrý (*1986) je absolventem magisterského studia Hudební akademie múzických umění v Praze (varhany ve třídě odb. as. MgA. Josefa Popelky) a Pražské konzervatoře (hlavní obory: varhany, skladba, klavír). Současně byl po čtyři roky stipendistou v německém Würzburku. Zde absolvoval postgraduální studium (Meisterklasse – varhany ve třídě prof. Dr. h.c. Christopha Bosserta). Zúčastnil se aktivně řady mistrovských kurzů. Studoval soukromě improvizaci u prof. Jaroslava Vodrážky. Martin Moudrý pravidelně účinkuje v České republice i v zahraničí, ročně kolem padesáti koncertů. Věnuje se sólové dráze koncertního varhaníka, ale rovněž spolupracuje s mnoha významnými sólisty nebo hudebními tělesy. Je pedagogicky činný na konzervatoři Jana Deyla (hudební teorie, koncertní referent, korepetice). Je varhaníkem na tradičních Mších sv. v Praze na Karlově. Účinkoval v České televizi a nahrává pro Český rozhlas a další vydavatelství. Jako první Čech nahrává kompletní varhanní dílo Maxe Regera. Získal první cenu na Mezinárodní varhanní soutěži Leoše Janáčka v Brně (2017).

(zdroj martinmoudry.cz)