Viktor Konvalinka: Angažmá ve Švédsku mi změnilo život

Tanečník a choreograf Viktor Konvalinka odstartoval svou kariéru v Baletu Národního divadla. Po deseti letech ale obrátil svůj život o 180° a z gigantického souboru z hlavního města se usadil v městečku uprostřed švédské divočiny v malé taneční company Norddans. Čtyři tamější roky mu přivedly do cesty nejen jeho současnou partnerku, ale i řadu nových poznatků a zkušeností, které od loňského podzimu zužitkovává zpátky v Česku, kde nyní působí na volné noze. Od svého návratu spolupracoval například se souborem 420PEOPLE na projektu Panthera nebo s BURKI&COM Jany Burkiewiczové, jejíž představení Růžový samuraj bude mít pražskou premiéru 11. března v La Fabrice.

V Baletu Národního divadla jste působil deset let, od té doby jste se ale vydal jiným směrem. Jak na období v BND vzpomínáte?
Mám těch deset let pořád před očima. Nebýt jich, nejsem ten Viktor, kterého dnes znáte. Repertoár mě vždy bavil, musím říct, že role si mne nacházely vždy s nějakou zvláštní energii a vždy jako bych rolí byl, a ne ji jen tančil. Také jsem tam měl zázemí, přátele, do toho jsme v té době založili s Tomášem Rychetským DEKKADANCERS a vlastně jsem nikdy ani nepřemýšlel nad tím, že bych někdy odešel. S přibývajícím věkem jsem si ale uvědomoval, že dříve nebo později budu mít možná poslední možnost rozšířit si obzory a podívat se do zahraničí.

Takže jste zaslechl volání ciziny?
Jak už jsem naznačil, časy se mění. Když jsme pozastavili činnost DEKKADANCERS, Petr Zuska oznámil, že končí v pozici uměleckého šéfa a všichni začali pociťovat, že přijdou změny. Tak si i já řekl, že také zkusím něco nového a volání ciziny se pokusím vyslyšet.

Proč jste si vybral zrovna Norddans, který je malý soubor, a ještě k tomu v malém městečku ve středu Švédska?
Norrdans spolu s dalšími soubory jsem sledoval na internetu a vždycky se mi líbilo, co dělají a jaký mají repertoár. Hlavní impuls však přišel až díky mému blízkému kamarádovi a kolegovi Tomášovi Červinkovi, který je tam dodnes, a dokonce už získal doživotní smlouvu. Tomáš v době, kdy jsem se rozmýšlel, co se sebou, byl v company už půl roku a byl to on, kdo mě přesvědčil, ať to zkusím a jdu na konkurz. Ten dopadl dobře a já si říkal, že rok dva na zkušenou to bude super. Nakonec to byly čtyři roky a změnilo mi to život.

Jaké to pro vás bylo na začátku, když jste tam přijel z gigantického souboru a z hlavního města?
To je pravda, z osmdesátičlenného souboru nás najednou bylo osm. Z DEKKADANCERS jsem ale byl zvyklý na práci v menší skupině, kdy se všichni znají a táhnou za jeden provaz, tak jsem zas tak moc překvapený ani nebyl. V Praze jsem žil ve velkém shonu a stresu, v podstatě jsem se nezastavil. Potřeboval jsem vypnout a nasát novou životní energii. Norrdans, příroda, klid, a hlavně soustředěná a kvalitní práce, která provázela company i městečko Harnosand, mi to umožnily. Soubor funguje na základě nastudovaní premiéry a následné tour po Švédsku. Člověk se tedy soustředil v klidu na jednu věc a neměl tolik rozlítané myšlenky. No a ta příroda, to byste musela vidět. Lesy, hory, moře, polární záře, sníh po celou zimu, půlnoční slunce… První dva roky jsem měl jen pusu dokořán.

To byl důvod, proč jste nakonec zůstal déle, než jste původně plánoval?
Důvodů bylo hned několik. Půl roku na to, co jsem odešel z Prahy, moje maminka bohužel prohrála boj s rakovinou. Práce daleko od domova mi pomohla se přes toto těžké období lépe přenést. Také jsem tam poznal svou současnou přítelkyni, která je z Austrálie, takže jsme tam žili společně. Navíc mi v Norrdans dali možnost pracovat i na svých choreografiích, jak pro ně, tak i v Česku, což pro mě bylo hodně důležité.

