Hymnu Lužických Srbů stvořil bouřný čas

Tvorba lužickosrbských skladatelů se od počátků obrození obrací k prostým lidem a vyvolává pocity sociální sounáležitosti. V jejich hudbě ožívají jak dávné tradiční melodie, tak nové vlastenecké myšlenky.

Z duchovní hudby je dodnes známá píseň Lubozne dźěćo z oratoria Zyma Korla Awgusta Kocora, významného lužického skladatele a autora hudby k lužické hymně.

Řada Lužických Srbů studovala v Praze a mnoho Čechů mělo přátele i v Lužici. Obě kultury se průběžně vzájemně ovlivňovaly a v tomto prostředí vznikla i lužická hymna, píseň Rjana Łužica. Vznikla v Chotěbuzi roku 1845, jedenáct let po vzniku hymny české.

Autor textu Handrij Zejler (1804-1872) napsal dvě verze, jednu v dolnolužické, druhou hornolužické srbštině. Hornolužický originál zní:

„Rjana Łužica,
sprawna, přećelna,
mojich serbskich wótcow kraj,
mojich zbóžnych sonow raj,
swjate su mi twoje hona!

Časo přichodny,
zakćěj radostny!
Ow, zo bychu z twojeho
klina wušli mužojo,
hódni wěčnoh wopomnjeća!“

V českém překladu…

„Krásná Lužice
dobrá, přátelská,
mých srbských předků kraj,
mých krásných snů ráj,
svaté jsou mi tvoje cesty.

V časech, co přijdou,
rozkveteš se do krásy!
Ach, z tvého klína vyjdou muži,
hodni věčných vzpomínek!“

Zejler pocházel z chudé rodiny studnaře, stal se evangelickým farářem, do dějin však vstoupil především jako básník a zakladatel jazykovědné společnosti srbského národa Maćica Serbska. Za svých studií v Lipsku se seznámil s Františkem Palackým, který měl velký vliv na Zejlerovy literární počátky. Vedle básní Zejler psal a vydával jazykovědné publikace, mezi nimiž vyniká německo-srbský slovník. Vedle vydavatelské činnosti též organizoval hudební život. Pro jeho vztah k hudbě byl přelomový rok 1844, kdy se seznámil s hudebním skladatelem Korlou Awgustem Kocorem.

Od roku 1835 měl Zejler místo faráře v městečku Łazu (německy Lohsa). Dařilo se mu vydávat noviny, skládat básně a po seznámení se skladatelem Kocorem společně založili osmašedesátičlenný pěvecký sbor učitelů. Dát dohromady tak velký sbor mužů musel být při tehdejším počtu obyvatel opravdu obdivuhodný výkon.

Pro sbor oba skládali písně v lužické srbštině a pořádali mnoho koncertů. Za zmínku stojí, že pro německé posluchače připravovali překlady ze srbštiny do němčiny.

Za své hudební spolupráce s Kocorem se Zejler snažil o psaní oratorií. Inspirován skotským básníkem Robertem Burnsem vytvořil cyklus Pocasy. Části Nalěćo, Podlěćo, Lěćoabo Žně, byly předlohou pro přítele Kocora. Jako národnostně významné ocenil oratorium lužicko-srbský spisovatel Jurij Brězan.

Druhým Kocorovým spolutvůrcem byl kaplan Handrij Dučman (1836-1909), který napsal libreto k opeře Vodník (Wodžan).

Úryvek ze závěrečné scény opery je až děsivý:

„Z černých mračen blesk udeřil,
mlynáře pak k zemi srazil,
macechu života zbavil,
mlýn celý zapálil,
s vřískotem udeří druhý,
děsivý blesk do jezera,
vodník mrtvý, krve šmouhy rozhání smršť větrná,…“

Z dostupného záznamu provedení opery v Lužickém semináři 22. února 2019, o které jsme přinesli recenzi na stránkách Opery Plus a jehož provedení organizovala Společnost přátel Lužice, lze dílo v plném rozsahu zhodnotit (byť z dobře interpretovaných melodií) jen stěží.

Nezdá se, že by opera měla jen baladický námět z oblasti lidových pohádkových útvarů. Oba autoři, a především Handrij Duchman, měli dobré kontakty s českými obrozenci. Znali dobře i situaci v Rakousko-Uhersku po revoluci 1848. To zřejmě ovlivnilo i jejich nazírání na bezradnost situace se zánikem vesnic, tradic a celkového charakteru národnostní menšiny Lužických Srbů.

Téma je sice obecnější: vodníkovi se líbí dívka, kterou stáhne do jezera. Inspirací pro libretistu byla nepopiratelně Erbenova Kytice, ale v Duchmanových postavách, na rozdíl od českého básníka, lze sledovat porevoluční situaci v Lužici. Podnikatelé měli proti šlechtě daleko silnější pozice a venkovský mlynář s velkopodnikateli, továrníky a bankami nemohl konkurovat.

