Sametové baletní gala ve znamení jednoho velkého proč
Hned na úvod je potřeba vyjasnit jedno – proti tanečním výkonům jednotlivých členů souboru není možné říct jediného křivého slova. Všichni dělali, co mohli a interpretace vybraných choreografií se zhostili se samozřejmou profesionalitou. Problémem tak nebyli oni, ale prakticky všechno ostatní – od skladby večera, přes naprosto nejasnou a při nejlepší vůli poněkud chaotickou dramaturgii, až po účel takto vystavěného gala.
Představení sestávalo z jedenácti děl současných tvůrců, na čtyřech se podíleli aktuální či bývalí členové pražského baletního souboru, z toho byli tři Češi (Matěj Šust, Viktor Konvalinka, Marek Svobodník). Zbylých sedm choreografií se rekrutovalo ze zahraničí. Jsem daleka toho se domnívat, že k oslavě českého státního svátku by měli přispívat toliko tuzemští tvůrci, jelikož hodnoty jako svoboda, demokracie a boj proti útlaku jsou jak pevně, byť možná trochu naivně, doufám dostatečně mezi a nadnárodní. Tvořím-li však gala představení k jednomu účelu, jímž zaštiťuji jeho existenci, možná by nebylo od věci, kdyby se vybraná díla alespoň rámcově tematicky stýkala, či byla zastřešena jednotící myšlenkou, nebo kdyby něco spojovalo jednotlivé tvůrce – ať už národnost, pole působnosti, generační příslušnost, cokoli, čeho by se dalo chytit a neutopit se ve zmatené směsici čehosi…
Nutno podotknout, že „lokálním“ tvůrcům, mezi něž vedle zmíněných pánů patřila i dvojice sehraných Francouzek Morgane Lanoue a Alice Petit, jejichž kratičká choreografie More I Cannot Wish You za doprovodu živé hudby a zpěvu demi sólistky Kristiny Kornové celý večer otevírala, se možná mimoděk podařilo udržet jistý společný kurz a zacílení na sametové téma, byť pokaždé s mírně jinou perspektivou a přístupem. Hledat obdobnou spojnici mezi ostatními choreografiemi a nahlížet jejich hlavní myšlenky optikou oslavy 17. listopadu se však zdá přinejmenším křečovité.
Nejsilněji a rovněž nejdoslovněji byl motiv revoluce zpracován Markem Svobodníkem v závěrečném Fighting For One Thing volně inspirovaným událostmi na ambasádě Spolkové republiky Německo, přes niž se od léta 1989 pokoušely desítky obyvatel NDR dostat na Západ. Choreograf se jako jediný rozhodl vytvořit skutečný divadelní tvar, na scénu postavil živou kapelu, kterou od tanečníků oddělovaly vysoké ploty, proti nimž se tlačil stále se rozrůstající dav. Vše nicméně skončilo snad až podivně rychle, jakoby odseknutě, jakkoli silně a překvapivě nepateticky výjev skupiny s cinkajícími svazky klíčů zapůsobil, a zanechal minimálně ve mně pocit nedořečeného a touhu dozvědět se od choreografa víc.
Převážná většina sól (Dear Soaring Thoughts), duetů (Mask Duet, Echoes From a Restless Soul, Take Me With You) a trií (Paco Pepe Pluto, Nuda) zahraniční provenience byla bohužel poněkud mdlá a trpěla zejména v estetickém rámci až chorobnou zaměnitelností (osobitější, přesto zásadně nevybočující pohybový slovník přinesl snad jen Jacopo Godani a Echoes From a Restless Soul s Kristýnou Němečkovou a Adamem Zvonařem), s níž do sebe po pár minutách jednotlivá čísla začala neodvratně splývat, a příliš často sklouzávala k prvoplánovému, gymnastickému předvádění fyzických dispozic jednotlivých tanečníků a nápad či vtip, aby člověk pohledal. Čest výjimkám, jež přinesl jednak Eric Gauthier se svým na mezinárodní scéně poměrně hojně uváděným Ballet 101, v jehož sto a jedné pozici exceloval Federico Ievoli, a Viktor Konvalinka a jeho groteskně (tragi)komické No Good, které si nadmíru užili Matěj Šust, Jonáš Dolník a Mathias Deneux.