Držely vás tam i pracovní podmínky, které jsou ve skandinávských zemích proslulé?
Pravda, mají to tam skvěle nastavené. Podle všeho v zákoně stojí, že pokud jste v souboru déle jak tři roky, máte nárok na doživotní smlouvu. U profesionálních tanečníků to zní poněkud zvláštně, vzhledem ke kariéře, které vládne věk mezi dvaceti a třiceti lety. Znamená to ale, že zaměstnavatel je povinen dát vám možnost pracovat třeba v kanceláři nebo vést tréninky či jakýmkoli jiným způsobem zůstat v company. Výhodou této smlouvy je také možnost vzít si třeba rok, dva neplacené volno, přičemž vás vždy musí vzít potom zpět.

Vás nelákalo doživotní smlouvy také využít?
Já věděl, že se budu chtít vrátit zpět do Česka. Ve Švédsku ale mají také organizaci na podporu tanečníků na volné noze. Místa jsou sice omezená, kritériem jsou opět tři roky ve švédském souboru, trvalé bydliště a lehká dávka štěstí, že vyberou zrovna vás, to jsem ale úspěšně splnil a využil. Díky tomu jsem teď finančně zajištěný, i když nemám zrovna práci. Smlouva se uzavírá na dva roky a během té doby si musím najít práci jako tanečník minimálně na osm měsíců a na tomto základě se opět o dva roky může prodloužit. Úžasné na tom je, že to funguje po celé Evropě, takže se nemusím vázat jen na Švédsko a můžu působit i tady v Česku.

Co vás táhlo zpátky domů?
V Norddans jsou tréninky vedené v podstatě jako workshopy. To znamená, že každých zhruba čtrnáct dní se změnil styl tréninků a učili jsme se různé styly, od klasiky, moderny, až po akrobacii nebo hip hop. Setkal jsem se tam proto s mnoha pedagogy, choreografy, novými přístupy k tanci a hodně si rozšířil obzory. Rád bych tento způsob práce zkusil i tady u nás a tím využil to, co jsem se naučil. S tancováním bych chtěl stále pokračovat, ale samozřejmě stejně jako všichni ostatní nemládnu, takže na mém seznamu toho, čemu se chci věnovat teď i do budoucna, jsou i choreografie, workshopy a vůbec práce okolo tance.

V současném tanci nejsou tuzemské podmínky zrovna ideální. Troufl byste si být tady jako tanečník na volné noze, kdybyste neměl podporu ze Švédska?
Díky ní jsem rozhodně klidnější. Platové ohodnocení tanečníků na volné noze i v kamenných divadlech je u nás zhruba o padesát až sedmdesát procent nižší než ve Švédsku. Tady bych se musel hodně otáčet, abych sebe nebo v budoucnu svoji rodinu uživil jako tanečník na volné noze. Spoustu tanečníků musí mít ještě druhou práci, učí například jógu nebo trénují ve fitness centrech a tanec je pro ně pomalu jako hobby. To je velký problém, protože pokud se chce tanečník rozvíjet, měl by tanci věnovat celé dny a soustředěnou energii, ne ho mít jen jako něco extra. Smutnou pravdou je, že u nás živit se tím, co nás opravdu baví a naplňuje, je mnohdy nadlidský výkon.

Má tanec ve Švédsku větší prestiž, když je tak podporovaný?
Celkově tam vláda kulturu hodně podporuje a od toho se hodně věcí odvíjí. Jakmile není podpora vlády či sponzorů, nejsou finance. Ve Skandinávii mi přišlo, že kdokoli chce zkusit něco nového nebo začít svůj vlastní projekt, má k tomu podporu a podmínky. Pro mě je sice stále záhada, jak to funguje, ale zaplaťpánbůh za to. Co se mi hodně líbilo a rád bych zavedl i tady, kdybych měl třeba někdy vlastní company, byl každotýdenní meeting. Diskutovalo se, jak se nám pracuje a co by se dalo zlepšit. Zkrátka péče a starost o zaměstnance je z mnoha úhlů pohledu na úplně jiné úrovni.

