Beethoven inspiruje skladatele již 250 let

Beethoven je i po 250 letech skladatelskou ikonou. Je jedním z prvních skladatelů, kteří začali tvořit jako nezávislí hudební umělci, nesvázaní objednávkou aristokratického dvora či církevní instituce. Beethoven nasadil laťku originálního umělce, vytvářejícího každým dalším symfonickým dílem něco zcela nového a osobitého.

Zároveň i on sám s oblibou používal hudební materiál svých současníků a skladatelů, které uznával, například G. F. Händela, W. A. Mozarta či A. Diabelliho.

Ve své době byla Beethovenova hra i kompozice něčím zcela výjimečným, pro některé až nepříjemně vzdáleným od zavedených estetických ideálů. Václav Jan Tomášek své dojmy z Beethovenovy hudby vyjádřil slovy: „Představuji si Mozartova génia jako slunce, které svítí a hřeje, aniž by opouštělo svoji uzákoněnou dráhu, kdežto Beethovena nazývám kometou, která naznačuje odvážné cesty, aniž se podřizuje nějakým pravidlům a její objevení zavdává podnět k všelijakým pověrám. Mozart vysílá věčně svěží paprsky ranního slunce přímo k zemi, Beethoven soustřeďuje v ohnisku žhavé polední paprsky a přebírá stíny noci, aby osvěžily a zchlazovaly ty, jimž je žár nesnesitelný.“

Tomášek by se možná divil, kdyby zjistil, že se Beethoven od té doby stal tím nejužívanějším modelem, podle kterého se učí hudební formy a skladebné techniky, jeho symfonie jsou nedílnou součástí osnov hudební analýzy po celém světě a ještě skladatelé 21. století se navracejí k jeho hudbě, aby jí vzdali hold.

Pojďme se podívat na některé příklady inspirace, kterou osobnost a tvorba hudebního velikána probudila v jeho následovnících.

Slavné Variace a Fuga na Beethovenovo téma z roku 1915 patří mezi jedno z největších děl rakouského skladatele Maxe Regera. Jejich předobrazem jsou již Regerovy ranější klavírní variace na Beethovenovu Bagatellu č. 11, op. 119.

S Beethovenem si „podal ruce“ i Igor Stravinskij roku 1909, který zinstrumentoval pro bas a orchestr Mefistofelovu píseň o bleše, zkomponovanou Beethovenem na slavný text z Goethova Fausta.

Richard Strauss roku 1924 přepracoval Beethovenovu scénickou hudbu k dramatu Augusta von Kotzebue Ruiny athénské. V nové adaptaci tak spolu s Hugem von Hofmannsthal vytvořil zábavné scénické dílo pro sóla, sbor, balet a komorní orchestr. Oproti tomu Straussovo pozdní elegické dílo Metamorfózy pro 23 sólových smyčců se stalo synonymem pro kulturní zkázu a deziluzi. Strauss napsal: „Dva tisíce let kulturní evoluce nalezlo svůj hrob a nezaměnitelné monumenty architektury a výtvarného umění byly zničeny.“ Strauss ke konci Metamorfóz přímo cituje Beethovenovu Eroicu – symbol oplakávání velkých ideálů – stejně jako rytmický model na tónu G z Beethovenovy Páté symfonie. V roce 1990 byla nalezena též verze pro smyčcový septet.

Skladba Ash (Popel) pro komorní orchestr Michaela Torkeho z roku 1988 je jednou z nejefektivnějších fúzí minimalismu a klasického stylu se silnou beethovenovskou energií. Skladba je založena na dekonstrukci klasické předlohy a její drobení do motivicko-harmonické repetice. Jak Torke uvádí, nejedná se o „vynalezení nových slov či nové řeči, ale nový způsob, jak vytvořit věty a odstavce s pomocí běžných prvků existujícího jazyka.“ Skladba Ash je dnes chápána jako postminimalistická klasika, která je dobře kombinovatelná s Beethovenovými prvními dvěma symfoniemi.

