Proslulá sopranistka Adelina Patti zemřela před sto lety

Sopranistka Adelina Patti, která zemřela před sto lety (27. září 1919), je dodnes pojem. Už za svého života se stala legendou a zůstává jednou z nejslavnějších pěvkyň všech dob. Vrcholné období zažila od šedesátých let 19. století do roku 1900, kariéru ukončila v roce 1906 a naposledy zpívala veřejně v roce 1914; její hlas se nám zachoval na několika nahrávkách.

Italská sopranistka Adelina Patti se narodila 19. února 1843 v Madridu. Pocházela z hudební rodiny, a tak není divu, že své rodiče brzy následovala. Jejím otcem byl tenorista Salvatore Patti (1800–1869), Donizettiho dvorní zpěvák a později divadelní ředitel v New Yorku. Její matkou byla sopranistka Caterina Chiesa Barilli-Patti (zemřela roku 1870), která údajně zpívala titulní roli v Belliniho Normě ještě večer předtím, než se jí dcera narodila. Adelina studovala zpěv v New Yorku mimo jiné u Ettora Barilliho, svého nevlastního bratra. Zpívala od dětství, veřejně poprvé vystoupila už v sedmi letech. Na jevišti debutovala v New Yorku (Academy of Music) v roce 1859 v titulní roli Donizettiho Lucie di Lammermoor – bylo jí pouhých 16 let! Také její starší sestry Amalia a Carlotta byly pěvkyně, bratr Carlo byl houslistou (oženil se s herečkou Effie Germon). Jejím dalším pedagogem byl švagr Maurice Strakosch, hudebník a impresário. Adelinin koloraturní soprán s perfektní technikou měl překvapivě hřejivou, saténovou barvu.

V letech 1860–1861 zpívala Adelina na scéně Francouzské opery v New Orleansu a v roce 1861 debutovala v londýnské Covent Garden, kam se pravidelně vracela až do roku 1895. V roce 1861 debutovala také v Berlíně a o rok později v pařížském Théatre Italien, v roce 1863 ve Vídni a v roce 1869 v Moskvě a Petrohradu. V pařížské Opeře se poprvé představila v roce 1872 a v milánské La Scale v roce 1877. V letech 1881–1884 byla hvězdou amerického turné s Maplesonovou společností. V newyorské Metropolitní opeře debutovala v roce 1887 a v Chicagu v roce 1889. Dále zpívala v Římě, Madridu či v Jižní Americe. Na odpočinek odešla v roce 1906, ale příležitostně vystupovala až do roku 1914. Zemřela o pět let později na zámku Craig-y-nos ve Walesu, bylo jí 76 let. Pohřbena je na pařížském hřbitově  Père Lachaise.

Jedna z největších primadon operní historie disponovala obdivuhodně pružným, vyrovnaným a sladkým hlasem. Giuseppe Verdi si pochvaloval vyváženost jejího pěveckého a hereckého projevu. Jako pravá diva se těšila mnoha výsadám – nemusela zkoušet, dostávala tehdy nejvyšší honoráře (po roce 1882 minimálně 55 tisíc dolarů za vystoupení); vymínila si dokonce určitou velikost písma, kterým bylo její jméno vytištěno na plakátech. Prý vlastnila tolik drahých šperků, že ji na cestách musela doprovázet stráž. Všechny si však podmanila krásou a kouzlem svého zpěvu, včetně kritika Eduarda Hanslicka nebo dramatika George Bernarda Shawa, který obdivoval její dikci a „neomylný sluch“; její výstřelky jí proto všichni rádi odpouštěli, nebo alespoň tolerovali. Byla třikrát provdaná: prvním manželem byl Henri de Roger de Cahusac, markýz z Caux (vzali se v roce 1868, rozvedli 1885). Jejím druhým manželem se stal v roce 1886 tenorista Ernest Nicolini (1834–1898), který vystupoval v Paříži, Miláně a zejména v Londýně. Třetím manželem byl od roku 1899 švédský aristokrat baron Rolf Cederström. Její sestra Amalia (1831–1915) se provdala za Maurice Strakosche, druhá sestra Carlotta (1836–1889) byla považována za méně kvalitní pěvkyni než Adelina; Carlotta byla výhradně koncertní pěvkyní, protože kulhala.

