Nová sezona Baletu Národního divadla aneb Jak je důležité míti… dramaturga!

Ve středu 4. března byla na tiskové konferenci představena nadcházející sezóna 2020/2021 všech tří souborů pražského Národního divadla. Balet chystá na příští rok, jak se již stalo zvykem, tři premiéry – jeden celovečerní výpravný opus (jehož autora ponecháme chvíli v tajnosti) a dva triptychy současného baletního umění. K tomu je v plánu návrat choreografické platformy pro mladé naděje ze souboru (dříve známé jako Miniatury) pod názvem Taneční laboratoř, vzhledem k mezinárodnosti souboru uveden na prvním místě svým anglickým překladem Dance Laboratory.

V listopadu vstoupí na prkna historické budovy večer se souhrnným názvem Fénix (totiž anglicky Phoenix) a s ním tři choreografové – Douglas Lee, Alejandro Cerrudo a Cayetano Soto, již souboru na tělo vytvoří premiérové kreace, jejichž inspirací by měl být právě nový, z popela jako fénix vyvstávající život. Investice do na míru šitých choreografií je z hlediska tanečníků vždy pozitivním krokem, aktivní tvorba na sálech je přece jen odlišná od studování již hotových kusů a moci si posléze do curricula zapsat světovou premiéru dodává určité prestiže.

Otázkou zůstává klíč, dle něhož proběhl výběr tvůrců. Jde o generačně spřízněnou trojici čtyřicátníků, dva Španěly a jednoho Brita, u jednoho z nich je patrná stopa W. Forsytha, u dalších dvou vliv tvorby choreografů okolo NDT, nicméně se nedá říct, že by byly jejich slovníky natolik diametrálně odlišné a výrazové prostředky vydělující, aby se dalo pracovat s teorií – jak se s jedním tématem vyrovnají podobně staří autoři, byť každý zcela jiného stylu, jako se do jisté míry dalo aplikovat na Slovanský temperament. Leč stoprocentně hodnotit bude možné až na podzim.

Zimní premiérou bude 25. února Romeo a Julie ve verzi, můžete hádat třikrát, Johna Cranka z roku 1962 (Stuttgart). S tímto titulem slavil Cranko první mezinárodní úspěchy a ustanovil se jím jako jeden z předních baletních vypravěčů své generace, což PR baletu a spolu s ním i my coby recenzenti opakujeme po dva za sebou jdoucí roky. Takže tedy do třetice… O kvalitě titulu nikdo nepochybuje, byť bude samozřejmě záležet na kvalitě nastudování, které může výsledek buď pozvednout a udržet jeho svěžest i pro současné publikum, ale stejně tak jej přílišným lpěním na dnes přežitých konceptech nechat uvíznout v době před padesáti lety, velký výpravný balet na prkna Národního divadla rovněž dozajista patří. Ptát se, zda to opět nutně musí být Cranko a opět nutně dovoz ze Stuttgartu, se sice jeví jako legitimní, současně ale také, s přihlédnutím k posledním sezonám, až dětinsky naivní.

Poslední novinkou sezony se 6. května stane triptych FORSYTHE – CLUG – MCGREGOR složený z děl kapitálkami zmíněných tvůrců. Williama Forsytha tuzemští diváci znají již díky Amerikaně III, v rámci níž bylo v roce 2012 představeno patrně jeho nejznámější dílo In the Middle Somewhat Elevated (1987, pařížská Opera), tentokrát padla volba na o něco mladší The Second Detail (1991, National Ballet of Canada) opět s hudbou Thoma Willemse. Šestačtyřicetiletý Edward Clug, šéf baletu v Mariboru, je znám především díky svému dílu Radio and Juliet (2005, Maribor), kde známý Shakespearův příběh podbarvil hudbou skupiny Radiohead a čeští diváci jej budou mít možnost zhlédnout v Národním divadle Brno od 15. května, kdy vstupuje do tamního repertoáru. Která z jeho choreografií však bude součástí pražské premiéry, je zatím obestřeno tajemstvím. Trojici uzavírá Brit Wayne McGregor, mimo jiné rezidenční choreograf londýnského Královského baletu a jedno z nejskloňovanějších jmen současné choreografie, jehož díla byla uvedena napříč světovými soubory včetně těch skutečně nejvěhlasnějších (ABT, pařížská Opera, Mariinské divadlo, La Scala…). Z jeho tvorby se povětšinou jako emblematický kus vybírá pro seznámení buď Chroma (2006, Královský balet) nebo Infra (2008, Královský balet), což se sice může jevit jako jisté klišé, je nicméně funkční a logické, jak jen je to ve světě umění možné, jelikož Chroma je výkladní skříní McGregorova pohybového slovníku a celkové jevištní estetiky a Infra k ní přidává křehkou niternost. V Praze bude nicméně k vidění ještě o něco starší Eden/Eden z roku 2005. Poprvé uveden ve Stuttgartu.