První (1961) a Druhý klavírní koncert (1972) skladatele argentinského původu Alberta Ginastery, mají oba silnou vazbu na Beethovena. Autor cituje témata Beethovenových symfonií a odkazuje na jeho klavírní variace a drobné klavírní kusy.

V našem výčtu nesmí chybět černobílá filmová “metakoláž” Ludwig van německo-argentinského skladatele Mauricia Kagela, vytvořená roku 1969 na objednávku Západoněmeckého rozhlasu pro beethovenovské oslavy 1970. Film je audiovizuální úvahou nad recepcí Beethovenova odkazu ve věku konzumu a komerce. Soundtrack filmu je uspořádáním fragmentů z Beethovenových děl tak, jako by je slyšel sám neslyšící skladatel.

V roce 1970 Kagel vydal “partituru” Ludwig van: hommage von Beethoven, která se skládá ze série fotografií z natáčení filmu a vytvořil stejnojmennou koncertní skladbu Ludwig van, zcela nezávislou na filmové předloze. Na jejím základě vznikla mimo jiné verze Carla Rosmana, upravená pro dva hlasy, dva klavíry a smyčcový kvartet.

Roku 1970 zkomponoval holandský skladatel Louis Andriessen kompozici pro orchestr a zmrzlinářský zvonek: The Nine Symphonies of Beethoven. Toto dílo vzbuzuje na první poslech dojem karikatury, ale není míněno jako Beethovenova kritika. Andriessen spíše reaguje na zkostnatělou dramaturgii současných orchestrů a koncertních sálů, orientující se na symfonická díla těch nejznámějších velikánů. Dílo bylo premiérováno roku 1971 v Concertgebouw Hall v rámci Holland Festivalu. Andriessen byl natolik nespokojený s provedením díla, že ho to zcela odradilo od tvorby pro symfonický orchestr až do roku 2013, kdy napsal své Mysteriën. Beethovenovská miniatura nás letem světem provází všemi devíti symfoniemi v chronologickém pořadí s exkurzemi do europopu či boogie-woogie, vede nepřetržitou šňůru citací z Měsíční sonáty či Pro Elišku s kusem Rossiniho Lazebníka sevillského a vrcholí bláznivým zpracováním Ódy na radost.

Pastorální symfonie Bretta Deana z roku 2000 je v rámci koncertních večerů často párována s Beethovenovou Pastorální symfonií. Obě jsou poctou přírodě, ale směřují zcela opačným směrem. Dean napsal symfonii brzy po svém návratu do Austrálie roku 2000 poté, co žil patnáct let v Německu, a promítl do ní znovuobjevený svět přírodních zvuků mimo běžnou civilizaci. Dean říká: „Zvažme naše neúnavné a bezohledné plenění světových lesů a divočiny, vše ve jménu větších nákupů, dálnic, parkovišť a pohodlí… Tento kousek je o úžasném ptačím zpěvu, hrozbě, které čelí, ztrátě a o bezduchém hluku, který zbude, až bude všechno pryč.“

Dean dokončil roku 2008 též skladbu Heiligenstadt Testament. Odkazuje tak na Beethovenovu závěť napsanou v Heiligenstadtu roku 1802, kterou však nikdy nezveřejnil. Dean se zde snaží postihnout Beethovenovu fyzickou i psychologickou situaci v době velikánovy postupující hluchoty. Používá v kompozici citace z Beethovenova prvního Razumovského kvartetu op. 59, které vyústí do energického fugata. První verze díla vznikla roku 2002 pro dvanáct viol Berlínské filharmonie, roku 2008 autor dílo upravil do orchestrální verze. Podle Deanových instrukcí lze Testament hrát jako pokračování věty Adagio molto e město z prvního Razumovského kvartetu.