Proč v Česku podpora kultury chybí?
Vláda nemá dostatečný zájem. Paradoxem je, že českou společnost tanec zajímá často víc než švédskou. Na tour na sever Švédska jsme mnohdy měli třeba jen desetiprocentní návštěvnost. Jednou jsme dokonce hráli jen pro sedm lidí, což bylo méně, než bylo tanečníků na jevišti. Tady u nás jsou divadla většinou vyprodaná, do kultury, a tance obzvláště, se ale neinvestuje. Se Štěpánem Pecharem z DEKKADANCERS jsme vznesli určité návrhy na Magistrát hlavního města Prahy, kde mimo jiné usilujeme o to, aby v Praze vznikl „stálý“ moderní soubor. Kromě Baletu Národního divadla u nás tanečníci nemají v podstatě jinou šanci získat stálé angažmá. Je důležité, aby si MHMP, stejně jako Ministerstvo kultury, tuto situaci uvědomily a finančně tento projekt podpořily. Uvidíme, co z toho vzejde.

Doslechla jsem se, že DEKKADANCERS pozastavuje svou činnost. Co vy na to jako původní spoluzakladatel?
DEKKADANCERS jsme s Tomášem založili zhruba před deseti lety a fungoval na stejném principu jako pod vedením současné generace. Byli jsme tanečníci Baletu Národního divadla a po večerech jsme si tvořili vlastní věci, protože nás to bavilo. Takhle to ale nejde donekonečna. Chtěli jsme se osamostatnit a jeden z návrhů byl, aby pod Baletem Národního divadla vznikla malá moderní skupina. Jenže na to se nikdy nenašly finance a vůle z vedení. Vyčerpanost nás dotlačila také udělat pauzu. Nedávali jsme to ani fyzicky, časově, ani finančně, a často jsme museli sáhnout do vlastní kapsy, aby se premiéra uskutečnila. Když jsem odjížděl do Švédska, DEKKADANCERS jsem předal mladé krvi. Kluci se teď ale dostali do úplně stejné situace, v jaké jsme byli my, takže je to pochopitelné. Zkrátka musí přijít určité změny, jinak to nejde.

Podle čeho si nyní volíte projekty, do kterých se zapojit?
Díky švédské smlouvě mám možnost si vybírat, takže jdu do toho, co mě opravdu zajímá nebo za čím stojí lidé, s kterými bych rád pracoval, věřím tomu, co dělají a je mi s nimi dobře jak po pracovní, tak i i lidské stránce. Také se rád učím nové věci a snažím se rozvíjet, takže když přijde do cesty něco, co mě může posunout někam dál, vždy to rád přijmu.

Jak se vám pracovalo na Růžovém samuraji, který bude mít příští týden pražskou premiéru?
S Janou Burkiewiczovou jsem dřív pracoval na nějakých komerčních projektech a její přístup je mi hodně blízký. Premiéra Samuraje proběhla v lednu v Trutnově a ohlasy byly pozitivní, tak věřím, že si ji pražští diváci užijí jakbysmet.

Co máte s Janou Burkiewiczovou společného?
Mám rád její taneční styl, líbí se mi, že se snaží objevovat pokaždé něco nového. Také mě, jako Janu, baví humor, propojovaní různých žánrů. Ráda pracuje se zpěváky, herci, muzikanty, využívá různé technologie a myslím si, že celkově je náš vkus dost podobný.

Představení Růžový samuraj se týká tématu hrdinství. Jak si vy představujete hrdinu?
Pro mne to bude vždycky moje maminka. Když jsme ale téma probírali během procesu, napadla mě naše vlastní matka Země. O tom bude řeč i během představení, tak se přijďte podívat. Jinak z fantaskního světa je to náš hodný soused Spiderman.

Věnujete se i vlastní choreografické práci. Jaká témata jsou pro vás palčivá?
Mé choreografie jsou většinou autorské a vycházejí z mé hlavy. Poslední dobou rád pracuji s nějakým příběhem, který se snažím tanečně ztvárnit a převyprávět. Zapojuji celý tým i s tanečníky a často finální verze mnohonásobně předčí mou původní představu. Rád propojuji herectví a skryté dovednosti jednotlivých tanečníků. Věřím, že tanečníci jsou lidé, kteří dokážou nabídnout mnohem víc, než si mnohdy sami uvědomují.

