Nejlepší pocit mám, když píšu poslední notu dokončené partitury, říká skladatel Pololáník

Když jako malý chlapec chodil ministrovat do kostela, učaroval mu zvuk varhan. Proč ho málem vyhodili z JAMU a co ho zachránilo? Seznam jím zkomponovaných skladeb se vine přes několik stran, ať už to jsou oratoria a kantáty, opery, orchestrální či komorní skladby, kompozice pro sborový zpěv i jednotlivce, filmová hudba… Nouzový stav zhatil plánované provedení mnohých koncertů, které různá tělesa hodlala jubilantovi zahrát na jeho počest. Koncerty jsou prozatímně odloženy na příznivější období a my s panem Pololáníkem doufáme, že brzy jeho hudba opět i „naživo“ potěší ucho nejednoho posluchače.

V kostelech se zpívá vaše Ordinárium . Berete to jako poctu, že je vaše dílo prováděno de facto každý týden, nebo už jste si na to zvykl a je to pro vás všední záležitost? To se asi mnoha žijícím skladatelům nestává…
Nemám přehled o své chrámové hudbě, zda, kde a kdy zazněla při bohoslužbách, ani to nesleduji. Ordinárií jsem napsal několik. Když mi bezděčně přijde nápad, zaznamenávám ordinária další. Totálně známý text k tomu dává nesčetné příležitosti.

V neděli oslavíte životní jubileum – rekapitulujete při takových příležitostech? Zamýšlíte se nad svým životem a dílem?
Nejraději bych je zaspal. Nerad si je připomínám, natož slavím. Podvoluji se však přání své rodiny a přátel a beru to spíše jako příležitost se se všemi sejít. Zajímá mě přítomnost. Co bylo, bylo. Je neopakovatelné a nenávratné.

Letošní oslavy Vám narušil nouzový stav. Budete přesto slavit? Jak jinak ještě ovlivnila situace kolem COVID19 Váš život?
Klid na tento den mi nevadí, spíš naopak, věrní přátele již s předstihem posílají přání. Těší mě, že si vzpomenou. Je mi líto těch, kteří připravili koncerty z mých skladeb k tomuto jubileu i těch, kteří na nich měli účinkovat. Koncerty však nebyly zrušeny, jen odloženy na dobu po uvolnění.

Ještě stále i ve Vašem věku děláte v Ostrovačicích varhaníka?
Od svých 10 let doposud. Za totality jsem hrával denně, o nedělích navíc ve 2 přifařených kostelích, kromě mnoha pobožností a jiných církevních obřadů podle církevního roku. Po sametu jsem byl pozván na kůr brněnské katedrály. V Ostrovačicích mě na kůru zastoupila naše dcera. Přesto, že jsem si v katedrále vychutnal bohatý zvuk velkých varhan s dozvukem velké chrámové prostory, brzy jsem místo opustil s vědomím, že moje skladby za mne nikdo jiný nenapíše a tvorba je pro mne přednější. Ničím nerušená samota na ostrovačickém kůru dávala prostor invenci, neztrácel jsem čas cestami do Brna, byl jsem v klidu a pohodě domova.

Znamená to, že v Ostrovačicích se zpívá pouze vaše Ordinárium nebo naopak se to střídá – Eben, Olejník, Pololáník jako u nás v Praze?
Při mši svaté nepreferuji ani svoje ordinária, žalmy a písně, ale střídáme všechny Vámi uvedené autory z kancionálu.

Je možné, že do Ostrovačic jezdí vaši obdivovatelé jen proto, aby si ve vašem kostele mohli zazpívat ordinárium s vámi a za vašeho hudebního doprovodu? Váží si místní této cti anebo doma není nikdo prorokem?
Naše rodina žije v Ostrovačicích od roku 1937. V pěti letech jsem začal ministrovat, v deseti vystoupil k varhanám na kůr. Jsem tedy pamětníkem našeho městyse i jeho obyvatel, se kterými vycházím v nejlepší přátelské shodě. Do kostela dojíždějí o nedělích i věřící z okolních míst. Kostel je útulný, vyzdobený, světlý, přívětivý, usměvavý pan farář. Jestli k těmto kladným stránkám patří i sympatie ke mně, kdo ví? Nechci se domýšlet. Vystupování se vyhýbám. Bere mi soustředěnost k tvorbě, která byla a je stále hlavní.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že za dob vašich studií za totality vás málem vyhodili z JAMU, protože v Ostrovačicích na vás napsali špatný posudek ve smyslu, že nesplňujete správný profil občana socialistického státu – jak jste tam s těmi lidmi dokázal dále žít? Proč jste odtamtud neodešel?
Nedělal jsem žádné provokace, ale choval se podle svého přesvědčení. Na žádném jiném místě v době, kdy byla totalita, jsem neměl jistotu, že se lidé obsazení do Národních výborů nebudou ke mně a mé rodině chovat jinak. V této situaci přišla nečekaná událost. Koncert z mých skladeb, které studenti Petrohradské konzervatoře (tehdy leningradské) provedli na sv. Václava a poslali expres zprávu s vynikající kritikou do brněnské Rovnosti. Tato netušená událost zasáhla v můj prospěch. Pokračoval jsem na dokončení posledního ročníku studia skladby na JAMU. Na MNV byli tak překvapeni, že zanechali dalších invektiv na JAMU. Po celou dobu vyhrůžek a slibů, jsem totiž nepřetržitě vykonával svou dobrovolnou varhanickou činnost, ale hlavně komponoval.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Moje rodina byla pouze hudbymilovná. Můj zájem o hru na housle a další hudební nástroje však souzněly s někdejším zájmem tatínkovým, který jej však tím, že pocházel z početné rodiny, nemohl uskutečnit.

