Ondřej Vrabec: Ideální dirigent je stejný jako ideální politik. Neexistuje

V neděli 31. března provedete s Harmonií českých filharmoniků Serenádu Es dur, op. 7 a Suitu B dur, op. 4 Richarda Strausse a Petite Symphonie Charlese Gounoda. Co Vás na těchto dílech nejvíce inspiruje? Je výběr repertoáru daný obsazením nebo ještě něčím jiným?
Považuji za obdivuhodné, že již těmito ranými opusy mladičkého Richarda Strausse prosvítají mnohé idiomy důvěrně známé z děl vzniklých v době jeho profesního vrcholu. Vedle nápadité melodické invence a smyslu pro úžasně klenuté plochy a širokodeché fráze zde především již plně prezentuje svou zjevně vrozenou genialitu na poli instrumentace. Prvotní volba repertoáru byla trochu odlišná, zamýšlel jsem představit vedle sebe skladby z úplného začátku i konce Straussovy profesní dráhy, konkrétně Serenádu op. 7 a Sonatinu “Z dílny invalidovy”, ale tato idea narazila na praktický problém spočívající v užití klarinetů nestandardních ladění. V celé České republice totiž takové nástroje nejsou k dispozici a taktéž čeští hráči nejsou na jejich používání školeni.

S Českou filharmonií spolupracujete už řadu let jako orchestrální hráč, sólista i dirigent. Kdy jste dirigoval Filharmonii poprvé? Jaké koncerty s ní se Vám zaryly do paměti nejvíce?
S taktovkou v ruce jsem před Českou filharmonií poprvé stanul v roce 2010 díky Siru Johnovi Eliotovi Gardinerovi. Odvážně mi svěřil část přípravy koncertu, který měl být gratulací k životnímu jubileu Sira Charlese Mackerrase, ale bohužel se nečekaně změnil v tryznu… Z četných vystoupení s Českou filharmonií pak nejraději vzpomenu asi na Holstovy Planety, Honeggerovu Druhou symfonii, na Sukovu Pohádku, Čajkovského Šestou symfonii a především na Mussorgského Kartinki a Stravinského Svěcení jara, které jsem měl tu čest kompletně připravit pro obě pražská vystoupení dirigenta Valerije Gergijeva. Jsem také velmi rád, že mám památku v podobě 2 CD+DVD kompletu symfonické tvorby mého přítele, britského skladatele Andrewa Downese, který jsem se svým domovským orchestrem natočil.

Studoval jste dirigování mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Zároveň byl Vaším šéfem v České filharmonii. Jak na něj vzpomínáte?
Jako pedagoga jsem Jiřího Bělohlávka oceňoval od prvního našeho setkání. Byl nesmírně precizní, pozorný ke každému detailu partitury i technickým aspektům dirigentské techniky, navíc vždy ochotný studentovi pomoci s jakýmkoli dotazem. Miloval diskuze! Kvůli mým prořízlým ústům měly nezřídka i vášnivou podobu a bylo nutné mít v záloze skutečně pádné argumenty. On se totiž doslova bavil bouráním chabých teorií a byl pro tuto činnost mimořádně vědomostně vyzbrojen. Nezřídka se k našim již uzavřeným diskuzím zpětně vracel, o věcech obecně hluboce a dlouho přemýšlel. S výjimkou jedné kouzelné večerní degustace, společně nakoupených francouzských vín při našem týdenním působení u Filharmonie Hradec Králové (dnes již toto snad mohu prozradit), si však po léta zachovával jistý odstup, který mě ještě o trochu více mrzel při našem pracovním vztahu v orchestru. Byla to paradoxně jeho zlá nemoc, se kterou bez ztráty píle a entusiasmu na pracovním poli tak statečně bojoval, která přidala do jeho tváře vlídný úsměv a do srdce vřelost sdílenou na všechny strany. Myslím, že si všichni posluchači filharmonie jistě všimli, že se mezi Jiřím Bělohlávkem a orchestrem nakonec vytvořilo skutečně blízké pouto. Nejinak tomu bylo v mém případě.