Sametovému baletnímu gala zkrátka chyběla myšlenka, pročež jsem se během jeho sledování bezvýsledně bránila pocitu marnosti a zbytečnosti. Bez urážky k zúčastněným umělcům, výsledek připomínal daleko víc dříve pravidelně uváděné choreografické Miniatury, které pražskému publiku před téměř dvaceti lety představil Petr Zuska, než důstojnou benefici k oslavě třiceti let od pádu komunistického režimu. Filip Barankiewicz se v programu označil za dramaturga, nejsem si však zcela jistá, že na této pozici obstál, či věděl dostatečně jasně, co a jak chce svým počinem sdělit. Frustraci lze exponenciálně zvýšit, pokud si ještě pamatujete, jakým gala představením současný umělecký šéf souboru oslavil své jmenování do funkce.
Podíváme-li se do kalendáře souboru od počátku letošní sezóny, je nabíledni, že na přípravu večera nebylo mnoho času – tanečníci nejprve hostovali v Jižní Koreji, poté odjeli na několik dní tančit po čínských městech v baletu Bajadéra, do toho se připravovalo nové složení Mostů času a na konci listopadu nás čeká první celovečerní premiéra, balet Leonce a Lena Christiana Spucka. Doopravdy tedy bylo nutné, a zejména rozumné do už tak nabitých listopadových dní vklínit gala, jemuž není možno dopřát dostatek adekvátního prostoru, aby zazářilo tak, jak by si událost zasloužila? Nebylo by nakonec jednodušší, a zejména účelnější, kdyby se s výročím listopadu 1989 spojily renovované Mosty času, které stejně dobře posloužily loni u příležitosti 100. výročí založení Československa? Takto totiž vlk zůstal hladový, jelikož se koza vůbec nedostavila…
Psáno z představení 16. listopadu 2019
Sametové baletní gala
More I Cannot Wish You
koncept, interpretace: Morgane Lanoue, Alice Petit
Hudba: Paul McCartney – More I Cannot Wish You
Zpěv: Kristina Kornová
Klavír: Vojtěch Draganov
There
choreografie: Matěj Šust
Hudba: Dominik Svoboda – There
tančí: Zuzana Příhodová, Matěj Šust
Paco Pepe Pluto
Choreografie: Alejandro Cerrudo
Hudba: Dean Martin – In the Chapel in the Moonlight, That’s Amore; Joe Scalissi – Memories Are Made of This
Tančí: Francesco Scarpato, Jakub Rašek, Giacomo De Leidi
Mask Duet
choreografie: Douglas Lee
Hudba: Antonio Vivaldi – Gloria v D dur: Et in terra pax
tančí: Nikola Márová, Danilo Lo Monaco
Ballet 101
choreografie: Eric Gauthier
Tančí: Federico Ievoli
Nuda
Choreografie: Fabio Adorisio
Hudba: Eric Satie – Gymnopédies
Klavír: Martin Levický
Tančí: Alina Nanu, Patrik Holeček, Roger Cuadrado
No Good
Choreografie: Viktor Konvalinka
Hudba: Kaleo – No Good
Tančí: Matěj Šust, Jonáš Dolník, Mathias Deneux
Echoes From a Restless Soul
Choreografie: Jacopo Godani
Hudba: Maurice Ravel – Ondine et Le Gibet/Gaspard de la nuit
Klavír: Martin Levický
Tančí: Kristýna Němečková, Adam Zvonař
Take Me With You
Choreografie: Robert Bondara
Hudba: Radiohead – Reckoner
Tančí: Minhee Kang, Patrik Holeček
Dear Soaring Thoughts
Choreografie: Julien Guerin
Hudba: Pablo Casals – Song of the Birds
Klavír: Martin Lavický
Violoncello: Petr Nouzovský
Tančí: Giovanni Rotolo
Fighting For One Thing
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Pink Floyd – Run Like Hell
Hrají: Velvet IAN
Tančí: Kristýna Němečková, Kristina Kornová, Monika Hejduková, Mária Dorková, Cornelia Seibold, Morgane Lanoue, Irina Burduja, Lenka Hrabovská, Miho Ogimoto, Zuzana Příhodová, Mathias Deneux, Jonáš Dolník, Jakub Rašek, Jiří Waňka, Petr Strnad, Federico Ievoli, Marek Kašparovský, Samuel Price, Younsik Kim, Renato De Leon
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]