Italský skladatel Pietro Antonio Cesti zemřel před 350 lety

Narodil se jako Pietro Cesti v Arezzu a jako chlapec zpíval ve sboru ve svém rodném městě. V roce 1637, ve 14 letech, vstoupil do františkánského řádu a přijal řádové jméno Antonio. Vstup do řádu pro něj byl – jako ve své době pro mnoho dalších jinochů – jedinou cestou, jak získat hudební vzdělání. V Římě studoval u Antonia Marii Abbatiniho a Giacoma Carissimiho. Kolem roku 1645 působil jako maestro di cappella semináře ve městě Volterra a zároveň měl na starost hudbu v katedrále. Neustále ho však přitahovala kariéra světská. V roce 1647 vystupoval jako zpěvák v nově restaurovaném divadle v Sieně. Roku 1650 se Cesti dostal do Florencie, kde se navzdory svému řeholnímu slibu stal brzy známým v divadelním světě. Zpíval například v opeře Giasone Francesca Cavalliho v Lukce, což mu vyneslo výstrahu od minoritského řádu.

Pozornost na sebe upoutal začátkem padesátých let, kdy v Benátkách uvedl první dvě vlastní opery: Alessandro vincitor di se stesso (1651) a Il Cesare amante (1651). V roce 1652 byl Cesti jmenován komorním kapelníkem soukromé kapely arcivévody Ferdinanda Karla v Innsbrucku; působil zde do roku 1657. Tam společně se svým rodákem z Arezza, libretistou Giovanni Filippem Apollonim, provedli tři představení, která měla na italské poměry veliký úspěch: opera L’Argia (1655) byla uvedena k poctě královny Kristýny Švédské, která čerstvě konvertovala ke katolictví a při své cestě do Říma se zastavila v Innsbruku. V roce 1656 následovala Orontea u příležitosti karnevalu a pak La Dori z roku 1657. V roce 1659 se Cesti musel na příkaz františkánského řádu odebrat do Říma, kde – zproštěn slibu – zpíval v Sixtinské kapli a komponoval.

V letech 1665 až 1667 působil jako kapelník na dvoře císaře Leopolda I. ve Vídni, kde také zkomponoval pro oslavu císařova sňatku svoji nejznámější operu Il pomo d’oro (Zlaté jablko, 1668). Nakonec se však Cesti vrátil do Itálie, neboť okázalá nádhera Vídně jej omrzela. Roku 1669 působil na arcivévodských dvorech, ve Florencii a Sieně vedl představení oper a přijal také objednávky pro Benátky. Zemřel ve Florencii. Jméno Marc’Antonio, jež se často objevuje v literatuře, mu bylo přisouzeno omylem. Z jeho dalších oper uveďme tituly Cleopatra (1654), Venere cacciatrice (1659), La magnanimità d’Alessandro (1662), Il Tito (1666), Nettuno e Flora festeggianti (1666), Le disgrazie d’Amore (1667), La Semirami (1667), La Germania esultante (1667) a Genserico (1669).

Cestiho dílo zaujímá výsadní postavení v raných dějinách opery. Mnohé se naučil od Francesca Cavalliho, který v něm našel prvního vážného soupeře. Cesti si uvědomoval, jaký význam má volba vhodného libreta a dramatický recitativní styl. Úvodní „sinfonia“ k Cestiho nejlepší opeře Il pomo d’oro, obsahující motivy z následujících hudebních čísel, byla pravděpodobně první předehrou vůbec. Rodolfo Celletti ve své Historii belcanta o skladateli píše:

„Dílem Antonia Cestiho míří benátská opera rozhodnými kroky ke vzrůstající glorifikaci zpěvu. Počet árií stoupá na úkor recitativu. Ve srovnání s operami Cavalliho zřetelněji vystupuje charakter melodie i díky tomu, že se odpoutává od sekundových kroků a malých intervalů a tím získává švih a pestrost. Především však Cesti začíná zřetelněji používat fioritury, ornamenty a vokalizované pasáže. Koloratura se zmocňuje podrobně vypracovaných formulí, inspirovaných varhanami, cembalem nebo houslemi. […] Samozřejmě jsme ještě nesmírně vzdáleni od vokálního ohňostroje, který vybuchne na počátku 18. století. Ale že dvě desetiletí Cestiho působnosti položila mnohé základy skutečné virtuozity, je už naprosto jasné. Což neznamená, že by právě u Cestiho hrála melismatika nějakou drtivou roli, ale vzhledem ke Cavallimu jde bezpochyby o obrat. Tragicko-patetický element slábne, vynořují se nejen postavy ,heroin‘, ale královny a kněžny z idyl, jako Orontea nebo Semira, které tíhnou spíše k zármutku a lyrické extázi (viz přeslavná árie dřímoty ,Intorno all’idol mio‘, kterou zpívá Orontea). V Cestiho díle rozhodně nechybějí vzrušené a výrazné recitativy (například monolog Argie ,Ah! perfido Selino!‘), ani roztoužené milostné duety a lamenta (Argiino ,Discioglietevi pure‘ nebo ,Paride, Paride dove sei‘ Enone v Il pomo d’oro) či elegicko-nostalgické výlevy. Sentimentalita některých milostných árií je dokonce pro Cestiho přímo typická…“

https://www.youtube.com/watch?v=yGo12dz1sRo

Celletti označuje Cestiho styl, který v jeho díle vzklíčil, jako „grazioso“ (půvabný). Uvádí též, že italští pěvci, kteří se už od počátku 17. století přesouvali do Rakouska, Německa a Polska, aby zde sloužili ve dvorních kapelách, začali být v zahraničí vyhledávanějšími operními interprety právě také díky Cestimu. „Hodina zrodu velké mezinárodní dvorní opery uhodila roku 1668 ve Vídni uvedením mimořádně nákladné inscenace opery Il pomo d’oro při příležitosti zásnub Leopolda I. Představení se konalo v přírodním divadle ve dvou večerech, před téměř pěti tisíci diváky a trvalo dohromady nějakých deset hodin. Do dramatu o třiadvaceti scénických proměnách nebylo zapleteno méně než čtyřicet osm osob.“

Cesti vyžadoval umělecký projev méně vášnivý a méně patetický než Cavalli, zato pohotovější a elegantnější. „Ještě více než u Cavalliho musejí být interpreti schopni vyjádřit nejjemnější odstíny postav, které zažívají bez přestání dvojznačné nebo paradoxní situace, ať už jde o zamilované ženy, putující v mužském převleku, aby našly své milence, nebo o muže a ženy nižšího postavení, kteří se zčistajasna projeví coby králové, královny nebo princezny,“ píše Celletti. Vedle mnoha oper, z nichž řada je ztracených, se Pietro Antonio Cesti věnoval také komponování komorních kantát a duchovních skladeb.