Alfred Brendel: Milujte dlouhé noty!

Festival „Hommage a Alfred Brendel“, pořádaný institutem Prague Music Performance a Českou filharmonií, je za námi. Závěrečný (třetí) podvečer 19. března 2019 byl stejně jako předchozí den věnován Bartókovým smyčcovým kvartetům. Celý festival však vygradoval mistrovským kurzem samotného Alfreda Brendela, který s Triem Incendio pracoval na Schubertově klavírním triu B dur, op. 99.

Jeden z nejvýznamnějších současných ansámblů Quartuor Diotima, který jsme při interpretaci Bartókových smyčcových kvartetů měli možnost slyšet už včera, dnes stvrdil posluchačův dojem o velmi vysoké úrovni svých interpretačních schopností. Ansámbl hrál opět v naprosto dokonalé symbióze a jeho vystoupení bylo doslova nabité emocemi. Na programu byly kvartety, na které se nedostalo při minulém koncertě, tedy druhý, čtvrtý a šestý.

Opět jsme se jako posluchači měli možnost prokousat vývojovými stadii Bartókovy hudební řeči, která se výrazně měnila po celou dobu Bartókovy kompoziční kariéry. I zde však můžeme nalézt určitá hudební pojítka: je to například Bartókova obliba v lidové hudbě různých národů (obzvláště Balkánu), která je mu inspirací v určitém melodickém obrysu, rytmickém paternu nebo výběru tónů, a v naposlad provedených kvartetech taktéž výrazná hra s rytmem a polyfonií. Druhý a šestý kvartet jsou navíc odrazem politické krize doby: druhý byl napsán v období první světové války, šestý při nástupu nacistů k moci. Jeho čtvrtá věta, vyjadřující určitou rezignaci nad stavem věcí (Bartók v této době prožíval i osobní krizi kvůli smrti své matky), pak v interpretaci kvartetu Diotima zaplnila Sukovu síň doslova mrazivým pocitem marnosti a beznaděje.

Největším lákadlem dnešního večera (a snad i celého festivalu) však byl masterclass Alfreda Brendela. Modelem mu stálo teprve nedávno založené Trio Incendio, sestávající ze studentů HAMU, Karolíny Františové (klavír), Filipa Zaykova (housle) a Viléma Petrase (violoncello), jejichž míra vzájemné souhry byla i vzhledem ke krátké době jejich společného hudebního setkávání obdivuhodná. Po doznění první věty Klavírního tria B dur Franze Schuberta by si „běžný smrtelník“ pomalu řekl, co je k tomuto nádhernému výkonu ještě možno dodat a co změnit.

Jak už jsme však mohli vyrozumět z nedělní přednášky, Alfred Brendel je mistr detailu, a proto jeho slova mířila právě na ty maličkosti, díky kterým se ze skvěle zahrané skladby stane interpretace, která ohromí. Zároveň jsme jako posluchači měli možnost pozorovat přetavení Brendelových teoretických principů do praxe, principů, které v neděli představil v souvislosti s hudbou W. A. Mozarta, ale jejichž uplatnění je daleko širší.

Hlavním zaměřením Brendelových slov byla práce s časem, a to jak v mikro-, tak v makro-struktuře hudebních ploch. Celým dvou a půl hodinovým blokem kurzu procházela myšlenka, že každá nota má svůj čas, naopak však není záhodno na konci frází vytvářet zbytečná (skladatelem nenapsaná) diminuenda a hudební plochy s odlišným hudebním materiálem, které jsou už tak odděleny ritardandem, ještě více rozpojovat tak často interprety přidávanými „lufty“. Zvláště houslistu a violoncellistu dále Brendel nabádal k muzikálnímu prožití a pregnantnímu vyslovení každého tónu, přestože se jedná o šestnáctinový běh nebo o drobnou notovou hodnotu v tečkovaném rytmu. Pracoval však také s dlouhými notami, když se pány se smyčcem snažil podnítit k co největšímu prožitku celého trvání tónu. „Milujte dlouhé noty!“ apeloval.

Na svou přednášku navázal Brendel také při vysvětlování různých možností hraní odtahů, resp. poslední noty pod obloučkem. Stejně tak jako u Mozarta i v případě Schuberta konstatoval, že odtahová nota má často (ale samozřejmě záleží na kontextu) stejnou důležitost jako předchozí nota na těžké době, a tak bychom ji neměli dynamicky potlačovat ani zkracovat. Klavíristku dále vyzval, aby se místy nebála použít více pedálu, a dodal, že na tuto problematiku jsou různé názory, ale on není, jak již také víme z neděle, „pedálovým puristou“.

Pro celé trio, stejně tak pro publikum v sále, byly Brendelovy poznatky jistě obohacující, a to i z toho důvodu, že je možné je uplatnit také při interpretaci skladeb jiných skladatelů a jiných hudebních druhů. Z Brendelových slov je zřejmé, že pro dosažení špičkové interpretace díla má opravdu smysl přemýšlet o každé notě, studovat skladatelovy rukopisy pro to nejlepší pochopení jeho hudební řeči a hlavně se slepě neřídit interpretačními poučkami, ale hledat si detailním poslechem své hry vlastní cesty k co nejautentičtějšímu zpodobení skladatelových intencí.