Ekumenický Parsifal se samopalem v plné polní
Parsifal, slavnostní hra zasvěcení, nejzáhadnější z Wagnerových oper, k odkrývání nových výkladů svým způsobem vybízí nejvíc. Wagnerův „čistý bloud“, který se po počátečním hledání své identity a poslání stane vykupitelem a strážcem Svatého grálu, je symbolikou obtížené dílo propojené mystériem Velkého pátku. Wagner vyšel z eposu středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbach o Parzifalovi, který se od nevědomosti skrze soucit dopracuje k prozření. První provedení se uskutečnilo v „posvátném“ Bayreuthu v roce 1882 a dle přání rodiny bylo na třicet let tehdejšího trvání autorských práv limitované výhradně na Festivalové divadlo.
Kvůli Parsifalovi Wagnera zavrhl filozof Friedrich Nietzsche, který svému Mistrovi vyčítal návrat ke křesťanství. Ta výtka je ovšem nespravedlivá – Wagner sice používá křesťanskou symboliku, ale kam vlastně jeho hrdinové směřují (nebo se duchovně vyvíjejí), se nikdy jednoznačně nedozvíme. Jako Walhalla určitě nejsou nebesa v křesťanském smyslu, ani v Parsifalovi inspirace artušovskými legendami, Svatým grálem a buddhismem nejsou ničím víc než motivy, kvůli nimž dnes fanoušci stojí fronty na nové díly Harryho Pottera nebo romány Dana Browna. Nelze zpochybnit Wagnera jako geniálního hudebního skladatele, ale „vznešenost“ jeho esoterních „slavností zasvěcení“ netřeba považovat za zjevenou pravdu. V jeho operách mají často větší roli autobiografická témata než tolik vzývané mudrování o smyslu života a vesmíru.
Režisér Uwe Eric Laufenberg s výtvarníky Gisbertem Jäkelem (scéna), Jessikou Karge (kostýmy) a autorem videa Gérardem Nazirim svou inscenaci Parsifala situoval do oblasti Blízkého východu, ohniska konfliktů pod dohledem mezinárodních vojenských sil. Nejspíš do Iráku, jak by napovídala filmová dotáčka, která po Gurnemanzových slovech k Parsifalovi: „Vidíš, můj synu, zde se čas stává prostorem“, v mezihře před obřadem Svatého grálu zoomuje detail mapy Iráku k obrazu zeměkoule a vzdaluje se dál a dál, kdy se Země stává součástí nekonečného vesmíru až k jakémusi rudému magmatu jeho zrodu – a pak se tento kontext lidského hemžení vrací zase zpět do Mosulu či Bagdádu. Scéna replikuje prostor zdevastovaného kláštera s výklenkem pro Klingsora pod stropním obloukem, v druhém dějství se změní v halu s lázní v muslimském dekorativním stylu, až se ve třetím dějství zdi pod „náporem“ bujně rostoucí vegetace po kýženém dešti v oáze uprostřed pouště rozestoupí.
Rytíři Grálu zde jsou pojati jako mniši jakési křesťanské sekty. V nuzných podmínkách rozpadajícího se kláštera se starají o zbědované uprchlíky, pod dohledem armády v maskáčových uniformách se samopaly, která tu co chvíli dělá šťáru. Ve středu sekty žije, či spíše je na lůžku rituálně přenášen a snímán z kříže muž (u Wagnera Amfortas) v bederní roušce a s trnovou korunou uctívaný jako novodobý Kristus. Při obřadu jeho ránu na boku mniši nožem obnovují a obřadně pijí z kalicha vytékající krev. Parsifal přichází na scénu jako poněkud bezradný mladík evropského původu, jenž se přidá ke spojenecké armádě a odolá svodům orientálních tanečnic a jejich oblažování v lázni. Kouzelník / padlý rytíř Klingsor je v Laufenbergově pojetí vyznavač islámu, pokleká na modlitebním koberečku směrem k Mekce, bičuje se důtkami po zádech, velí harému orientálních břišních tanečnic v typických třpytivých kostýmech, jehož součástí je i Kundry, aby svedly mladíka (Parsifala), který k němu vpadl v plné polní. Klingsor fetišisticky shromažďuje sošky Krista na kříži a jeho sbírka se při zániku jeho „světa“ s rachotem zřítí na zem.
Jakkoli se na scéně objevují jasně čitelné symboly křesťanského, židovského i muslimského náboženství, na čí straně a proti komu Parsifal se samopalem a v plné polní bojuje (a kdo s kým a proč válčí), se na Wagnerovu partituru tak úplně naroubovat nepodařilo. Stejně jako všichni režiséři, kteří přesazují děj opery do současnosti, Laufenberg tímto posunem aktivoval ono základní tázání spjaté s žánrem operní stylizace: proč američtí vojáci, teroristé nebo mniši vlastně zpívají. A neunikl tak občas až směšným situacím.
