Sledujte koncert Marka Kozáka z kostela sv. Vavřince

Marek Kozák, sedmadvacetiletý rodák z Frýdku-Místku, projevoval mimořádné nadání už na Základní umělecké škole v Brušperku. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě studoval u Moniky Tugendliebové a současně se věnoval hře na varhany u Martiny Zelové. Jako klavírista a varhaník se také prezentuje na svých webových stránkách, a málokdo ví, že se zabývá také komponováním. Studium na HAMU v Praze absolvoval u Ivana Klánského a zkušenosti sbíral i na mistrovských kurzech u dalších věhlasných klavíristů (Eugen Indjic, Murray Perahia, Garrick Ohlsson aj.). Marek Kozák je „soutěžní typ“, soutěže považuje „za okna do světa“. Mezi jeho vavříny z dob studií patří například první cena na Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních v roce 2013, první cena a cena za nejlepší interpretaci skladeb Bedřicha Smetany na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni v roce 2014 a o rok později fenomenální úspěch na prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě, kde se ve svých 22 letech probojoval v náročné mezinárodní konkurenci do semifinále. Na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro 2016 získal 2. cenu a Cenu Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení skladby Kejklíř Adama Skoumala, která také zazní na dnešním koncertě a kterou premiérově natočil pro své debutové CD.

V únoru 2020 hrál poprvé se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a velmi zaujal provedením takřka neznámého Klavírního koncertu d moll Vítězslavy Kaprálové. I přes letošní ochromený koncertní život si Marek Kozák může připsat do své koncertní historie mimořádně úspěšná vystoupení na dvou významných tuzemských festivalech: měl sólový recitál na Smetanově Litomyšli a na Dvořákově Praze, kde hrál skladby Antonína Dvořáka v rámci festivalového projektu skladatelova souborného provedení díla pro sólový klavír.

Koncert v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného můžete sledovat ve čtvrtek 5. listopadu od 20:00 hodin zde:

JOSEPH HAYDN (1732–1809) napsal více než šest desítek klavírních sonát. Sonáta č. 62 Es dur Hob. XVI:52, kterou haydnovští znalci považují za vrchol skladatelovy sonátové tvorby, je jednou ze tří tzv. „anglických“ sonát, jež Haydn zkomponoval během svého druhého londýnského pobytu v letech 1794–1795.V Sonátě můžeme obdivovat rafinovanou a virtuózní nástrojovou stylizaci i to, jak skladatel – inspirován anglickou mechanikou – bohatě využívá všech zvukových možností tehdejšího klavíru. Skladbu věnoval své londýnské přítelkyni, proslulé klavíristce Therese Jansen-Bartolozzi, jež si skladatelovy přízně považovala natolik, že jej v květnu roku 1795 pozvala jako svědka na svou svatbu.

Mezi dvaatřiceti klavírními sonátami LUDWIGA VAN BEETHOVENA (1770–1827) zaujímá výjimečnou pozici pětice posledních opusů 101, 106, 109, 110 a 111. Beethoven v nich pracuje s hudebním materiálem natolik svobodně a odvážně, že se dostal daleko za hranice hudební řeči své doby a vyznačil jimi cestu budoucímu vývoji hudby. Zatímco Sonáty op. 101 a op. 106 vznikaly víceméně jako solitéry, Sonáty op. 109, 110 a 111 můžeme vnímat téměř jako ucelený triptych, a to i přesto, že jim autor přidělil samostatná opusová čísla. Vznikly v relativně krátkém časovém období mezi podzimem roku 1820 a počátkem roku 1822 a sám Beethoven se o nich vyjádřil, že je napsal takřka „na jeden zátah“.

Autograf Sonáty pro klavír č. 31 As dur op. 110 nese datum 25. prosince 1821, ale Beethoven po tomto datu ještě přepracoval finální větu. Její definitivní verze pochází až z počátku roku 1822. Lyrická úvodní věta se vyznačuje velmi nápaditou a barvitou nástrojovou stylizací. Její hlavní téma se skládá ze dvou kontrastních částí: první čtyři takty mají téměř varhanní akordickou sazbu, ve druhé části zazní mozartovsky rozezpívaná melodie, podbarvená v levé ruce prostinkým „flašinetovým“ doprovodem. Následující věta, kterou můžeme vnímat jako scherzo (byť ve dvoučtvrtečním taktu) představuje skvělou ukázku Beethovenova osobitého smyslu pro humor a ironii. Nejenže je plná překvapivých akcentů a dynamických zlomů, ale skladatel v ní hned na začátku volně cituje dvě tehdejší oblíbené písničky, jejichž text nelze ani v nejmenším považovat za vážný: Naše kočka má koťata (Unsre Katz hat Kätzchen gʼhabt) a Já jsem zhýralec, ty jsi zhýralec (Ich bin lüderlich, du bist lüderlich). Finální věta náleží po formální stránce k nejpodivuhodnějším a nejrafinovanějším Beethovenovým sonátovým větám vůbec. Začíná krátkým pomalým úvodem, za nímž následuje recitativ, který přejde v naříkavé Arioso dolente. Po něm zazní mollová tříhlasá fuga, již ovšem přeruší další naříkavé arioso. To se rozplyne ve třinácti hlubokých akordech, které připomínají údery zvonu a připraví prostor pro pokračování přerušené fugy. Její téma je ale tentokrát v durové tónině a navíc ještě v inverzi, posléze se ozve i v augmentaci a v závěru věty se nakonec rozzáří nad bohatě figurovaným doprovodem.

Písněmi benátských gondoliérů zvanými barkaroly se nechala ve své tvorbě inspirovat řada hudebních skladatelů. Nejznámější vokální barkarolu uslyšíme v Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky, nejslavnější klavírní barkarolu napsal FRYDERYK CHOPIN (1810–1849). Barkarola Fis dur op. 60 náleží dnes k nejoblíbenějším skladbám pianistického repertoáru – její půvabné, sladké melodie plynou lehce a bezstarostně nad příjemně houpavým doprovodem a přímo svádějí ke snění. Chopin ji věnoval baronce Clotildě von Stockhausen, jež patřila spolu se svým uměnímilovným manželem – hannoverským vyslancem v Paříži a Chopinovým mecenášem – do okruhu skladatelových nejbližších přátel.

SERGEJ RACHMANINOV (1873–1943), skladatel a klavírista v jedné osobě, si upravoval pro vlastní koncertní potřeby také skladby cizích skladatelů, mezi nimi Ukolébavku, první číslo ze Šesti romancí op. 16 PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO (1840–1893), písňového cyklu z roku 1873. Rachmaninovova transkripce vyšla poprvé tiskem roku 1941 v New Yorku. Z prosté písně vznikla skladba prodchnutá romantickým duchem a zároveň brilantní ukázka vrcholné klavírní techniky.

Skladba Kejklíř ADAMA SKOUMALA (nar. 1969) vznikla na objednávku Pražského jara pro Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro 2016. Autor se v ní volně inspiroval pestrým životem středověkých potulných „bavičů“ a do tiskového vydání Kejklíře nechal vepsat jako motto středověký anonymní citát: „Umím hrát na loutnu, niněru, píšťalu, dudy, harfu, housle, psalterium, tamburínu… Skáču skvěle a zábavně přes provaz. Balancuji se židlemi a tančím na stole. Metám nože do vzduchu a chytám je, aniž bych si pořezal prsty. Dělám přemety a chodím po rukou. Umím krásně zpívat písničky a vyprávět příběhy, abych pobavil mladé dámy. A bude-li třeba, mohu jim i dělat kavalíra…“

(slovo k programu sestavil Věroslav Němec)