Helmut Oehring vyrostl jako všemi smysly obdařený potomek neslyšících rodičů a hluchota a mlčení se tak staly ústředními tématy jeho umělecké tvorby. Ve své orchestrální kompozici GOYA I – Yo lo vi z roku 2006 bere Oehring inspiraci nejen v osobnosti Beethovena, ale i malíře Francisca Goyi. Oba umělci byli postiženi hluchotou, oba byli zklamáni výsledky francouzské revoluce a zděšeni hrůzami ničivých válek, oba ke konci života vyhledávali samotu a odloučení od společnosti. Goya vyjádřil své deziluze cyklem grafických listů Hrůzy války, Beethovenovy ideály jsou spojené s kompozicí Eroicy. Oehring dále jako inspirace cituje Wellingtonovo vítězství, Třetí a Pátý klavírní koncert nebo Smyčcový kvartet a moll op. 132.

Beethovenovou hudbou se obzvláště inspiroval John Adams. Ve své kompozici pro smyčcový kvartet a orchestr Absolute Jest z roku 2011 pracuje s fragmenty Beethovenových pozdních kvartetů op. 131 a 135, a také Velké fugy op. 133. Adams byl zejména inspirován Beethovenovou schopností vybudovat „fantastické, expresivní a energické struktury“ na základě „minimálního množství informací“. Toto dílo se stalo jedním z Adamsových nejpopulárnějších kompozic, soudě dle častého obsazování tohoto díla do repertoáru orchestrů a dramaturgiích koncertních síní.

Adamsův Druhý smyčcový kvartet z roku 2014 je také vybudován z beethovenovských fragmentů, čili z „fraktálů“, jak je skladatel sám nazývá. Tentokrát zvolil Beethovenova mladší díla, Sonáty op. 110, op. 111 a úryvky Variací na Diabelliho téma.

Skladba Roll Over Beethoven je úpravou Adamsova Druhého smyčcového kvartetu pro dva klavíry Prebenem Antonsonem ještě téhož roku. Slovy skladatele: „Dílo bere tyto malé hudební fraktály na velkou cestu skrze harmonicko-rytmické zrcadlové bludiště.“

Mark-Anthony Turnage napsal svoji orchestrální skladbu Frieze roku 2012 na objednávku Královské filharmonické společnosti. Titul díla je referencí k Beethovenovskému vlysu (Beethoven Frieze) Gustava Klimta v budově vídeňské Secese.

Autorem skladby Weit entfernt und doch so nah (Tak daleko a přece tak blízko) pro klavír z roku 2015 je německý skladatel York Höller, který dílo napsal pro klavíristku Susanne Kessel, jako součást jejích 250 Beethovenem inspirovaných kusů, určených pro velké výročí skladatele. Titul reflektuje Höllerův vztah k Beethovenovi jako k člověku a jeho tvorbě, pracující s intervalovými kryptogramy jeho jména: DGA (luDwiG vAn) a BEEHE (BEEtHovEn).

Two Epizodes (Dvě epizody) pro orchestr z roku 2016 Magnuse Lindberga vznikly na objednávku pro koncertní program, ve kterém měly uvést Beethovenovu Devátou symfonii. Dílo má tak dva alternativní konce – jeden pro interpretaci jako samostatný kus a druhý, na který přímo navazuje Beethovenovo symfonické dílo. Lindberg říká: „Kdybych si měl vybrat jednoho skladatele z klasického kánonu, byl by to právě Beethoven, protože je příkladem toho, čím se rozumí současný skladatel.“

Evropské Rekviem Jamese MacMillana z roku 2015 reaguje na Beethovenovu Missu Solemnis. Hned v introdukci Rekviem rozvádí MacMillan parodii Ódy na radost s militaristickými vstupy bicích a žesťů, v průběhu dalšího vývoje evokuje násilí a nepokoje současného světa. Stejně jako Beethoven, i MacMillan sdílí svoji deziluzi světskými vůdci a upíná se k myšlence „Evropy ducha“.

Dalo by se pokračovat v dalších příkladech, protože náš výčet rozhodně není úplný. Beethovenův odkaz lze nalézt v dílech Frederyka Chopina, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Michaela Tipetta a dalších. A můžeme bezpochyby očekávat, že Beethoven zůstane nadále inspirací nové skladatelské tvorby i v budoucnosti. A proto nelze, než oslavenci popřát vše nejlepší do dalších let…