Adelina Patti se věnovala zejména belcantovému repertoáru, vyzpívala však i nejvyšší tóny árií Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně. Zpívala Zerlinu v Mozartově Donu Giovannim, Desdemonu v Rossiniho Otellovi, Rosinu v jeho Lazebníku sevillském a titulní Semiramis, již zmíněnou Donizettiho Lucii, Aminu v Belliniho Náměsíčné, Markétku a Julii v Gounodových operách Faust a Romeo a Julie, Delibesovu Lakmé, Valentinu v Meyerbeerových Hugenotech a Séliku v jeho Afričance a další. Ve Verdiho operách ztvárnila Gildu v Rigolettovi, Leonoru v Trubadúrovi, Violettu v La traviatě, ale také titulní roli v Aidě, která však byla mimo její hlasovou kapacitu. O tom, jak velikou byla hvězdou, svědčí mimo jiné i to, že se o ní ještě za jejího života zmínili i slavní spisovatelé ve svých dílech, například Lev Nikolajevič Tolstoj v Anně Kareninové, Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye, Émile Zola v Naně, Jules Verne ve Vsi ve vzduchu, Arthur Conan Doyle v příbězích o Sherlocku Holmesovi či Leopoldo Alas v Boroñi, později třeba Edith Wharton ve Věku nevinnosti (na konci sedmé kapitoly se o jedné mužské postavě, znalci opery, píše: „Když umlkl soprán, odbornicky poznamenal: ,O Sonnambulu by se neměla pokoušet žádná jiná, leda Pattiová.‘“). A dokonce v operetě La Vie parisienne Jacquese Offenbacha z roku 1866 Adelinu Patti zmiňují libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy: „Je veux, moi, dans la capitale / Voir les divas qui font fureur / Voir la Patti dans Don Pasquale / Et Thérésa dans le Sapeur“.

Pěvecké umění Adeliny Patti se nám zachovalo i na stařičkých nahrávkách, musíme je tedy brát s rezervou jak vůči tehdejší technice, tak i vůči tomu, v jaké kondici byl hlas proslulé pěvkyně. První nahrávky pořídila Adelina Patti kolem roku 1890 pro Thomase Marshalla v New Yorku, ty jsou ale ztracené. Další vznikly v letech 1905 a 1906, tedy už na konci její kariéry, ve Walesu pro Gramophone & Typewriter Company (předchůdce EMI Records). 32 nahrávek Adeliny Patti (písně a árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, Faust, Martha, Norma, Mignon a Náměsíčná) bylo znovu vydáno v remasterované podobě na CD společností Marston Records v roce 1998.

O těchto nahrávkách píše v portrétu Adeliny Patti v knize Slavné primadony Kurt Honolka: „Slyšíme světlý, nepříliš velký, ale kouzelně lehce intonující sopránový hlas. ,Voi, che sapete,‘ zpívá Cherubinovu ariettu z Figarovy svatby. Hlas, doprovázený špatně znějícím klavírem, který však ani příliš neruší, se vznáší měkce jako pták, pln sladkého kouzla. […] Když poprvé zpívala do snímacího trychtýře, byla to stará, dvaašedesátiletá dáma a lehké chvění hlasu jistě nelze připsat k tíži pouze technické nedokonalosti nahrávání. Setkáváme se tedy s pouhým stínem, ale můžeme vytušit, v čem tkvělo tajemství její světové slávy. Už mladistvý půvab v hlase šedesátnice to napovídá: jen nejvyšší technické mistrovství jej mohlo uchovat. U Pattiové se pojí pěvecké umění s hlasem od Pánaboha. Neohromuje, nerozehřívá; ale zrcadlí dokonalou, čistou krásu. […] Pattiová byla samý hlas. Dokonalé hrdlo.“

