Musica Florea hraje Dvořáka autenticky: krásné, objevné, záslužné
Dvořák měl svou 5. symfonii rád, posloužila mu k uznání dalšího státního stipendia pro následující rok 1876, v čase přípravy tisku vtipně informuje svého nakladatele o jejích světových úspěších: „velmi se líbila, jistě není tak špatná“. Rád ji zařazoval i do koncertů, které sám dirigoval. Dílo nese určité vydavatelské machinace: než došlo v roce 1888 k vydání, tak nakladatel Fritz Simrock uvedl do světa už dvě Dvořákovy symfonie následné – D dur, op. 60 a d moll, op. 70, tudíž této, ve svém vydavatelském pořadí třetí symfonii, dal v podstatě reklamně mnohem vyšší opusové číslo 76 namísto Dvořákova v chronologii tvůrčího procesu pravdivého opusu 24. Premiérována byla 5. symfonie až čtyři roky po vzniku, a to na Slovanském ostrově pod taktovkou Adolfa Čecha; je to dílo vždy oblíbené.
Musica Florea je soubor zaměřený na autentickou interpretaci, tedy způsob hry co nejblíže času vzniku díla a na dobové nástroje či repliky. Dobová, pravdivá zvukovost. V našem kontextu přináší velké novum systematické zaměření na dílo Antonína Dvořáka. Díla malířských mistrů minulosti obdivujeme v originále a nepřemalováváme, neaktualizujeme do řemeslných trendů současné doby, obdobně nám autentická interpretace nabízí okusit originál. Historicky pravdivá zvukovost je pozoruhodná. Odkrývají se nám fasety, které při současné interpretaci nástroji, jež ovládly hudební scénu od půle minulého století, v mnohém zanikají. Nahrávka zajisté není apelem pro návrat starých nástrojů, ale živou demonstrací autentičnosti.
Marek Štryncl volí volnější tempa, celková durata symfonie je 44:08 (pro srovnání nahrávka Václava Neumann s Českou filharmonií 38:46, Jiří Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra 43:28, Bohumil Kulínský a Prague Philharmonic Orchestra 38:12, Zdeněk Košler a Slovenská filharmónia 38:02, Vladimír Válek a SOČR 36:41). Tempová volba ovšem není to nejpodstatnější, nejzajímavější je souhrnný zvuk a dynamika. Má živost návratu a jistě by bylo zajímavé debatovat s hráči třeba o tom, jaký styl či způsob smyku v konkrétní frázi volí, kde užívají více vibrata, kde více glissanda, jakými smyky naplňují melodii, kde hrají jinak, než je dnešní orchestrální praxe. Nicméně hráči Musica Florea nehrají jinak, oni hrají, jak jsou zvyklí, neboť na starou hudbu se specializují, tentokrát se pouze v časovém horizontu posunuli od baroka k romantismu.
Slyšíme zřetelně, jak kdysi popsal Dvořákovu 5. symfonii Václav Talich, znalec a ctitel Dvořákova díla, osobně jej znal od studií: „Zpívá strom, zpívá potok, zpívá kámen. Reálné hodnoty předmětů mění se mu v spirituální hodnoty hudební. Naturalistické rytmy venkovských muzik přetavují se v rytmickou poezii. Zem zpívá… Jeho Symfonie F dur dýše poezií českého jara.“ Nahrávka v dobové interpretaci vskutku dýše životem.
První větu Allegro ma non troppo otvírá jemné štěbetání klarinetů, něžně je harmonizují fagoty a měkký témbr hornového kvarteta. Doklad Dvořákova ponoru do krás přírody, štěbetání ptáků znal a miloval takřka s ornitologickým potěšením. Měkký, zpěvný dech přírody přechází do plného rozvedení v druhém tématu – Grandioso. Synkopovaný radostný zpěv v celém plénu orchestru, brilantně rozvedené střídavé popěvky a výrazné hornové ozvuky zde dávají plně okusit specificky historickou barevnost jednotlivých nástrojů. Poutá pozornost, s jakým rubatem nasazuje Marek Štryncl orchestrální dovětky komorním pasážím, zejména jak odstartuje finale s názvuky počátku a pak poklidné sostenuto a zcela éterický jednotný akord měkkých smyčců a klarinetů. Půvab křehkosti ve svižném provedení.