Všimla jsem si, že je vám blízký i humor?
Mám ho rád od dětství. Pravděpodobně to pramení od mého otce, pro něhož je typický český černý humor, nebo možná ze starých českých komedií, které vévodily tehdejší televizi a které miluju doteď. Na tom všem jsem vyrostl a promítá se to i do mé práce. Navíc kvalitní humor je v tanci jedna z nejobtížnějších disciplín a je neuvěřitelně čarovné, když pak během přestavení slyším z hlediště, že to funguje.

Jak dostat humor do tanečního představení?
Je to složitější, než si mnoho lidí uvědomuje. Když řeknete vtip, je to hned jasné. V tanci to není tak napřímo, jde spíše o situace. Stává se, že mám nápad a myslím si, jak se všichni budou řezat smíchy, a nakonec je trapné ticho. Nebo se naopak něco vtipného stane úplně náhodou a to se pak použije nebo se na tom postaví celá scénka. Humor v tanci je jedna velká kapitola a mě holt baví ji prozkoumávat.

Pracujete teď na nějaké choreografii?
Na podzim budu dělat kratší věc pro Balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Taky jsem zapojený do projektu iMucha jako tanečník a společně s Tomášem Rychetským i jako choreograf. Něco nového se paradoxně rýsuje i s DEKKADANCERS a ve Švédsku jsem před rokem odpremiéroval velice úspěšnou choreografii pro dětské publikum a tu bych ještě nechtěl zahodit. Hledám finance na malou tour po Švédsku.

Vaše partnerka Hanna Nussbaumer je Australanka. Nenapadlo vás zkusit to i tam?
I tato možnost padla na stůl, ale uvidíme. Teď jsem rád tady a do budoucna to nechávám otevřené. Když přijde něco, co nás bude zajímat, rád to přijmu a nezáleží úplně na tom, kde to bude.

S Hannou se společně účastníte mnoha projektů. Jaké to je tančit se svou partnerkou?
Má to výhody i nevýhody. Nevýhodou muže být, že jsme spolu pořád, jak v práci, tak ve volném čase, což někdy může být náročné. Naopak výhoda například je, že nám jsou vzájemný kontakt a emoce přirozené a můžeme toho v tanci dobře využít. Pro choreografy může být někdy zvláštní nebo srandovní, jak jsme k sobě na sále upřímní a říkáme si věci narovinu. Někdy to vypadá, že se hádáme, a to nemusí být ostatním úplně příjemné. Musím ale říct, že za čtyři roky, co spolu jsme a pracujeme, nám to funguje v pohodě a přirozeně.

Oddělujete práci a soukromí?
Když spolu pracujeme, bereme se jako tanečníci. Říkáme si, co nám vadí a co po sobě chceme. Jako choreografovi se mi k Hanně mluví lépe než k ostatním, protože vím, že si to nevezme špatně. A doma jsme prostě doma.

Máte kromě tance i jiné společné zájmy?
Když bych to shrnul, tak to bude cestovaní. V létě jsme byli na Aljašce, ještě předtím na motorce v Norsku a v plánu je Island. Výlety do přírody jsou naše společná vášeň. Ale musím říct, že těch společných i rozdílných zájmů je hromada, a to je na tom to krásné.

 

Viktor Konvalinka V roce 2004 absolvoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy. Od sezony 2004–2005 působil v angažmá v Národním divadle v Praze jako člen baletního souboru. V roce 2006 byl jmenován sólistou. Tančil klasické sólové role, např. v baletech Louskáček – Vánoční příběh, Romeo a Julie, Raymonda, Othello, Oněgin, Popelka ad. Jeho moderní repertoár zahrnuje díla jako Petite mort, Sinfonietta, Polní mše, Carmen; Santa Says Cut It!, Mariin sen, Requiem, BREL – VYSOTSKIJ – KRYL / Sólo pro tři, A Little Extreme, Lyrická, Svěcení jara, Zlatovláska, Camoufl*AGE, Čarodějův učeň ad.
Vedle interpretační práce se také věnuje choreografii. V roce 2009 založil spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným a Tomášem Červinkou moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Za sólo v choreografii Ohada Naharina Dekadance získal Cenu Thálie. Čtyři roky působil jako tanečník a choreograf ve švédském souboru Norddans. Od začátku sezóny 2019–2020 je opět v Česku jako tanečník a choreograf na volné noze.