Broučci Jana Jiráska jako meditace o konečnosti lidského života
Plzeňské Divadlo J. K. Tyla má v premiérování soudobých oper dlouhou tradici. A ve světové premiéře zde byla uvedena celá řada děl českých skladatelů. Podíváme-li se do novodobé historie, pak hned v roce 1950 měla v DJKT světovou divadelní premiéru opera Jana Evangelisty Zelinky Meluzina (15. dubna 1950). V éře legendárního dirigenta Bohumila Lišky zde premiéroval svá díla Jan Hanuš – Plameny (8. prosince 1956) a Sluhu dvou pánů (18. dubna 1959). Jan Hanuš upravil pro premiéru v Plzni i operu Víta Nejedlého Tkalci (7. května 1961). V pozdějších letech zde byla uvedena poprvé i další díla – Svítání nad vodami Ivo Jiráska (16. listopadu 1963), Madona Miloše Sedmidubského ( 9. května 1964), Biblické panoptikum Jiřího Štěpánka (23. května 1981), Rybáři v síti Ilji Hurníka (4. června 1983), Krysař Václava Kašlíka (27. října 1984), Veta za vetu Zdeňka Lukáše (9. října 1999). Naposledy uvedlo DJKT současnou operu ve světové premiéře 14. října 2017 a byl jí Jakub Jan Ryba Miroslava Kubičky.
Nyní zvolilo vedení opery DJKT titul Broučci, jehož zpracování zadalo Janu Jiráskovi. Pro oceňovaného skladatele filmové i soudobé vážné hudby, pedagoga působícího na řadě významných univerzit v Evropě i USA, je to první vykročení na operní jeviště. Jeho dílo v DJKT hudebně nastudoval dirigent Jiří Štrunc a režíroval šéf opery Tomáš Ondřej Pilař.
Kdo se vydá na Jiráskovy Broučky s představou poetiky Jiřího Trnky a bude očekávat optimistickou hravost, humor dosavadních dramatizací a známé scény, bude možná zklamán. Tvůrci si z Karafiátovy předlohy nevybrali totiž prvky spojené s neposlušným Broučkem, jeho dobrodružství, vzlety a pády a z nich vyplývající zmoudření, ale akcentovali a silně rozvinuli téma koloběhu a konečnosti lidského života. Opera Broučci tedy není ani tak o broučcích a jejich životě, jako o jejich smrti a obavách z ní. Je o umírání, nebi, Bohu a světle.
Veršované libreto Tomáše Jarkovského má nezpochybnitelné jazykové kvality, ale po dramaturgické stránce neodpovídá zcela potřebám divadla a opery jako takové. Je málo dramatické a nekonkrétní. Například jediná scéna, v níž zřetelně doplácí Brouček na svoji neposlušnost, je setkání s pavoukem (nahrazuje Karafiátovu žlunu). V libretu však slovo pavouk nenajdeme, jen jeho básnický popis. A není-li pavoučí útok zřetelně ztvárněn ani na jevišti, orientace v dění je obtížná. Pasáže o světle a potřebě světla působí zdlouhavě, dějový oblouk je nezřetelný a nejasný, stejně jako jeho vyústění.
Moderní, avšak v podstatě tonální hudba Jana Jiráska se příjemně poslouchá, v závěru využívá skladatel prvky elektroakustické hudby. Především v orchestrálních částech a ve velkých sborových scénách je působivá a sugestivní, dokáže posluchače oslovit. Na pěvce ovšem klade vysoké nároky zvláště vzhledem k náročné intonaci. Jan Jirásek zhudebňuje text velmi často jako časomíru, zejména v prvním dějství, takže ve zpěvních partech vznikají pro českou hudbu netypické synkopy. Celek v sobě nese rysy filmové hudby, najdeme v něm i drobné muzikálové prvky, převažuje ovšem i vzhledem k vlastnímu pojetí námětu vážnost, jejíž akcent najdeme i ve svatební scéně Verunky.
Přijmout tyto Broučky jako operu určenou dle DJKT pro všechny věkové kategorie bez jakéhokoliv věkového omezení, tedy i pro velmi malé děti, je obtížné. Dílo nese spíše rysy scénického oratoria pro dospělého zkušeného posluchače – symboliku textu, duchovní aspekt textu i hudby. Silně exponované sbory se často neúčastní přímo jevištních akcí, ale mají spíše funkci komentátorů děje. Kdybychom přistoupili k Jiráskovým Broučkům jako k oratoriu, pak je lze hodnotit velmi vysoko. Velká sborová čísla jsou skutečně nosná a plastická. Ale nic naplat – anoncováni jsou Broučci jako opera.
Orchestr opery DJKT hrál pod taktovkou Jiřího Štrunce s plným pochopením pro hudební styl, technicky na vysoké úrovni, pěvce nekryl.
Pěvci ztvárnili náročné party velmi dobře, i když srozumitelnost textu byla u sólistů i sborů poměrně nízká. Dospělého Broučka zpíval se zaujetím, byť s menšími potížemi ve výškách, Michal Bragagnolo. Dospělou Berušku Zuzana Kopřivová, jejíž příjemný hlas neměl znělost, na kterou jsme zvyklí. Mamince dala laskavost svým přístupem Ivana Veberová, Tatínkovi přirozenou autoritu Jiří Hájek. Přesvědčivou Janinkou byla Jana Foff Tetourová. Kmotřičku a Kmotříčka ztvárnili zdařile Ivana Klimentová a Jan Hnyk, který byl rovněž Farářem, což bylo ovšem matoucí. V opeře jsou čtyři zpívané sólové dětské role – malý Brouček, malá Beruška, malá Verunka a malý Verunek. Ztvárnili je Anna Flajšmanová, Jana Štruncová, Viktore Vítová a Šimon Prokop. Rozsáhlé dětské pěvecké party jsou obtížné rytmicky i intonačně a na premiéře bylo zjevné, že jejich interpretace činí představitelům potíže. Za zvládnutí těchto partů i svůj celkový výkon si však v každém případě všichni zaslouží pochvalu.