Tentokrát však jde o vážné politické téma, jehož leitmotivem je hrůza z rozšiřující se těžby hnědého uhlí. Symboliku jezera lze chápat jako hlubinné doly, mlynáře s nádhernou krajinou jako tehdejšího venkovského podnikatele. Požár mlýna mohl být zločinem nebo jen obraz ztráty movitosti a mlynář tak prodává to nejcennější, co má. Proti Erbenově jedné mrtvolce dítěte staví Duchman v libretu sedm mrtvých dětí, možné oběti důlních neštěstí.

Mlynář i macecha jsou potrestáni, ale potrestána je vlastně i dcera Maruška, která zůstává sama až do smrti. Ta hledá životní východisko u Panenky Marie, uchyluje se do modliteb a očekávání příletu dětí v podobě oživlých labutí. Básník tak vznáší myšlenku, že náboženské tradice by mohly zachránit celý národ. Alternativně je možné vidět podobné myšlenky i po stu padesáti letech v díle lužicko-srbské malířky Majy Nagelowé. Její obrazy zpodobňují dívky v kroji s černým sluncem s černým povrchovým dolem v pozadí. Malířka svou myšlenku prezentovala v Liberci na výstavě, kterou v současné době nemohl nikdo vidět. Na otázku budoucnosti lužických Srbů jen krčí rameny.

Korla Awgust Kocor bývá uváděn také jako německý skladatel Karl August Katzer (1822 – 1904). Obrozenské ovzduší druhé poloviny devatenáctého století, vzrušující společenský a politický život měly zjevně silný vliv i na faráře v Lužici. Obzvláště pak kontakty s českými umělci, spisovateli a samozřejmě i s hudebníky. Kocor byl velmi pilným a pracovitým vlastencem. Ovlivňoval život Lužických Srbů v celé krajině Lužice.

Ta tehdy patřila saskému kurfiřtovi, ale rozsáhlé kulturní kontakty směřovaly do Čech. V Lužici byla také velice silná česká emigrantská populace, vnášející do lužického prostředí svoji kulturu a povznášeli celospolečenskou úroveň od doby třicetileté války. Pro svou činnost měl tak Kocor lidové zázemí s bohatými tradicemi. Je reálné, že mohl čerpat inspiraci z tradic církevní hudby, jako například roráty či lužické duchovní písně – kěrluše. V hudbě byl nejen skladatelem, ale také dirigentem, interpretem, hudebním spisovatelem, organizátorem koncertů a všeobecně uznávaným znalcem hudby.

Pocházel z malé obce Grossposwitz v Horní Lužici, kde absolvoval základní vzdělání a posléze vystudoval pedagogické vzdělání v Budyšíně a stal se učitelem. Jako milovník lužické hudby se stal brzy populárním zpěvákem, a dokonce dirigoval pěvecké sbory v obci Wartha. V roce 1848 je v obci, kde působí, zakládán spolek Bauerverein a je u toho i Kocor. Osmašedesátičlenný spolek působil v domku, kde bylo později zřízeno Muzeum Korla Awgust Kocor, jediné v celém Německu.

Kompozici svých prvních vokálních skladeb měl již za sebou v roce 1845, kdy 17. října na velké lužicko-srbské slavnosti vystupuje jako dirigent pěveckého sboru. Komponuje Srbskou meju (Srbský máj), následuje Serbski Kweas (Srbská svatba) a další kompozice. Vedle komponování zakládá i vzdělavatelský spolek a přichází i s prvním oratoriem Žně. Do stavu manželského vstupuje již jako čtyřiatřicetiletý zralý muž.

Rozsah jeho díla je skutečně úctyhodný, zvláště když zvážíme, že jde o obyčejného venkovského učitele. Mimo zmiňovanou operu Vodník napsal deset oratorií: Serbski kwas (1849/1850), Žnĕ (1849/1883), Nalĕćo (1860), Israelowa zrudoba a tróšt (1861), Podlĕćo (1883), Nazyma (1886), Zyma (1889), So zwoni mĕr (1891), Serbski rekwiem (1894) a Wěnc hórskich spěwow (1860).

V roce 1871 ještě přidal druhou operu Jakub a Kara. Pozornost si zaslouží i Tři serbske reje (tance), a samozřejmě i skladby pro klavír, Smyčcový kvartet (1879) či Serenáda pro housle a violoncello (1889).

O skladateli Kocorovi bylo již napsáno mnohé, pro širokou veřejnost však ještě objeven nebyl. Jeho oratoria i opery by si jistě zasloužily náležité provedení, a tak Kocorův odkaz zůstává inspirací pro současné a budoucí generace angažovaných interpretů.