Nejpodivnější zakončení festivalu, jaké bylo možné zažít

Bazilika na starém Brně je místem ikonickým. Nejen, že má docela dobrou akustiku, ale především je místem, kde zrál a rostl Leoš Janáček. Jako Modráček i poté jako dirigent a skladatel. Měl jistě k tomuto prostoru zvláštní rozporuplný vztah a není možné se tomuto místu při realizaci festivalu vyhnout.
Janáček Brno 2020: Filharmonie Brno a Dennis Russell Davies (foto Marek Olbrzymek)

Všichni milovníci Janáčkovy hudby se letos těšili na provedení Glagolské mše, kterou měl hrát orchestr filharmonie spolu se sborem Janáčkovy opery. I tady byl zpěv shledán nositelem nebezpečného viru a na poslední chvíli byl program změněn. Smutné. Smutní byli všichni, jak účinkující, tak publikum. Už se ani na koncert nikdo netěšil a všichni seděli sklesle ve svých lavicích.

O to větší bylo překvapení, když se zazněly první tóny. Dramaturgie filharmonie totiž sáhla po nečekaném programu. Jako první přišla na řadu Symfonie č. 3The camp Meeting“ (Táborové shromáždění) Charlese Ivese. Od počátku navodila atmosféru duchovna, které se obrací k americkému protestantismu začátku 19. století, kdy těžké životní podmínky a množství myšlenkových proudů, rodících se v nové americké společnosti, nacházely vyjádření v náboženských shromážděních a modlitbách pod širým nebem.

Janáček Brno 2020: Filharmonie Brno a Dennis Russell Davies (foto Marek Olbrzymek)

První část Společenství starců plynula klidně v polyfonické sazbě. Druhá část Dětský den plyne bezstarostně (Allegro Moderato) s gradací a zklidněním. Poslední část Přijímání evokuje obraz slavnosti (Largo), gradující do úplného zpomalení tempa, do kterého nechá znít z dálky zvon.

Leoš Janáček komponoval své Adagio v raném stádiu svého tvůrčího vývoje, a tak je spíše romantického charakteru. V souvislosti koncertu tak bylo nejen pojítkem mezi okolními částmi programu, ale především připomínkou, že Janáček má svoje poselství pro každou dobu.

Janáček Brno 2020: Filharmonie Brno a Dennis Russell Davies (foto Marek Olbrzymek)

Závěrem zazněla Symfonie č. 3 Arvo Pärta. Kompozice z roku 1972 v sobě nese charakter gotické zbožnosti, inspirovaný gregoriánským chorálem a ranou polyfonií. Kontrasty nástrojových skupin vedou k postupné gradaci až do širokodechého chorálního závěru. Filharmonie Brno pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese hrála s pokorou a s odevzdáním, s plným soustředěním a s vědomím nejistoty, za jak dlouho bude možné  opět usednout před své publikum. A obecenstvo tuto pokoru vnímalo a odměnilo ji vděčným děkovným potleskem. Bylo to nejpodivnější ukončení festivalového dění, jaké bylo možno zažít. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments