Bělohlávek zahájil dvořákovský cyklus

Ondřej Šupka, 11.11.2012 0:02

V souvislosti se svým nástupem do čela České filharmonie přišel Jiří Bělohlávek s vizí pořídit novou soubornou nahrávku symfonií Antonína Dvořáka. Podle dirigentova vyjádření se jedná o „umělecký úkol prvního řádu“, přičemž vzorovou interpretaci kmenového českého repertoáru považuje za hlavní prioritu České filharmonie. Jak je již dnes téměř pravidlem (zejména z důvodu všeobecné ekonomické situace nahrávacího průmyslu), nahrávky budou pořizovány z veřejných koncertů v rámci abonentních cyklů České filharmonie v této a následující sezóně. Oproti původnímu záměru vydat snímky na vlastním labelu orchestru (podobně jako je tomu například u London Symphony Orchestra aj.) bude nakonec souborné vydání nahrávek realizováno prestižním vydavatelstvím Decca Classics. První krok zamýšleného plánu byl učiněn 7., 8. a 9. listopadu, kdy zazněla Dvořákova Symfonie č. 1 c moll, „Zlonické zvony“ a Symfonie č. 6 D dur, op. 60. Jako součást programu byly původně ohlášeny také Symfonické variace pro klavír a orchestr Césara Francka, ale pro onemocnění klavíristy Ivana Moravce zůstalo nakonec ladění večera čistě dvořákovské. Vzhledem k rozsahu obou uvedených symfonií byla i přesto délka standardního programu bohatě naplněna.Dvořákova první symfonie, která zazněla úvodem, je dílem, které se na koncertních pódiích prakticky neobjevuje. Skladatelova raná kompozice – Dvořák ji vytvořil ve svých čtyřiadvaceti letech – může posluchače překvapit absencí typického „dvořákovského“ slohu a ne zcela přesvědčivým zvládnutím velké formy. Na druhou stanu se však jedná o cenný doklad skladatelova uměleckého zrání i o důkaz neobyčejně bohaté fantazie mladého Dvořáka. Jiří Bělohlávek k dílu přistoupil, jak je jeho zvykem, s mimořádnou profesionalitou a lze říci i suverenitou, jako by se nejednalo o rané dílo, ale mistrovský kus kompoziční zralosti. Celkovou přesvědčivostí provedení tak k posluchačům vyslal jasný signál: k nezájmu o tuto hudbu není důvod. Za nejpůsobivější momenty provedení lze označit hned tajemně pojaté hlavní téma první věty, rytmicky precizní scherzo nebo efektně vystupňovaný závěr symfonie. Velký důraz byl kladen na precizní artikulaci výrazného rytmického motivu, který v první větě doprovází hlavní téma (o pětadvacet let později Dvořák tento motiv znovu použil jako významný výrazotvorný prvek ve svém Requiem!). V některých místech, především v pomalé větě, by bylo možno představit si ještě slabší dynamickou hladinu, tím spíše, že takových míst není v kompozici příliš mnoho. Přes „neatraktivnost“ titulu i relativní rozsáhlost díla se interpretům podařilo udržet pozornost diváků až do posledního taktu a v závěru se dočkali zasloužených ovací.Po přestávce přišla na řadu Dvořákova Šestá symfonie, kterou lze považovat za první z Dvořákových mistrovských symfonických opusů. Výrazový kontrast k hudbě, která zazněla v první polovině večera, asi nemohl být větší: Šestá symfonie patří k nejcharakterističtějším dílům svého tvůrce. Je naplněna bohatým, ale sourodým melodickým materiálem, svéráznou rytmikou a přesvědčivě vystavěnou formou. Bělohlávek, který v tomto případě dirigoval bez partitury, předvedl profesionální nastudování, v němž nic není ponecháno náhodě. Za největší plus lze označit přesnou hru filharmoniků a skvěle vypointované vrcholy jednotlivých vět, což platí zejména pro dvojí „schodovitou“ gradaci v první větě nebo stupňovaný výraz furiantu ve větě třetí. Zatímco rytmické vitalitě a živosti symfonie nezůstalo nastudování nic dlužno, jistý handicap provedení lze spatřovat v poněkud suše vyznělých lyrických pasážích. Dvořákova pověstná vroucí, sytá lyrika, jako by zůstala někde na půli cesty a říkala si o doslovení. Tato jistá citová zdrženlivost, která je charakteristickým rysem Bělohlávkova dirigentského stylu a která je například v případě klasicistní hudby zcela na svém místě, může v případě Dvořáka navozovat dojem, obvykle označovaný slovním spojením „něco tomu chybí“. V případě recenzovaného koncertu se to týká především hned úvodu Šesté symfonie, v němž by mohly smyčce přece jen víc „zpívat“ a druhé věty, které by slušelo o něco volnější tempo. Překvapivé bylo pojetí střední části scherza, hrané v nezvykle rychlém tempu, čímž byl (záměrně?) oslaben kontrast k divokým rytmům krajních oddílů. Celkový dojem nastudování byl nicméně velmi pozitivní a vyprodané Rudolfinum dlouho nadšeně aplaudovalo. Pro zájemce, kteří neměli příležitost se koncertu zúčastnit, na závěr dobrá zpráva: záznam večera bude odvysílán Českou televizí (v dosud neurčeném termínu). Další pokračování cyklu Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem se odehraje 13. prosince letošního roku, kdy zazní skladatelova Pátá a Osmá symfonie.
Hodnocení autora recenze: 80 %