Z Brna na skok do Vídně: Brněnská filharmonie v Musikvereinu

Stesky na fakt, že Brno nemá žádný koncertní sál pro klasickou hudbu, který by vynikal dobrou akustikou i bez elektroakustických berliček a do kterého by se stočlenné těleso, jakým kterýkoli symfonický orchestr je, vůbec fyzicky vešlo, jsou již ohraným faktem. A proto nezbývá než využít rychlých dopravních spojení a vydat se za kvalitním hudebním zážitkem někam jinam. Třeba do bývalého hlavního města rakousko-uherské monarchie, do Vídně.

Je to blíž než do Prahy a přes všechen respekt, Rudolfinum ve srovnávacím testu s vídeňským sálem Musikvereinu prohrává. Vídeňská metropole má navíc budovy pro provozování symfonické hudby dvě, a to zcela blízko sebe. Konzerthaus a Wiener Musikverein od sebe dělí asi jen tři sta metrů.

Tentokrát vedla mé kroky zvědavost. Filharmonie Brno spolu se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupila v sále vídeňského Musikvereinu. A to přímo ve Zlatém sále, který pamatuje všechny Novoroční koncerty, které se tu hrály!

Musikverein je spolek, založený v roce 1812, a současně je to i název budovy, která stojí hned kousek za Karlovým náměstím a náměstím Karla Schwarzenberga. Pozemek daroval císař František Josef I., takže nemuseli řešit územní rozhodnutí, kde budovu postavit. A císař osobně klasicistní budovu architekta Theophila Hansena v roce 1870 otevřel. Varhan značky Rieger se velký sál dočkal až později, v roce 1907. V budově je hned několik sálů, nejproslulejší je Velký, nebo lépe Zlatý sál, jehož kapacita se udává 1744 míst k sezení a 300 míst k stání. Jeho akustika byla vyhodnocena jako nejlepší mezi třemi sály světa, spolu s Boston Symphony Hall a Concertgebouw v Amsterodamu. Údaj, kdy se tak stalo, jsem nenašla, ale v současnosti, kdy do hry vstoupilo několik nově postavených moderních sálů po celém světě, asi nebude nejaktuálnější. Nicméně obdélníkový sál o třech podlažích, obložený dřevem a zlatem, má skutečně podmínky pro to, aby se choval akusticky kvalitně. Je sídlem Vídeňských filharmoniků, kteří jsou zde „doma“, ale sál rádi pronajímají dalším tělesům.

Při vstupu do sálu Brňáka ovane pocit déjà vu. Besední dům v Brně je totiž zmenšeninou, která je stejně zdobená, i když prostor „doma“ je daleko útulnější a pohodovější, protože mnohem menší. Architekt Theophil Hansen si tu vyhrál, nelze naprosto říct, že prodal jeden projekt dvakrát, naopak je jasné, že musel velmi pracovat na „osekání“ a na využití prostoru skutečně až na dřeň.

Budova Musikvereinu je zajímavá sama o sobě, je monumentální a zdobná, klasicismus se vevnitř snoubí s antickými skulpturami a květinovým dekorem, který ještě nelze nazvat secesí, ale už jí připravuje cestu. Vysoké oblouky a klasicistní sloupy dávají budově prostor a světlo. Je to nutné, neboť je tu hned několik sálů dalších a probíhá tu paralelně několik koncertů. Je tu Brahmsův sál pro 600 posluchačů, Skleněný sál (Velké auditorium) pro 380 návštěvníků, Kovový sál s kapacitou 126 a Hvězdný sál (Auditorum Horsta Hascheka) jen pro 70 posluchačů. Když tohle vše přiřadíme k dvěma tisícům posluchačů ve Velkém sále, může se tu současně pohybovat až 3200 návštěvníků! Ovšem kapacita bufetů a toalet potřebám tohoto stavu již dnes neodpovídá, dámy vědí své…

V sobotu 27. dubna 2019 tedy hostil Zlatý sál Filharmonii Brno. A to především díky svému šéfdirigentovi Dennisu Russellu Daviesovi, jehož světová pověst zejména v Rakousku je známá a který přivezl do Vídně program, který dosud zdejší publikum nemělo možnost slyšet.

Pro první polovinu koncertu si dirigent přizval sólisty, mladého sympatického rakouského basbarytonistu Martina Achrainera a u klavíru spolupracovala Maki Namekawa, dirigentova umělecká i životní družka. Na programu bylo dílo německého skladatele Heinze Winbecka, které Filharmonie provedla v Brně. Bylo to naposledy za skladatelova života, vídeňské provedení už bylo posmrtné. „Lebensstürme“, ein Quodlibet mit und nach Musik von Franz Schubert für Singstimme, Klavier und Kammerorchestr je skladbou postneoklasicistní, zcela inspirovanou způsobem tvorby Franze Schuberta. Čisté a jemné harmonie a melodické postupy, tok hudby a deklamace pěvecká vyprávějící děj a především sugerující pocity. Pěvec si dal záležet na přenosu emocí a zejména obsahu, jeho výslovnost byla příkladná a srozumitelnost textu výborná. Barytonista má poněkud komornější hlas, který skvěle technicky ovládá a dává mu plnou a příjemnou barvu a nosnost. V průběhu hudebního proudu se objevují úryvky či názvuky na Schubertovy melodie, zpracovávané v novém instrumentálním pojetí. Barevnost a překvapivé souzvuky zajišťovaly zejména čtyři lesní rohy, využívající hru con sordino k zajímavým zvukům. Nepřeslechnutelnou skupinou byly bicí, jejichž zastoupení bylo od nejmenších perkusí přes marimbu, malý buben a zvony, až po obrovský buben, schopný objemným zvukem přehlušit celé orchestrální plénum. Klavír je psán v několika rovinách, jako sólový nástroj, jako doprovod pěveckému výkonu a v závěru i jako nástroj bicí. Klavíristka byla vybavená polstrovanou paličkou a rozeznívala struny klavíru jejími údery. Všechny finesy ve skladbě použité zvyšovaly atraktivitu díla, které mělo délku více než hodinu, s pěti pěveckými vstupy. Ty byly poněkud jednotvárné, neboť byly všechny stavěny jako niterné, vyprávěcí a zamyšlené. Dirigent dal dílu energii a zajímavou agogiku a pracoval s dynamikou tak, aby udržel posluchačovu pozornost a vybudil jeho emoce. Dokonalá souhra a vynikající akustika zaručily vyznění díla.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“ Antonína Dvořáka. Dílo, které se ztratilo a které skladatel nikdy neslyšel (poprvé zaznělo v Brně až 32 let po Dvořákově smrti), dirigent upravil a provedl nejprve v Brně a nyní v rakouské premiéře. Jde o neobyčejně barevně a plně instrumentované dílo, které překvapuje svěžestí a plností nápadů a ve výjimečné akustice koncertního sálu přesvědčuje o genialitě autora, byť mu bylo teprve 24 let. Orchestr si jak akustiku, tak dílo užíval a hrál plasticky, s plným nasazením a soustředěním. Koncert, ze kterého dýchala radost z muzicírování v kvalitním akustickém prostředí. Obecenstvo, které sál zcela zaplnilo, vnímalo výjimečnost okamžiku a odměnilo umělce ovacemi. Vydařený večer, na který si do Vídně stálo za to zajet.

 

Hodnocení autorky recenze: 90 %