Průkopnice hry na cembalo Wanda Landowska zemřela před 60 lety

Dnes je tomu 60 let, co zemřela cembalistka polsko-francouzského původu, Wanda Aleksandra Landowska (5. července1879 – 16. srpna 1959). Letos jsme si též připomínali rovných 140 let od narození této významné průkopnice hry na cembalo.

Wanda Landowska sehrála významnou úlohu v dějinách hudby 20. století. Zasloužila se totiž o znovuoživení zájmu o cembalo nejen mezi interprety, ale i skladateli, kteří na její popud či inspiraci skládali nové kompozice. Narodila se ve varšavské židovské rodině. Její matka, lingvistka, byla první překladatelkou děl Marka Twaina do polštiny.

Wanda se začala učit hrát klavír ve čtyřech letech. Již od dětského věku prokazovala zálibu v autorech starších hudebních stylů. Na varšavské konzervatoři vystudovala klavír, v šestnácti letech jí však nedávali velké naděje na kariéru klavíristky, podle pedagogů měla příliš drobnou ruku. Jelikož Wanda dobře zpívala, rodina uvažovala, že ji přihlásí na studium zpěvu, nakonec jí však matka poslala do Berlína, studovat kompozici u Heinricha Urbana (který též učil I. J. Paderewského), později pokračovala ve studiích kompozice u Moritze Moszkowského v Paříži.

Roku 1900 si vzala polského etnologa Henryho Lewa, se kterým se poznala v Berlíně. Lew poznal, že Berlín není místo, kde by Landowska mohla rozvíjet přesně ty talenty, které rozvíjet chtěla, a tak se přestěhovali do Paříže. Byla představena na pařížské Schole Cantorum, kde v té době působili Vincent D’Indy, André Pirro či Albert Schweitzer. Zde pedagogicky působila v letech 1900 až 1912 a účastnila se výzkumu kantát, pašijí a orchestrální hudby Johanna Sebastiana Bacha. Byla jí představena francouzská barokní hudba, zejména François Couperin či Jean-Philippe Rameau. Landowské bylo již od prvního pohledu jasné, že tento repertoár nebyl napsán pro moderní klavír a nástrojů, vhodných pro interpretaci této hudby je pomálu. Navázala tak spolupráci s výrobcem pian Pleyel and Company.

Když Landowska přijela do Paříže roku 1900, firma Pleyel již měla za sebou postavené jedno cembalo, jednalo se ovšem o nepříliš dokonalý model. Hrál na něj klavírista Louis Diemer, učitel Alfreda Cortota. Vzhledem k jeho klavírnímu přístupu k nástroji, neznalosti historické praxe a částečně i vinou nedokonalého nástroje, nebyla jeho iniciativa příliš úspěšná. Podle Landowské, jak později vyprávěla, však tehdy ani publikum nebylo na zvuk cembala připravené…

Pro Landowskou to byl podnět k rozsáhlému výzkumu, v rámci kterého navštívila řadu evropských muzeí a studovala autentická cembala v doprovodu vedoucího inženýra firmy Pleyel, se kterým společně dokumentovali a měřili nástroje ve sbírkách v Paříži, Bruselu, Lipsku, Anglii a jinde, aby firma mohla zdokonalit svoji výrobu a obohatit svou produkci o nové modely nástrojů.

Landowska brzy zjistila, že prakticky neexistují dva identické autentické nástroje a každý dochovaný exemplář je samostatný model co do velikosti, tvaru, rozsahu, počtu manuálů, rejstříků a podobně. Zároveň zaznamenala podstatný vývoj od klávesových nástrojů v 16. století k velkým cembalům 18. století.

Landowska vzpomínala, jak byla upozorněna na výjimečné cembalo, které bylo dříve vystaveno na světové výstavě v Paříži roku 1900. Mělo tři manuály, disponoval šestnáctistopým, osmistopým i čtyřstopým rejstříkem a na víku byl namalován výjev, ve kterém kníže Poniatowski věnuje tento nástroj ruské carevně Kateřině Veliké. Jeho autorem byl německý výrobce Hieronymus Albrecht Haas.

Časem zakoupila různé historické nástroje ze 16. až 18. století, ale zároveň si nechala postavit na míru cembala od firmy Pleyel, se kterými též cestovala po svých koncertních turné. Jednalo se o nástroje těžké konstrukce s šestnáctistopým rejstříkem, silně ovlivněné konstrukcí moderního klavíru. Oblíbeným prototypem se tak stal Pleyel Grand Modèle de Concert z roku 1927.

Mezi lety 1912 až 1919 učila na Berlin Hochschule für Musik. Roku 1925 sama založila v Paříži školu staré hudby (École de Musique Ancienne). Ve stejném období často účinkovala v pařížském salonu americké spisovatelky a básnířky Natalie Clifford Barney.

Landowska jako první interpretka v historii pořídila zvukovou nahrávku Goldbergových variací Johanna Sebastiana Bacha. Natáčení probíhalo mezi 9. a 15. listopadem 1933 v pařížském Studiu Albert.

Na podnět Landowské byla zkomponována řada děl pro cembalo a mnozí skladatelé ve svých dílech „navrátili cembalo zpátky do orchestru“, například Francis Poulenc, Manuel Falla, Vittorio Rieti a další.