Kurt Honolka dále ve své knize, která česky vyšla v překladu Hany Fischerové (Editio Supraphon, 1969), píše o tom, že Adelina Patti dokonale splňovala vše, co se od primadony očekávalo, včetně vzestupu „od sociální bezvýznamnosti k milionářce, markýze a zámecké paní“. Navíc se těšila přízni panovníků: „Zpívala před britskou královnou, před ruským carem, před císařem Vilémem I. a francouzskými královskými manželi. Když jednou vystupovala v Madridu, přál si malý princ Alfons, aby ji mohl spatřit soukromě, což komentovala královna-matka Kristiana slovy vlastně nepříliš přehnanými: ,Je to jediný evropský suverén, kterého dosud osobně neznáte.‘ Briliantové brože, náramky a náušnice, které jí darovali potentáti na důkaz přízně, odhadovaly se na dvě stě tisíc zlatých franků. Obklopovala se soukromými detektivy, kteří měli toto jmění střežit.“

Podle Kurta Honolky byla Adelina Patti jaksi naivně chamtivá, od ní se přece jako od hvězdy očekávalo, že se bude obklopovat bohatstvím a přepychem, že bude náladová a teatrální jako pravá primadona. O jejím herectví se nepříznivě vyjádřil i její jinak velký obdivovatel Eduard Hanslick: „Pattiová je převážně hudební osobnost; herečka je až v druhé řadě, i když předčí všechny své italské soupeřky. Jejím úlohám sice nikdy nechybí dramatický život ani charakteristika, ale té není dovolen ani krok za hranice hudebního libozvuku. A ten bývá víceméně obětován všude tam, kde se přepíná ,dramatický výraz‘.“ Pro její zpěv měl však Hanslick jen slova nadšení: „Každý tón zapůsobil, jak má a musí. Umění velkých Italů vyslat silně a daleko tón, ale nekřičet, ovládá Adelina Patti předobře. Dokonalý způsob tvoření tónů, čistá a plná krása, kterou vdechuje nejprostší frázi, není o nic méně jedinečná než nesrovnatelná bravura jejího koloraturního zpěvu.“ Chválil i její „jemnost sluchu, rychlé chápání a osvojování a konečně skálopevně spolehlivou paměť“.

Neomylná intonační jistota dokonce vynesla Pattiové v Petrohradu přídomek „Paganini hlasové virtuozity“. Kurt Honolka uvádí, že cvičila pouze 15 až 20 minut denně a že na jejím denním pořádku byly dvou až tříhodinové procházky. A píše také, že kromě opery neměla žádné duchovní ambice, což potvrzuje i její přítel Hanslick: „Nikdy jsem u Adeliny nepozoroval nejmenší zájem o vyšší otázky lidstva, o vědu, politiku, náboženství, dokonce ani o beletrii. Kniha byla vždycky nejvzácnějším kouskem nábytku v jejím bytě.“ Když jí prý jednou přinesl zábavný román, vrátila mu ho s tím, že to jsou „samé lži – pamatujte si, že už nejsem žádné dítě“.

Jako zámecká paní si Adelina Patti zařídila přepychový život na svém waleském zámku; vesnické děti prý stály špalír, když si vyjela ven v ekvipáži. V novogotickém zámku bylo také soukromé divadlo pro dvě stě diváků. Na oponě byla Pattiová zobrazena jako alegorická postava královny Semiramis v nádherném voze. Když oznámila konec kariéry, bylo její jméno stále obrovským magnetem pro veřejnost, takže z toho byla celá série posledních koncertů. „Byla poslední z velkých primadon, jejichž jméno reprezentovalo celou epochu,“ píše Kurt Honolka. „Po ní následovalo mnoho zpěvaček, které s ní mohly soutěžit co do hlasové brilance a které ji předčily jako umělecké osobnosti. Pravoplatným dědicem se však nestala žádná žena, ale tenorista: Enrico Caruso. Od jeho doby netřímala v operním království žezlo primadona, nýbrž jeho veličenstvo tenor.“