Ocenit je třeba vzhledem k náročnosti partů výkon početného Dětského pěveckého sboru DJKT (sbormistryně Anna-Marie Lahodová) a operního sboru posíleného o externisty (sbormistři Miriam Němcová, Jakub Zicha). Také soubor baletu se žáky Baletní školy DJKT měl v Broučcích velké úkoly, a to především ve folklorně laděné scéně Svatojánské noci a svatbě Verunků (zdařilá choreografie Martin Šinták).
Režie Tomáše Pilaře se nijak nevymyká jeho režiím předchozím. I když spíše než dějoví jsou tito Broučci přemýšliví a meditativní, jistě je bylo možné inscenovat nápaditěji, optimističtěji a především srozumitelněji. V tomto ztvárnění je dominantní spíše pochmurná symbolika než laskavá poetičnost.
Scénografii (Petr Vítek) by prospěla větší vyváženost a souvztažnost s obsahem. Broučci jsou inscenací velmi lidnatou, až předimenzovanou – vedle sólistů velké sbory, balet, velké množství zpívajících a tančících dětí různého věku. A přitom je jeviště uzavřené po stranách vysokými pokojovými stěnami se stropem, a i když je využito do hloubky, působí sevřeně a stísněně. A naopak – při setkání malého Broučka s malou Verunkou je náhle velké a schází mu potřebná intimita. Scéna s mráčky na nebesích (snad inspirována filmem Anděl Páně) působí naivně až kýčovitě. Nasvícení (Zuzana Bottová) je truchlivé takřka po celou dobu inscenace. Svatojánští broučci jsou sami o sobě symbolem poetiky – světélka ve tmě, která svítí lidem. A přitom inscenace mnoho poetiky nemá, ačkoliv v hudbě ji slyšíme. Prvků odkazujících na přírodu je minimálně, lucerničky v rukou broučků nejsou téměř vidět. Broučci jsou oblečeni (kostýmy Dana Haklová) jako lidé v době vzniku knihy ve druhé polovině 19. století, mužští představitelé mají na zádech pouze náznak plochých křídel. Jiné „broučkovské“ prvky kostýmy nemají, vyjma představitelů Verunků. V davových scénách je pak velmi těžké odlišit svět lidí od světa broučků. I to má negativní vliv na srozumitelnost a vyznění inscenace.
Tomáš Pilař málo vede pěvce k vlastní herecké akci, všichni spíše schematicky popocházejí po jevišti, než aby vytvářeli skutečné živé bytosti. Příliš mnoho symboliky také oslabilo sdělnost – Broučkovo setkání s pavoukem potřebuje poučeného diváka, pavouka a pavučinu ztvárňují totiž členové baletu. Navíc se režie nevyhnula několika nelogičnostem. Jako drobnost může působit proměna Verunky – malá Verunka má výraznou černou paruku, na svatbě (kdy zpěvačku vystřídá baletka) je najednou světlovlasá. Ale jako skutečný nonsens lze hodnotit dospění malého Broučka. Ve scéně Tatínkova umírání jsou totiž na jevišti přítomni oba jeho představitelé současně – dítě i dospělý. A malý Brouček, který je od samého začátku opery na scéně přítomen, na ní zůstává i po svém dospění a své mamince náhle říká „babičko“. Stejná proměna potkává i malou Berušku. Děti totiž hrají nyní své vlastní děti. A ještě jedna poznámka: Jan Karafiát byl českobratrský evangelický kněz a v duchu hluboce niterného protestantismu také své Broučky psal. A přitom se na jevišti odehrává okázalá katolická bohoslužba s katolickým knězem!
Broučci Jana Jiráska nejsou Broučky hravými, veselými, napínavými. Jsou jakýmsi ustrnutím v čase, podzimním zamyšlením nad životem. Úvahou o ztrátách a koloběhu života. I takového zastavení je třeba, a proto bychom si měli na toto představení udělat čas. Přistupme k němu jako k duchovnímu dílu o cestě za světlem. Pak by nemělo zklamat.
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc, Jiří Petrdlík
Režie: Tomáš Ondřej Pilař
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Zuzana Bottová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Jakub Zicha, Miriam Němcová
Choreografie: Martin Šinták
Asistentka choreografie: Kristýna Miškolciová
Asistent režie: Jakub Hliněnský
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Hudební nastudování dětských rolí: Anna-Marie Lahodová
Nápověda: Eliška Ulrychová
Inspicient: Petra Tolašová
Brouček: Michal Bragagnolo, Tomáš Kořínek
Malý Brouček: Patricie Benešová, Anna Flajšmanová
Beruška: Zuzana Kopřivová, Radka Sehnoutková
Malá Beruška: Jana Štruncová, Tereza Sebránková
Maminka: Ivana Šaková, Ivana Veberová
Tatínek: Jiří Hájek, Jiří Kubík
Janinka: Jana Piorecká, Jana Foff Tetourová
Kmotřička: Ivana Klimentová, Monika Machovičová
Kmotříček / Farář: Jan Hnyk, Josef Kovačič
Verunek, dospělý: Vojtěch Jansa
Verunka: Anna Rohanová, Viktorie Vítová
Verunek: Lucie Balounová, Šimon Prokop
Sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT,
Dětský sbor DJKT
členové Baletní školy DJKT
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