Manuel Falla využil cembala v hudbě pro představení El retablo de maese Pedro (Loutkové divadlo mistra Petra). Na premiéře díla v Seville 23 března 1923 byl přítomen Francis Poulenc, který byl zvukem cembala v orchestru nadšen. Poulenc vzpomíná: „Právě tam jsem poprvé potkal Wandu Landowskou, která hrála na cembalo ve Fallově Retablo. Bylo to poprvé, co cembalo vstoupilo do moderního orchestru. Byl jsem fascinován jak dílem, tak Wandou. Řekla mi: ‚Napište mi koncert pro cembalo.‘ Slíbil jsem jí, že to zkusím. Mé setkání s Landowskou bylo klíčovou událostí v mé kariéře. Mám respekt jak k jejímu umění, tak k její lidské jemnosti. Jsem hrdý na naše přátelství a nikdy se mi nepodaří vyjádřit, kolik jí ve svém životě dlužím.“

Poulenc se dostal ke kompozici koncertu poté, co Falla roku 1926 dokončil svůj komorní Koncert pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle and violoncello. „Psal jsem Concert champêtre od října 1927 do září 1928, či spíše, napsal jsem ho poprvé. Víte, Wanda Landowska je geniální interpret. Způsob, jakým vzkřísila a znovuvytvořila cembalo, je svým způsobem zázrak. Pracoval jsem s ní na první verzi mého koncertu – procházeli jsme ho notu po notě, takt po taktu.“ Když Poulenc obdržel nahrávku koncertu řízenou Leopoldem Stokowskim, psal Landowské dopis plný dojetí: „Nemůžu vám vylíčit, jaké to je, slyšet moji bohyni hrát koncert, který jsem složil! Jakou radost jste mi poskytla! Cítím se omlazený a šťastný. Opět mám na jazyku třešně z vaší zahrady v Saint-Leu…“

Domov Wandy Landowské v Saint-Leu na předměstí Paříže se stal hlavním centrem studia i interpretace staré hudby v době, kdy pařížská konzervatoř doposud zůstávala uzavřena progresivním interpretačním proudům. V červenci 1927 otevřeli v Saint-Leu koncertní síň programem, ve kterém zazněl Bach, Couperin, Dandrieu, Rameau, Chambonnières i Mozart v podání Wandy Landowské a Alfreda Cortota.

Zásadním zlomem pro kariéru Landowské byla invaze Francie německou armádou. Landowská uprchla se svou životní partnerkou a studentkou Denise Restout v roce 1940. Opustily Saint-Leu a pokračovaly do Lisabonu, kde se setkaly se svým starým známým, sochařem Aristidem Maillolem. Z Portugalska se lodí plavily do Ameriky, Landowska pouze se dvěma kufry a přesvědčením, že nebezpečí nacismu pomine brzy. Do New Yorku dorazily v den bombardování Pearl-Harboru 7. prosince 1941.

Během útěku obdržely zprávu, že dům v Saint-Leu byl Němci zcela vypleněn. Za své vzala knihovna o více než 10.000 svazcích, hudební rukopisy a sbírka originálních historických nástrojů. Některé z nich byly ke konci války nalezeny v solných dolech, kam nacisté při útěku ukrývali umělecká díla. Ozdobou sbírky bylo zejména anonymní „gotické“ cembalo z přelomu 15. a 16. století italského původu. V současnosti se nachází ve sbírce Hanse Adlera (Hans Adler Memorial Music Museum) při jihoafrické Wits University of Johannesburg. Podobným způsobem se dostal do hudebních sbírek v Bruselu (Musical Instruments Museum) i její muselaar (tj. obdélný virginal).

V roce 1942 se uskutečnilo historicky první veřejné uvedení Goldbergových variací na cembalo, které Landowska uvedla v sále newyorské radnice. Následovaly i slavné klavírní recitály Mozartova díla. Podnikla řadu koncertních turné a natáčela pro společnosti Victor Talking Machine Company  / RCA Victor či The Gramophone Company / EMI.

Landowska se natrvalo usadila v USA. Od roku 1949 žila v Lakeville (Connecticut), kde strávila i své poslední dny. Zemřela 16. srpna 1959 ve věku osmdesáti let. Její pozůstalost zdědila Denise Restout, včetně rukopisů a sbírky hudebních nástrojů, kterou Landowska nashromáždila po válce. Restout se spolu s Robertem Hawkinsem zasloužila o vydání úvah o hudbě, které Landowska za svůj život napsala, ve sborníku Landowska on Music, z nichž řadu Restout zachránila před zničením, když opouštěla Francii.

Landowska a její interpretace měla již za svého života řadu kritiků. Jedním z nich byl například violoncellista Pablo Casals. Na jeho poznámky jednou reagovala slavnou větou „Hrajte si Bacha, jak chcete, ale já budu Bacha hrát tak, jak to chtěl on.“

https://www.youtube.com/watch?v=qw3FstKlse0

„Hrála hudbu vždy tak, jak stála zapsána v notách, s tím výsledkem, že řady rychlých not nezněly jako skupinky, ale jako šicí stroj. Díky jejímu velkému vlivu je tento nešvar slyšet dodnes u jejích následovníků,“ uvedl Sol Babitz v magazínu The New York Review of Books a porovnává přístup Landowské s Arnoldem Dolmetschem, který si již v roce 1916 uvědomil, že barokní hudba nebyla hrána „tak, jak je napsaná“, ale má spíše „charakter volné konverzace“, jak charakterizoval Bachovu hru Johann Nikolaus Forkel.

Přesto, že od doby působení Wandy Landowské pokročil vývoj historicky poučené interpretace vpřed a dnes víme o interpretaci hudby baroka a klasicismu více, než v meziválečném období, zůstává tato cembalistka a klavíristka klíčovou osobností v dějinách tohoto proudu, nejen v oblasti cembala, ale staré hudby vůbec.