Proč jste si vybral varhany? Čím vás okouzlily?
Varhany jsem slýchal jako ministrant denně v kostele. Působily na mne svou barevností, rozpětím dynamiky a hlavně, že dovedly umocnit obřad, který právě doprovázely. Svatbu, pohřeb, mše, pobožnosti. A to byly varhany s osmi registry. Což teprve krása a mohutnost varhan, kterou jsem měl později možnost slyšet ve velkém městském chrámě! Jsem chrámovým varhaníkem. Nikdy jsem nekoncertoval. Skladby pro varhany jsem studoval na konzervatoři. Ani svoje skladby jsem nikdy nikde nehrál.

Jak se to stalo, že jste začal skládat?
Nebyly to jen varhany, ale každý hudební nástroj, se kterým jsem se někde setkal, mě přitahoval, abych si jej vyzkoušel. A to od nepaměti. Lidé o tom mém zájmu věděli a nástroj mi půjčili, nebo mě pozvali, abych si u nich zahrál. U takového harmonia to ani jinak nešlo. Základem inspirace byl rytmus, který pravidelně vydávaly různé stroje a přístroje, k němu mě napadaly první melodie. Jakmile jsem poznal noty, melodie jsem zaznamenával. Hodně jsem též hudbu poslouchal. První skladbičky jsem napsal hned pro orchestr. Předehra k zamýšlené opeře Oresteia a Symfonická pohádka o Budulínkovi.

Skladatel Jiří Teml se mi svěřil v jednom rozhovoru, že ho hudební nápady potkávají při jízdě tramvají. Máte i vy nějaký podobný modus operandi?
Je také známo, že jízda vlakem inspirovala Antonína Dvořáka k jeho nejznámější humoresce. Já tu zkušenost mám s Toccatou pro kontrabas a orchestr. Nápad přišel na motorce, na které jsem jezdil hlavně do přírody. Možná, že podobných inspirací bych zjistil i víc. Časté nápady přicházejí v prostorách kostela, i při hře na varhany.

Vedete si poctivě svůj domácí archiv? Nebo házíte rukopisy jen do krabice? Nebo vám archiv vede někdo z rodiny? Kolik čítá skladeb?
Nevím, kolik přesně jsem skladeb napsal. Jsou to stovky. Doma mám mnoho rukopisů, výtisků, kopií, jak se dělaly v minulých letech. Těžko se to počítá. Jsou to skladby celovečerní, balety, oratorium, opera a podobně. Koncertní, sólo, komorní, vokální, skladby duchovní koncertní, liturgické, ale i stovky scénické, filmové, televizní a rozhlasové hudby, která mne ve svobodném povolání skladatele poskytovala příjem pro celou rodinu. Nebyly kopie, poskytoval jsem zájemcům originály. Mnohé se mi nevrátily. Kopie byly nesnadné. Vydání tiskem málo. Evidence skladeb i jejich provedení se ujala až moje manželka, absolventka muzikologie a češtiny Masarykovy univerzity v Brně. Na uspořádání domácího archivu nezbýval čas. Musel jsem především dodržet termíny objednávek.

Při rozhovoru s vedoucí Hudebního oddělení Národní knihovny paní Zuzanou Petráškovou vyšlo najevo, že někteří skladatelé už za svého života nosí své rukopisy k nim, aby si zajistili, že jejich dílo bude zachováno pro další generace. Máte vy nějaké takové místo, kam nosíte své rukopisy?
Svoje rukopisy, ale jen z oblasti duchovní hudby, jsem nechal kopírovat do archivu Musica Sacra v Brně. Dával jsem tam i výtisky. Ale tato možnost se vyskytla až před 20 lety.

Kdy jste měl naposledy možnost těšit se ze světové premiéry některé z vašich skladeb?
Naposledy to byla Vánoční mše pro sbor, varhany a smyčce, kterou v Jihlavě v roce 2018 provedl chrámový sbor pod taktovkou Bohdana Sroky.

A víte o tom, kdy a kde se naopak chystá v blízké budoucnosti premiéra nějaké vaší skladby?
Stabat Mater speciosa pro sbor, varhany a orchestr by se měla premiérovat v Žarošicích, dirigent Karol Frydrych, ale kdy? Měla být již loni. Adventní hymnus pro sbor a orchestr provedou sbor a orchestr konzervatoře v Opavě. Na příští rok je naplánováno již s termínem provedení oratoria Šír haš-šírím na festivalu v Jeruzalémě.

