Básník houslí – virtuos a skladatel Henryk Wieniawski

Jeden z největších polských houslistů a skladatelů v historii Henryk Wieniawski (10. července 1835 – 31. března 1880) byl považován za výjimečného houslového virtuosa; složil některé z nejdůležitějších skladeb houslového repertoáru, především dva velmi náročné houslové koncerty. Takzvané „ruské držení smyčce“ by se správně mělo nazývat „Wieniawského držení smyčce“ – Wieniawski totiž své žáky učil hrát velmi pevným smykem, který umožňoval hrát snadno tzv. „ďábelské staccato“. V Polsku se na jeho počest koná každých pět let Mezinárodní houslová soutěž Henryka Wieniawského.

Henryk Wieniawski se narodil v Lublinu. Jeho dědeček byl židovské národnosti a jmenoval se Herszek Mejer Helman. Byl holičem z Wieniawy, tehdy nezávislého města poblíž Lublinu. Henrykův otec Wolf Helman (Tobias Rufe Pietruszka) si změnil jméno i příjmení na Tadeusz Wieniawski, aby se lépe začlenil do polského prostředí. Příjmení převzal z názvu okresu, ve kterém žil. Před obdržením lékařského diplomu byl pokřtěn. Tadeusz Wieniawski se zasloužil o listopadové povstání, za které mu byl dvakrát udělen Vojenský kříž. Oženil se s Reginou Wolffovou, dcerou židovského lékaře z Varšavy Józefa Wolffa; jejím bratrem byl pianista a skladatel Edward Wolff, který žil v Paříži.

Dům Wieniawských byl opravdovým lublinským salónem, který navštěvovali přední umělci. Konaly se zde koncerty, literární setkání a diskuse. To všechno ovlivnilo nejen pozdější životní dráhu Henryka Wieniawského, ale také jeho dva bratry, z nichž starší, Julian Wieniawski, se stal spisovatelem a publicistou, zatímco mladší, Józef Wieniawski, se věnoval kariéře klavíristy.

Henryka nejprve učila hře na housle jeho matka, poté studoval u Jana Hornziela, houslisty Velkého divadla ve Varšavě, a pak u Antoniho Paryse a Stanislawa Serwaczyńského, sólisty a koncertního mistra budapešťské opery. V roce 1843, kdy mu bylo osm let, odešel Wieniawski do Paříže, kde studoval u Clavela. Po roce se stal žákem pařížské konzervatoře ve třídě Lamberta-Josepha Massarta. V roce 1846 absolvoval konzervatoř jako jedenáctiletý chlapec a získal první cenu a zlatou medaili. Po ukončení konzervatoře pokračoval další dva roky ve studiu u Massarta. Koncertoval pak v Petrohradě, v pobaltských státech a ve Varšavě a v roce 1849 odešel znovu do Paříže na konzervatoř, kde ve třídě Hipolita Colleta studoval kompozici. V následujícím roce promoval s vyznamenáním.

V roce 1850 začal koncertovat spolu se svým bratrem Józefem. Zpočátku vystupovali ve všech velkých městech ruské říše, poté i v mnoha evropských zemích. Všude byli přijímáni s nadšením. Svou spolupráci s bratrem ukončil Henryk v roce 1855. Po mnoha dalších úspěšných koncertech po celé Evropě byl v roce 1860 přijat do funkce prvního houslisty carského dvora v Petrohradu a sólisty Ruské hudební společnosti. Současně učil hře na housle ve škole, která byla roku 1862 přeměněna na konzervatoř. Zde během své několikaleté plodné pedagogické činnosti vytvořil jádro petrohradské houslové školy, kterou Leopold Auer rozvinul ve skvělou ruskou školu. Každý rok, vždy tři až čtyři měsíce, koncertoval Wieniawski v jiných evropských zemích včetně Nizozemska, Belgie či Anglie, hlavně však v módních letoviscích. V roce 1860 se oženil s Izabelou Hampton, které věnoval Legendu, op. 17. Jejich dcera Régine Wieniawski (1879–1932) byla skladatelkou a klavíristkou, která vystupovala pod pseudonymem Poldowski.

V roce 1872, po dvanácti letech, opustil Wieniawski Rusko a odcestoval s klavíristou Antonem Rubinsteinem na velké koncertní turné po Spojených státech. Během osmi měsíců uvedli oba slavní umělci 215 koncertů. Wieniawski zůstal v Americe až do roku 1874 a cestoval se slavnou zpěvačkou Pauline Lucca. Po návratu do Evropy začal učit na konzervatoři v Bruselu jako nástupce nemocného Henriho Vieuxtempse. Působil zde až do září 1877, kdy ze zdravotních důvodů ze školy odešel. Mezi jeho soukromými studenty byl například Eugène Ysaÿe. Kvůli zhoršujícím se srdečním potížím a nadměrné obezitě v posledních letech svého života při koncertech seděl. Při berlínském koncertu v roce 1878 měl srdeční záchvat, přesto pak znovu koncertoval. Zemřel v roce 1880 v Moskvě v paláci paní von Meck (mecenášky skladatele Čajkovského). Bylo mu pouhých 44 let. Jeho varšavského pohřbu se zúčastnilo čtyřicet tisíc lidí.

Wieniawski byl oceňován nejen jako virtuos s fenomenální technikou, ale také jako velký lyrik. Často byl nazýván básníkem houslí. Byl také posledním houslovým virtuosem, který se zapsal do dějin hudby i jako skladatel. V jeho dílech jsou přítomny obě jeho vlastnosti hráče: bravurní virtuozita a lyrismus. Skládat začal už jako zázračné dítě. Jeho houslová škola L‘École Moderne – 10 Etudes-Caprices patří k velmi známým a žádaným notovým materiálům pro studium houslové hry. K dalším často hraným skladbám patří Scherzo-Tarantelle, op. 16 a Légende, op. 17. Dále složil například dvě populární mazurky pro sólové housle s doprovodem klavíru, používající techniky jako pizzicato hrané levou rukou, flažolety a velké skoky. Především je však autorem dvou velmi náročných houslových koncertů: první fis moll je z roku 1853 a druhý d moll z roku 1862; druhý bývá hrán častěji.

V roce 1935, sto let po jeho narození, se ve Varšavě konala první Wieniawského houslová soutěž, kterou tehdy vyhrála francouzská houslistka Ginette Neveu a druhou cenu získal David Oistrach. Druhý ročník soutěže se konal až roku 1952, kdy zvítězil Igor Oistrach, syn Davida Oistracha. Od té doby se koná pravidelně každých pět let Mezinárodní houslová soutěž Henryka Wieniawského v Poznani. K jejím vítězům patří například Charles Treger, Piotr Janowski, Vadim Brodskij či Alena Baeva.