Že Balet Národního divadla přišel před pár lety s nástupem nového vedení o pozici dramaturga, je dostatečně známý fakt. A pokud doteď nebyl, po pohledu na skladbu repertoáru posledních sezón je daná skutečnost nabíledni. Filip Barankiewicz na otázku ohledně potřebnosti této profese v souboru nikdy pořádně neodpověděl, pokud nepočítáme prohlášení, že své vize konzultuje s širším okruhem spolupracovníků, z čehož se dá usuzovat, že je přesvědčen, že povinnosti dramaturga obsáhne sám. Nepochybuji o existenci renesančních osobností, ale být šéfem, starat se o soubor i administrativu, do toho si ještě přibrat repetování nově studovaných kusů, to už je pořádný krajíc, kterým je velmi snadné se přidusit, není proto od věci, je-li po ruce někdo, kdo vám s porcí pomůže nebo sousto alespoň trochu předžvýká.

Dramaturg v uměleckém souboru totiž opravdu není jen na ozdobu a ukazování (byť se velice často v tanečním prostředí jedná o ohrožený druh ne nepodobný nosorožcům bílým nebo jespákům lžícozubým – o těch taky nikdy nikdo neslyšel, nikdy je neviděl a není si jistý, zda se jedná o obojživelníka nebo popínavou rostlinu), dramaturg je člověkem, který je schopen se alespoň rámcově postarat o kontinuitu, stavbu a směr, jímž se soubor hnán páně šéfovou vizí ubírá. Je hlasem, který předestře možnosti, který pracuje s argumenty a který, ano, pokládá občas i nepříjemné otázky a je jako to pětileté dítě ve fázi „a proč“. Je partnerem, ale má i vlastní názor, koriguje, navrhuje, usměrňuje i podporuje. Více děr, více syslů, více hlav, více smyslů. Kdyby tedy býval měl Balet Národního divadla dramaturga, možná by byl tento schopen vedení ozřejmit, že existují i jiní choreografové velkých baletů než John Cranko, někteří dokonce ještě ani neumřeli. Že mít v jedné sezóně tři dějové/výpravné balety (jako pohádka inzerovaný Leonce a Lena, výpravný Oněgin, výpravná pohádková Spící krasavice, to vše navíc navázáno na pohádku Labutího jezera a předcházející Marnou opatrnost) a v další hned dva triptychy současných tvůrců je jako zběsilé pobíhání ode zdi ke zdi. Že stavba triptychu nesestává jen z toho, že vyberu nazdařbůh tři tvůrce a že to, že jsem s nimi spolupracoval ve svém předchozím angažmá, povětšinou jako důvod doopravdy nestačí. Že existoval nějaký repertoár i za minulého vedení, s jehož obsahem není od věci občas pracovat a od něj se odvíjet (a vybrat proto třeba z rozsáhlého Forsythovy tvorby něco malinko vzdálenějšího In the Middle, jako se třeba povedlo Balanchinovou Serenádou, která navázala na Téma a variace z Amerikany III, jež přišly po Čajkovského pas de deux v Baletománii a Who Cares v Amerikaně II a jimž předcházelo Divertimento z první Amerikany ještě v 90. letech). A zejména – že existuje, jakkoli se to zdá překvapivé, i svět mimo Stuttgart.