Zmínil jste dvouhodinové oratorium Píseň písní (Šír haš-šírím) pro velký sbor, orchestr a sólisty. Můžete nám to trochu přiblížit? Kdy vlastně byla premiéra?
Je na úplný hebrejský originální text pro sóla sbor a velký symfonický orchestr. Světová premiéra se uskutečnila na dvou závěrečných abonentních koncertech Státní filharmonie Brno, sboru a sólistů Janáčkovy opery v Brně a s dirigentem Jiřím Waldhansem 1970 ve velkém sále stadionu v Brně. Pak přišel zákaz dalšího plánovaného provádění na světových festivalech. Vážný zájem o provedení měl i Arvīds Jansons, který v Leningradě provedl na dvou koncertech Sinfoniettu. Až po 20 letech bylo uvedeno v pražském Rudolfinu na závěrečném samostatném koncertě festivalu Musica Iudaica. Letos měla mít tato skladba uvedení na festivalu v Jeruzalémě. Uprostřed jednání je též jeho uvedení na scéně Janáčkova divadla v Brně. Zastavilo se s výskytem koronaviru.

Je pravda, že by se dalo toto oratorium i inscenovat?
Při kompozici tohoto titulu jsem měl na mysli i jeviště – nejlépe přírodní. Už se k tomu schylovalo na Dubrovnických hrách. Dirigent Oldřich Pipek se ujal tohoto záměru, neboť skladba ho natolik zaujala, že se dal ihned do organizování provedení v Dubrovníku a ve Skopji, kde byl šéfem opery. Záměr překazila jeho náhlá smrt i to, že mi nebylo umožněno vyjíždět za hranice. Podobně tomu bylo i v Paříži v případě přijetí mého baletu Pierot Rudolfem Nurejevem.

Tak to byla tedy několikanásobná smůla. Co si myslíte, že tomu inscenačnímu provedení ještě brání? Je tam náročné hudební a pěvecké obsazení – myslíte, že problémem jsou pouze finance?
Dříve to byla politikou maskovaná závist některých kolegů u moci. Nyní jsou to spíše finance, dlouhodobé plány na jedné straně a potřeba rychlého jednání. Interprety máme k tomu vynikající a nastudování by se vyplatilo. Dnes je k uskutečnění rozsáhlých a náročných skladeb třeba manažera stejně, jako u populární hudby. A situace je stále komplikovanější.

Posledního provedení rozsáhlejší skladby po mých baletech a Sněhové královně v Laterně magice dosáhla moje celovečerní opera na námět Paula Claudela: Noc plná světla v Moravském národním divadle v Olomouci. Dostala se i na festival do Litomyšle. V Brně bylo olomouckým přislíbeno pohostinské představení k mým osmdesátinám a záznam České televize. Ačkoliv jsem pro toto divadlo napsal spoustu činoherní hudby, uvedlo úspěšně i celovečerní balety Pierot a světovou premiéru Paní mezi stíny (o Boženě Němcové), nedošlo k tomu ani v divadle, ani v televizi. Derniéru opery pak stačila pohotově zaznamenat TV Noe.

Jaké pocity provázejí uvedení Vašich skladeb?
Provedení každé skladby je pro mě radostí i vděčností těm, kteří se jejího prvního provedení ujmou. Ať jde o jakoukoliv skladbu. Musím však zvláště ocenit ty, kteří prosadí uvedení náročné skladby, vyžadující finance i mnoho času. Nejlepší pocit mám, když píšu poslední notu dokončené partitury a těším se na reakci toho, kdo ji už většinou očekává.

Máte stále ještě plány do budoucna? Například rozpracováno nějaké větší dílo?
Je to zatím jen přání a pár poznámek – napsat kantátu na Záhořovo lože. Nesplněných námětů je však řada.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji všechno nejlepší, hodně sil a energie do další tvůrčí práce!

Zdeněk Pololáník absolvoval brněnskou konzervatoř ve varhanní třídě Josefa Černockého (1952-57), skladbu studoval zprvu soukromě u Františka Suchého, poté na JAMU u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera (1957-61). V 60. letech byl členem avantgardní brněnské skladatelské “skupiny A” a vytvořil  jednu z prvních elektronických skladeb v tehdejším Československu. Mimořádných úspěchů jeho hudba přes oficiální nemilost dosáhla v tehdejším Sovětském Svazu – Pololáník se stal dokonce neoficiálním prostředníkem mezi hudební avantgardou českou a sovětskou.
Zdeněk Pololáník žije v Ostro­vačicích u Brna, kde působí jako ředitel kůru a varhaník. V  letech 1990 – 1994 byl též varhaníkem brněnské katedrály svatého Petra a Pavla. Za svou uměleckou práci byl odměněn několika cenami v soutěžích liturgické hudby, udělením čestného občanství městyse Ostrovačice (1998), Řádem sv. Cyrila a Metoděje České biskupské konference (2001) a Cenou Jihomoravského kraje (2005). V České Třebové se od roku 2005 koná každoročně Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáník, další festival Hudební jaro Zdeňka Pololáníka se koná každoročně v Tišnově.