Potlesk na koncertě Rozhlasových symfoniků nahradily srdíčka a palce

Večer začal svůdně rozmarným Polyfonickým tangem Alfreda Schnittkeho z roku 1979. Schnittke, německo-ruský skladatel židovského původu, kombinuje ve svých skladbách různé styly, experimentální i tradiční, a klade je vedle sebe. V tangu, kde uplatnil zajímavě perkuse, zvony a klavír, podchytí hned od začátku zájem posluchače spodní linkou s tanečním rytmem a silným, dobře zapamatovatelným nostalgickým motivem v melodii. Ten se vždy vynoří, když se skladba moderně zkomplikuje a stane disharmonickou, a jako maják opět navede posluchače správným směrem. Orchestr krátké tango přednesl přehledně a s chutí.

Velmi hezky program navázal Šostakovičem – ostatně o Schnittkem se hovoří jako o jeho následovníkovi. V podání mladého violoncellisty Václava Petra jsme mohli vyslechnout Šostakovičův Koncert pro violoncello a orchestr č.2 op. 126. Václav Petr je velkým soutěžním favoritem, od dětských let vyhrával mezinárodní soutěže v Česku i zahraničí (Concertino Praga, soutěž Davida Poppera v Maďarsku, v Chorvatsku, v rakouském Liezenu, soutěž Nadace Bohuslava Martinů v Praze, Dotzauerova soutěž v Německu, absolutní vítěz Talents for Europe a také vítěz Pražskojarní soutěže). V pouhých čtyřiadvaceti letech se stal nejmladším koncertním mistrem cell v České filharmonii.

Koncert Dmitrije Šostakoviče, který spolu s Rozhlasovými symfoniky zahrál, je mimořádně náročný. Cellista prakticky po celou dobu nesundá smyčec ze strun. Je to jako dlouhá violoncellová symfonie. Šostakovič jej skládal ne právě lehce: úvodní věta Largo původně měla být součástí symfonie. Také třetí část Allegretto provázely potíže, údajně autorovi připadalo slabé, a tak celé finále vyhodil a napsal jej znovu. Stejně jako první cellový koncert i tento byl psán pro Mstislava Rostropoviče, skladatel se s ním radil a umožnil mu udělat v kadencích některé změny. Nejistota panovala například nad pasáží, v níž cellista hraje těžké decimové dvojhmaty. Ty mu ale Rostropovič (prý ke své pozdější lítosti) v partituře nechal. Koncert premiéroval v Moskvěroku 1966 k autorovým šedesátinám.

Jak si s koncertem poradil mladý sólista? Václav Petr má pro takový výkon dostatek energie i technických zdatností, hrál zpaměti, citlivě, s vřelým výrazem. První věta Largo vyzněla v jemné dynamice, orchestr se držel zpátky a nikde sólistu nepřekrýval. Ten mohl předvést výrazově mnohotvárný zpěv cella ve všech polohách. Petr hraje velmi kultivovaným, znělým a čistým tónem. Včetně oněch decimových dvojhmatů. Orchestr čaroval nejrůznějšími barvami a zajímavými kombinacemi, které Šostakovičova instrumentace nabízí. Hráči vedení Marko Ivanovićem byli také precizní a přesní v rytmu i ladění.

V druhé větě Allegretto cellista předvedl ležérní glissanda (dlouhá přes celý hmatník), rychlé a technicky bezvadné běhy a figurace, sladké tóny ve výškách, vroucí téma s harfou a flétnou. Kantilény Václava Petra braly za srdce. Pozoruhodný byl i výkon a sóla v orchestru, výborné fagoty, horny (fanfáry ve třetí větě), velkou roli zde hrají bicí nástroje. Nakonec napínavé vyprávění cella skončilo opět v tichém závěru. Mimořádně zdařilé provedení!

Koncert byl streamovaný přes Facebook, a tak jsme mohli pozorovat, jak v průběhu skladby naskakují pod záznam palce a srdíčka, které posílají zaujatí sledující. I vzkazy pro sólistu, z různých zemí, nebo komentáře jako „Bravo horny!“, „primy výborně!“, „krásný koncert, děkujeme“, a tak podobně. Byla to povzbudivá náhrada za chybějící potlesk.

Bez přestávky, jen s malou chvilkou na přeladění, se rozhlasoví symfonici pustili do Schumannovy Symfonie č. 2 C dur, op.61. Robert Schumann ji skládal v letech 1845-1846, v nedobré zdravotní kondici. Zatímco jeho žena, klavíristka Clara Schumannová, excelovala na mnohaměsíčním turné v Rusku, ověnčena úspěchy, skladatel se doma propadal do depresí. V symfonii se inspiroval tvorbou J. S. Bacha. Je to velkolepá hudba, místy usedavě naříkající, jindy energicky jásavá.

Dirigent ji pojal ve velkém zvuku, výborně strukturovanou, s plastickým výrazem a bohatou dynamikou. V první větě Sostenuto assai vygradovali utkvělý opakující se motiv do vítězného vyvrcholení. Druhá věta Scherzo, zprvu tanečně odlehčená, opět končila v energickém duchu a svižném tempu. Je třeba zde ocenit pečlivou a neúnavnou práci smyčců. Nádherná třetí věta Adagio espressivo nám dala vydechnout ve vláčném plynutí s jemnými přechody smyčců mezi snovými motivy, objevila se v ní opět připomínka Bacha ve formě kontrapunktu. Zazněla také spousta hezkých sól, například úvodní téma v hoboji, v klarinetu. Čtvrtá věta Allegro molto vivace se nesla (i díky výborným dechům) hrdě a v královsky důstojném tónu.

Nakonec musím pochválit obrazovou režii, tentokrát o dost šikovnější než při posledním vysílání. Jen možná věnovala víc pozornosti hráčům než záběrům na dirigenta – toho jsme při práci viděli méně. Ale výsledný zvukový obraz potvrdil, že se činil dobře. Jsem přesvědčena, že hlavní díl inspirativního a poctivého nastudování je jeho prací. Jen víc takových koncertů…

Hodnocení autorky recenze: 90%