Druhá věta Andante con moto – nedá se pochybovat o Dvořákově geniální muzikálnosti, nápady chrlil, zde rozezpíval violoncella espressivo e dolente, tentokrát notují výrazně žalně; vskutku doceníme dobové nástroje, jejich klouzavý tón a pochopíme, jak je patřičný. Neméně pak hru houslí, které melodiím dávají až mystický nádech. Autentická interpretace hebkého zvuku a měkké cézury umožňují více rozeznávat každý tón, každý nástroj v jeho specifickém témbru. Třetí věta Scherzo – Allegro scherzando navazuje na poklidnou idylu věty předchozí kratičkým Andante con moto – quasi l’istesso, tedy jako totéž (na koncertech je vhodné hrát věty bez přestávky), nastoupí Scherzando. Měkce jásavě dává rozveselenému tanečnímu popěvku v půvabných harmonizacích pevně a graciózně procházet orchestrem. Pro mne je právě tato věta v dobových nástrojích v bohaté nabídce orchestrální barvitosti nejpřitažlivější. Poslední věta Finale je decentně strhující. Přejde z komorního rázu bukolických prvních vět do symfonické plnosti, opět zaujmou klarinety, snad ještě více flétny, melodie v sličně třpytivém souznění s houslemi. Také akcenty hebce znělých kotlů mají v sólu s houslemi úžasné napětí; a což teprve jásavý vpád trubek, když vyhlásí grandiosní rej, lahodí neméně než hoboj, když zpívá idylu.
Živá reminiscence pohody až po plnost závěru. Dokonalé propojení témat, která nás symfonií vedly. Důmyslná agogická dynamika tempová zvýrazňuje účin kusu jednoznačně. Dvořák symfonik v mladistvé, leč zralé podobě. Skladatelovo nadšení a díkůvzdání životu dává i nadšená nahrávka.
Koncertní předehra Othello, op. 93 je dílo, které dirigoval sám Dvořák při zahajovacím koncertu České filharmonie v Rudolfinu 4. ledna 1896. Původně jeden celek Příroda, Život a Láska, komponovaný v letech 1891–1892, rozdělil autor při přípravě vydání u Simrocka na tři opusová čísla a jednotlivým částem změnil názvy: V přírodě, Karneval a Othello. Pro Othella se inspiroval Shakespearovým dramatem a čistý cit lásky a zhoubnou žárlivost překládá do originálně účinného hudebního ztvárnění. Zdá se, jako by nebyla vhodnější Dvořákova skladba pro kouzlo autentické interpretace. Othello v nahrávce je ouvertura vysoce emotivní, poslechově průzračná, hovořící detaily. Sordinované smyčce nás uvedou do příběhu lásky a jejich přirozeně citlivý a citový zvuk je takřka exaltovaně výmluvný, diktuje empatii citu.
Záhy dechové nástroje představí žárlivost a tyto dva proplétající se motivy dávají plénum děje – „programní hudba je to poněkud přece“, mínil autor. Prolínání souzvuků, kvílivých fléten, tremolových smyčců, stíny melancholie a valéry všech barev nástrojů, nevinná láska a jasný zločin, návrat motivů v momentu Desdemonina umírání, v odpuštění a Othellově kajícím prozření, to vše má silně dramatický, leč niterný patos.
Snaha o stylistickou věrnost a expresivní intenzita hry, přirozené frázování s jemně dynamizovanými akcenty nástrojů i nástupů dává ideální zvuk. Kouzlo nadčasového vzrušení a vyprávění, autenticita chvíle a prožitku. Skutečně prudký vznět posledních pěti taktů, rychlých, stručných tutti úderů uzavírá příběh a nám nabízí návrat do reality. Skvělý počin, cenné obohacení vjemů a poznání.
Antonín Dvořák
Othello, Op. 93
Symfonie č. 5, F dur, Op. 76
Musica Florea
Marek Štryncl, dirigent
Živá nahrávka, CD, Arta F10245, 2019
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