Laufenberg se nevyhnul místům, z nichž se v poslední době stala režijní klišé – nejen oněm filmovým projekcím, ale i explicitnímu sexu na scéně. Zde takto obcuje na stole na zádech ležící Kundry s Amfortasem. Vystřídal tak Parsifala, který v tomto klíčovém okamžiku naopak jejím svodům nepodlehl a otevřela se mu tak cesta k „očistnému bloudovi, který poznává skrze soucit“ a je povolán zachránit z úpadku rytíře Grálu. Režisér použil také nahotu ve chvíli, kdy se po Parsifalově obřadném umytí nohou a křtu Kundry spustí v oáze kýžený, všemi vítaný déšť. Pokud přijmeme tyto režijní prostředky jako současný standard, lze uznat, že je Laufenberg použil vkusně a podpořil jimi poselství, jež chtěl svou inscenací předat.
V závěru inscenace křesťané, židé i muslimové vkládají do Titurelovy rakve své cennosti a ve zklidněné pospolitosti odcházejí. Inscenace tak ústí do naděje bratrství všech lidí, v němž náboženský fundamentalismus směřuje do ekumenického smíření.
Pro nás bylo v centru pozornosti hudební nastudování. Semjon Byčkov, od loňského roku šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, v Bayreuthu debutoval teprve loni, kdy Parsifala převzal po Hartmutu Haenchenovi, který ho dirigoval v premiérovém roce inscenace 2016 a pak i v roce 2017. Letos Byčkov jednu z nejdelších Wagnerových oper řídil s étosem slavnostní hry zasvěcení při zvládnuté architektuře celku, ale zároveň s vypracováním detailů v jejich plynutí a kontrastech tak, že udržovaly posluchače v neustálém napětí. Snad jedině čtveřice Květinových dívek mohla znít sezpívaněji, nicméně festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha odvedl příslovečně fantastický výkon.
Zvědavé očekávání provázelo i výkon Adrease Schagera, který tuto titulní roli po záskoku v roce 2016 zpíval ve Festivalovém divadle pak každoročně. Tohoto tenoristu známe dobře z Prahy – v roce 2017 tu zpíval Siegmunda v koncertním uvedení části Valkýry, o rok později ve Foru Karlín předvedl svůj projekt Fascinace Wagnerem, letos při Lohengrinovi v Národním divadle ale bojoval s indispozicí. Při šestém, předposledním představení Parsifala v rámci letošních slavností Schager oslnil ocelově pevným, nádherně znělým, skutečně wagnerovsky hrdinným dramatickým tenorem a uměním vystihnout typ naivního blouda.
Příslovečnou wagnerovskou pěveckou výdrž se rozhodla podstoupit Elena Pankratova. Zpívala Kundry v aktuální produkci Parsifala každoročně nyní už počtvrté a letos si k sedmi představením Parsifala přidala i šestkrát Ortrudu v Lohengrinovi. Svým pěveckým fondem plně obsáhla vrstvy této napravené hříšnice od smyslné divokosti po oddanou kajícnost.
Svou pěveckou všestrannost a mimořádné herecké charisma uplatnil basista Günther Groissböck. Svoji galerii postav, z nichž zásluhou přenosů u nás známe jeho Ochse z Růžového kavalíra v MET nebo Kecala z nedávném nastudování Prodané nevěsty v Mnichově, stejně přesvědčivě rozšířil i o Gurnemanze, z něhož se v bayreuthské inscenaci díky jeho výkonu stala hlavní postava.
Potřetí se do inscenace vrátil australský basbarytonista Derek Welton, který je pěvecky i herecky přesným typem pro divokého bouřliváka Klingsora. Jeho projev tak skvěle kontrastoval s americkým basbarytonistou Ryanem McKinnym, který svým měkkým, ale přitom dostatečně nosným hlasem vystihl s bolestnou procítěnosti Amfortase, v inscenaci pojatého jako Krista.
Třebaže se Laufenberg v Parsifalovi svou konkrétností v „kulisách“ blízkovýchodní krize nevyhnul rozporům s Wagnerovou partiturou, v porovnání s bayreuthskými režijními výstřelky a schválnostmi se jeho gándhíovská vize bratrství přiblížila poselství tohoto Wagnerova operního „rituálu“ mnohem pokorněji.
Hodnocení autorky recenze 80 %
Richard Wagner: Parsifal
Hudební nastudování Semjon Byčkov, režie Uwe Eric Laufenberg, scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Jessica Karge, světlo Reinhard Traub, video Gérard Naziri, sbormistr Eberhard Friedrich.
Osoby a obsazení: Amfortas – Ryan McKinny, Titurel – Wilhelm Schwinghammer, Gurnemanz – Günther Groissböck, Parsifal – Andreas Schager, Klingsor – Derek Welton, Kundry – Elena Pankratova ad.
Bayreuthské slavnosti 2019, původní premiéra 25. července 2016, premiéra obnoveného nastudování 30. července 2019, recenzované představení 22. srpna 2019.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]