Během své dirigentské kariéry jste řídil mnohé orchestry v zahraničí. Jak na Vás zapůsobily soubory jako New Japan Philharmonic, Košická filharmonie, London Soloists Chamber Orchestra nebo Denmark National Symphony Orchestra? Vnímáte v dnešním globalizovaném světě nějaké osobité rozdíly mezi hudebníky v Tokiu, Londýně či Kodani?
Z hlediska zvukové kultury jednotlivých nástrojů se rozdíly mezi národními školami pochopitelně stírají. Ani není divu, když internet nabízí oceán podnětů ke srovnávání. Japonští hornisté dnes někdy zní více česky, než my sami, němečtí kolegové zase nezřídka tvrději, než američtí hráči před lety. Pořád ale můžete vypozorovat jisté charakteristiky v interpretaci, barevnosti a herním nasazení. V Japonsku je běžné při prvním přehrání získat technickou preciznost a souhru, ke které se zvláště ve východní části Evropy u orchestrů nedopracujete ani na provedení, na druhou stranu se v Japonsku někdy přes veškerou snahu nedočkáte barev a emocí, které orchestr v našich končinách přidá s jakousi samozřejmostí…

Našince zaujme Vaše spolupráce s Reykjavik Chamber Orchestra – jaká je hudba na Isalndu? Jací jsou místní hudebníci?
Byli mimořádně vřelí, neuvěřitelně pohostinní a projevovali velké nadšení pro hudbu i cizelérský přístup při zkouškách. Což bylo o to více pozoruhodné, pokud uvážím, že jsme hráli čistě český program složený navíc z málo známých děl… Celkově, pobyt na Islandu a pokračující koncertní cesta do Kanady jsou dodnes asi mými nejmilejšími cestovními zážitky vůbec. Vždyť jenom na ty úžasné přírodní krásy nelze zapomenout.

Byl jste dlouho jedním ze stálých dirigentů Ostravských dnů soudobé hudby – co vás táhne na nové hudbě, jakou soudobou hudbu máte rád (popř. jaké autory) a jaký rozměr v životě Vám přináší setkání s „čerstvou“ tvorbou současných skladatelů?
Fascinuje mne být tak blízko procesu zrození hudby a miluji interpretační výzvy, které soudobá hudba na interprety a nástroje klade. Mám obecně rád jakoukoli hudbu, kterou skladatel psal (také) srdcem a která nemá sloužit jen co experiment, nebo dokonce provokace. Cítím se privilegován, že mám mezi svými přáteli opravdu mnoho komponistů, kteří mě doslova zasypávají svými novinkami. Bohužel, prosazovat soudobou hudbu na koncertní pódia v dnešní době, to už je disciplína sama pro sebe. Trochu proto lituji, že jim často za jejich úsilí zůstávám četná provedení dlužen.

Jste dirigentem, ale zároveň i sólistou a orchestrálním hráčem. Díváte se proto na orchestr z dirigentského stupínku jinak, než dirigenti, kteří nemají tak intenzivní zkušenosti orchestrálního hráče. Jaký je podle Vás dobrý dirigent? Na co by si mladí dirigenti měli dávat pozor a co byste nejčastěji dirigentům, pod kterými hrajete, vytknul?
Nevážně řečeno, ideální dirigent je stejný jako ideální politik – neexistuje… Z mého pohledu je na dirigentské profesi zásadní absolutní oddanost věci a láska k hudbě, sebekritičnost, píle a pokora před interpretovaným dílem i jediným vlastním nástrojem – totiž před členy orchestru. Jsou tisíce cest, jak lze orchestr řídit a dobrat se skvělého interpretačního výsledku a neexistují dva dirigenti, kteří by z technického hlediska šli stejnou cestou… Co jeden umí z orchestru dostat očima, jiný dokáže prsty a další tím, že nedělá nic. Orchestr ale spolehlivě po pár taktech odhalí adepta, který se partiturou moc nezabýval, nebo kterého na dirigentské profesi lákají spíše finanční a politicko-společenské výhody, než touha pomoci orchestru co nejdokonaleji zhmotnit skladatelovy myšlenky. Nic orchestr neotráví více, než pozér nebo arogantní neumětel. Do České filharmonie v 99 procentech případů takoví “umělci” naštěstí nezavítají. Moje zubařka si však vytrvale stěžuje na probroušenou sklovinu mých zubů a to dokazuje fakt, že příležitostně pod některými “kolegy” jako orchestrální hráč skutečně trpím…

Je známo, že Vaší osobní vášní je svět vína. Co na tomto poli podnikáte?
Dnes už jen zlomek někdejších aktivit. Přibyly krásné starosti rodičovství, začal jsem učit hlavní obor na pražské AMU, ke značnému navýšení objemu pracovních povinností nakonec v posledních letech došlo i v ČF a mé dirigentské činnosti. Minulostí jsou proto výpravy do vinařství po světě, snahy o zprostředkování dovozů vína do ČR, degustátorské zkoušky, web o víně nebo působení v roli sommeliéra na profi scéně… Dnes nanejvýš příležitostně uspořádám degustaci archivních vín ze svých dvou sklepů pro přátele či kolegy. Pochopitelně se ale o dobré víno dál zajímám, rád jej degustuji a dosud si také o všech testovaných vínech vedu detailní hodnocení.