Choreografický happening v podání členů brněnského baletu

Ivana Kloubková, 15.04.2019 0:16

Je to již osm let, co balet Národního divadla Brno pravidelně jednou za rok pořádá Choreografický ateliér nebo chcete-li choreografickou dílnu pro své tanečníky, aby se představili publiku nejen jako interpreti, ale také jako choreografové. Primárním účelem těchto workshopů by mělo být podchycení mladých choreografických talentů uvnitř souboru. Letošní jediné reprízy tohoto projektu se konaly 5. a 6. dubna 2019 v divadle Reduta.

Choreografický ateliér (foto Barbora Hniličková)

V novém ročníku se na jeho podobě podíleli nejen debutanti, ale i zkušenější tvůrci, kteří mají své prvotiny dávno za sebou. V současném velkém zapřažení baletního souboru, který v prosinci oprašoval Louskáčka, v únoru Labutí jezero a v březnu uvedl premiéru Romea a Julie, je to počin obdivuhodný. Koncept této choreografické dílny nabízí opravdu „divokou dramaturgii“, jak v úvodu podotýká šéf souboru Mário Radačovský. Témata jednotlivých choreografií jsou zaměřena širokospektrálně, jedno však vystupuje přece jen do popředí. Je to téma odcházení pojaté tentokrát s laskavým, ale i černým humorem.

Úvodní vtipný moderátorský výstup Martina Svobodníka představuje celý večer jako setkání sedmi choreografů, autorů, příběhů, inspirací, nápadů a obrazů, ale hlavně sedmi statečných jako motto večera. Ohlašuje představení průměrné, regionální, zakončené společnou „tanečníkovou modlitbou“. V podstatě má pravdu. Sám Svobodník je tvůrcem první choreografie Adagio maestoso amerického hudebního skladatele vážné hudby Samuela Barbera. Nahlíží vtipnou formou na osudy tanečníků, setkávajících se každý den u baletní tyče a končících po úrazech v sádře, o berlích či na vozíčku. Humor nemilosrdný až černý, publikem však vřele přijímaný.

Další náplní večera byla série různě pojatých duetů. Music debutantky Kristýny Kmentové představuje spíše jen choreografickou skicu, která si hraje s jednoduchými formami hudebních motivů a převádí je do pohybu. O poznání propracovanější byly další dva duety. Irreconcilable Uladzimira Ivanoua nabízí abstraktnější polohu muže a ženy, kteří se snaží být spolu, ale vzájemnou odlišnost nedokáží překonat a zůstávají v osamocení. I interpretačně (Ivona Jeličová, Uladzimir Ivanou) to bylo nejzdařilejší číslo večera. Již zkušená Barbora Bielková se ve svém díle Duality zamýšlí nad dualitou mysli a těla, hmotného a nehmotného, dvěma světy. Choreografie pečlivě nasvícená, plná dramatického napětí s jasným srozumitelným slovníkem.

Výstup Na lusknutí Nelky Lazović je spíše edukativním sólem, poměrně naivně podaným bez jednotícího choreografického nápadu. Bohužel tato choreografka zůstává bez zásadnějšího vývoje. Téma radostí a smutků dívek a žen 21. století mapuje ve své choreografii Carolina Isach. Čtyři ženy – 2 + 2 odlišné typy nabízí mnoho tváří mladých dívek – snahu zaujmout, hravost, mondénnost, empatii, milostný vztah, bolest, hledání… Choreografie naznačuje, ale nedopovídá.

Když se tanečník loučí
Luděk Mrkos je dlouholetý člen souboru NdB. Letošní sezóna je pro něj jako pro tanečníka poslední. Celé představení bylo v podstatě humornou poctou právě tomuto člověku. Filmové projekce spojující jednotlivé krátké choreografie seznamovaly diváka s „cestou tvorby“ choreografa, který se loučil svou „první a poslední prací“ o příběhu baletních mrtvol. Natočené vstupy pocházely z recesistické dílny „Rady starších baletu“ a s velkou nadsázkou formou komentovaných vstupů řešily problematiku vzniku tanečního díla. A co potom…??? je název závěrečného happeningu, na kterém se na hudbu Camilla Saint-Saënse, Bernsteinovy West Side Story a písně Nicka Cavea sejdou slavné baletní mrtvoly – Edith Piaf, Giselle, Ježibaba, Spartakus, Solor, Romeo, Rotbart a Umírající labuť. Vznikají drobné konflikty, choreografie vychází z baletních klišé. Celé je to přijatelné pouze s přivřením obou očí.

Choreografický ateliér se tak stal spíše zábavou pro účinkující a jejich podporovatele než seriózní dílnou, která by měla za cíl se členy baletu pracovat hlouběji a seriózněji. Publikum však bylo vstřícné, možná ani víc neočekávalo. Na druhou stranu vyzkoušet si choreografickou práci může tanečníky povzbudit a přinést jim nedocenitelnou zkušenost tzv. z druhé strany. A navíc pracovat s tvůrčím interpretem je pro všechny choreografy radost. Alespoň doufám.