Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (16)

Bylo to za večerního soumraku před oděskou operou, ještě předtím, než se rozsvítila pouliční světla. Potkal jsem muže, který se na mě strnule zahleděl. Měl bílé oči, jako by bez panenek. Náhle jsem si uvědomil, že je to Šostakovič. Byl jsem z toho celý nesvůj. Když jsem ho kdysi viděl poprvé, poznal jsem ho, protože byla jeho fotografie na partituře Kateřiny Izmajlové. Ta opera nevzbuzovala pro své realistické libreto mé sympatie, sama partitura šířila téměř hmatatelný ohavný pach bahna, který se mi ještě vybavuje, když si na to vzpomenu. Znal jsem tehdy Šostakovičovy symfonie, kvartety a jako z udělání právě Nos. Tuhle mimořádně sarkastickou operu jsem o mnoho let později viděl za řízení Gennadije Rožděstvenského, dirigenta s ohromnou znalostí věci, mne však nikdy neinspiroval. Jeho žena, klavíristka Viktoria Postnikovová, měla podle mne – pokud jsem to mohl při těch několika příložitostech, které se mi naskytly, poznat – velký talent.Skutečné setkání se Šostakovičem se odehrálo později, když ke mně přišel na zkoušku svého cyklu Ze židovské lidové poezie, jehož uvedení připravovaly Nina Dorliacová a Zara Dolouchanová se skladatelem u klavíru. Měl jsem pocit, jako by k nám přišel na návštěvu Čajkovskij. Někdy tehdy, na konci čtyřicátých let, jsem s ním hrál z rukopisu u něj doma čtyřručně jeho 9. symfonii. Hrát s ním bylo utrpení; začal v nějakém tempu, pak zrychloval a zase zpomaloval. Chtěl obsluhovat pedál, protože hrál sekund, ale nehleděl si toho. A hrál soustavně fortissimo, i čisté doprovodné úseky, takže jsem musel hrát ještě hlasitěji, abych zvýraznil hlavní témata. Bez možnosti podpořit je pedálem to byla marná námaha, a k tomu jsem ho pořád slyšel brumlat: „Tum-tu-ru-ru tu-ru-ru tu-ru-ru-rum!“

Tak jsme se seznámili… trochu příliš zblízka! Po téhle první přehrávce, při níž bylo jen několik známých, jsme přešli ke koňaku a přípitkům. Bylo to strašné, protože přítomní tvrdili, že nepijí, a tak Šostakovič neustále doléval mně. Z čiré zdvořilosti jsem vypil určitě víc než jednu láhev, byla to chyba, které se dopouštím často. Večer se protahoval a pak, už o půlnoci, se objevila jeho první žena Nina Vasiljevna, která přišla bůhvíodkud. Byla to skutečná kráska! Šostakovič viditelně dostal strach a příkře nám poručil: „Zmizte, zmizte!“ Vypotácel jsem se ven a tam jsem se svalil do strouhy, kde jsem v bezvědomí strávil část noci. Když jsem zase přišel k sobě, hledal jsem útočiště u Neuhause, jehož paní mě o páté ráno rozespale přivítala. Prospal jsem pak celý den.

Šostakovičova první manželka byla krásná, jak už jsem řekl, ale autoritativní žena, a hudbě nerozuměla ani zbla. Vzpomínám si na výraz její tváře při premiéře Klavírního kvintetu, skvělého díla, které mělo fantastický úspěch. Seděla na třetím balkoně a slyšela bouřlivý aplaus, rozhlížela se kolem a myslela si asi něco jako: „To se ti lidé zbláznili, nebo co?“ Byla velmi nápadná, v řadě „chotí“, se kterými jsem se setkal, jistě ta nejzajímavější.Šostakovič byl velmi citlivý. Urazil se, když Mravinskij odmítl dirigovat jeho 12. symfonii, která je jen průměrné dílo. Totéž se stalo i mně. Hrál jsem hodně jeho skladeb, kvintet, trio a šestnáct z jeho 24 preludií a fug, všechno to byly úžasné skladby, které počítám k nejvýznamnějším dílům našeho století – Šostakovič je pro mě skutečným nástupcem Beethovena, Mahlera a Čajkovského. Chtěl ale, aby jich hrál všech čtyřiadvacet. Neměl vůbec důvod se urážet, hrál jsem ty, které se mi líbily, proč bych měl hrát ty, k nimž jsem neměl vztah? Pobouřilo ho to. Byl strašlivě nervózní a zároveň velmi dobře vychovaný. Jednoho večera seděli Šostakovič a Neuhaus vedle sebe na koncertě. Hrála se bůhvíjaká symfonie, špatně dirigovaná Alexandrem Gaukem. Neuhaus se k Šostakovičovi naklonil a zašeptal mu do ucha: „Dmitriji Dmitrijeviči, mě to připadá strašné.“ Načež se Šostakovič otočil k němu: „Máte pravdu, Heinrichu Gustavoviči! Je to skvělé! Podivuhodné!“ Neuhaus si myslel, že mu špatně rozuměl a opakoval svou poznámku. A Šostakovič mumlal: „Ano, ano, strrrašné, strašné!“

To byl typický Šostakovič. Bylo to s ním úplně jiné než s Benjaminem Brittenem, se kterým mě spojovalo vřelé přátelství. Mezi mnou a Šostakovičem přátelský vztah nebyl, možná jedině tehdy, když jsme s Oistrachem uvedli jeho Houslovou sonátu. Nemohl jsem si zvyknout na jeho přítomnost, třásla se mi před ním kolena. Byl příliš nervózní a neurasthenický. Byl to génius, ale také on byl dokonalý blázen. Proč jsem řekl „také on“? Já nejsem blázen, já jsem normální jak jen to jde, mimochodem řečeno. Ale možná bych byl blázen rád. Tak je to vždycky…
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová