Operní panorama Heleny Havlíkové (318) – Poloscénická internetová Věc Makropulos z Plzně

• Jen poloscénické provedení
• Vyrovnané obsazení
• Velmi dobrá zvuková kvalita přenosu

Na covidové uzavření hledišť pro diváky, kdy ale operní soubory zkoušet mohou, reagují naše divadla podobně jako řada zahraničních divadel – předvádějí výsledky své práce prostřednictvím televize nebo internetu. Takto jsme už viděli z Národního divadla Verdiho Rigoletta nebo Mozartova Dona Giovanniho, z Ostravy Pucciniho Toscu, z Brna Čajkovského Evžena Oněgina a Nabucca, z Olomouce Beethovenova Fidelia.

K těmto přenosům se nyní přidala i plzeňská opera, a to v rámci seriálu První řada u vás doma. Divadlo J. K. Tyla tuto formu kontaktu s diváky spustilo už v únoru a nabízí každou sobotu představení některého ze svých souborů – nové premiéry, ale i repertoárové tituly činohry, operety, respektive muzikálu, a nyní tedy i opery. Kromě Věci Makropulos opera takto zprostředkovala dětskou verzi Mozartovy Kouzelné flétny pod titulem Papageno v kouzelném lese a podle dosavadních informací chystá stream své inscenace Carmen (5.–6. června 2021) a Prodané nevěsty (25.–27. června 2021). Diváci mají možnost se zaregistrovat a za poplatek (v případě Věci Makropulos to bylo 100,- Kč) získat online přístup k záznamu inscenace, která byla nahrána bez přítomnosti publika.

Jen poloscénické provedení

Původně se měla premiéra Věci Makropulos uskutečnit v listopadu loňského roku. A bylo překvapivé, že v Plzni, s tak dlouhou historií operního souboru, tato Janáčkova opera dosud nezazněla. S dalším a dalším prodlužováním koronavirového divadelního lockdownu byla inscenace nakonec zaznamenána jen v poloscénické podobě, jakkoli je připravená v kompletní podobě. Ředitel plzeňského divadla a režisér inscenace Martin Otava to zdůvodňoval protiepidemickými nařízeními zejména ve vztahu k orchestru. Aby měli hráči mezi sebou rozestupy, nejsou v orchestřišti, ale sedí na jevišti v jeho zadní části. A inscenace se odehrává v úzkém prostoru před orchestrem se základními dekoracemi a projekcemi na zadní horizont.

Z tohoto řešení mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu je skvělé, že se práce operního souboru alespoň tímto způsobem mohla dostat k divákům. Pořízení záznamu ovšem není jednoduchá věc. Takže se nabízí otázka, zda bylo v polovině května, v době postupného uvolňování restrikcí a snížení rizik nákazy díky testování, skutečně nutné tak striktně dodržovat opatření vlády. Ta vůči koncertům a divadelním představením sice v té době stanovovala rozestupy mezi hráči alespoň 1,2 metru – ovšem s dovětkem: pokud to dovolují prostorové podmínky.

Vím, jak je plánování čtyřsouborového divadla komplikované. Když už se s však premiérou tak dlouho čekalo a od 24. května se divadla už mohou otevřít divákům, byť jen pro 50 % kapacity hlediště, bylo by úsilí vynaloženo efektivněji při zaznamenání nazkoušené plné divadelní podoby. Z fotografií na webu se dá usoudit, že diváci tak přišli o dynamiku projekcí na soustavě velkoplošných obrazovek ve scénografii Daniela Dvořáka. Namísto toho byla zvolena jen náhradní projekce na zadní horizont za orchestrem s fotografiemi ze zkoušek, a to i s alternujícími sólisty.

Zůstal základní mobiliář ve stylu doby děje, tedy 20. let 19. století: pro první jednání interiér advokátní kanceláře s konferenčním stolkem, dvěma koženými křesly a pracovním stolem, na kterém je telefon a poházené složky se spisy. Pro druhé jednání, které se odehrává v zákulisí divadla, stačilo křeslo či spíše trůn na vyvýšeném pódiu uprostřed, kde operní diva přijímá své „návštěvy“ jako královna, a v průběhu děje pak bylo doplněno rudé sofa a stolek se zrcadlem navozujícím atmosféru divadelní šatny. Pro třetí jednání je v centru velká pohovka v apartmánu Emilie Marty, na kterou ve finále, po 337 letech života, konečně padá umírající Elina Makropulos.

Vyrovnané obsazení

Titulní roli Emilie Marty svěřili v Plzni zkušené sopranistce Ivaně Veberové. Patří už řadu let k oporám plzeňské opery a vytvořila zde více než třicet postav od Smetanovy Jitky v Daliborovi nebo Pucciniho Liu v Turandot přes Antonii v Hoffmannových povídkách po mladodramatické role, které jsou její doménou – Mařenka, Rusalka, Julie, Jenůfa, Verdiho Desdemona i Aida, Ponchielliho Gioconda, Pucciniho Tosca, Cileova Adriana Lecouvreur. Pěvecky obsáhla part Emilie Marty v prostoru Velkého plzeňského divadla svým pevným plným sopránem s jistotou, při pojetí role akcentovala spíše sebevědomí adorované zpěvačky, než znepokojivou uhrančivou dráždivost této ženy, která si cynicky podmaňuje své okolí, ač sama uštvaná marným hledáním smyslu nekončícího života a současně strachem ze smrti. Počkejme, až bude mít Ivana Veberová příležitost předvést Emilii Marty v regulérní inscenaci.

Nezvyklé byly jasně barevné kostýmy Dany Haklové, které sice střihem odpovídaly módě 20. let s obleky a fraky pro pány – ovšem nikoli v kombinaci černé a bílé, ale ve výrazných barvách včetně bot a různých klobouků. V převládajícím pološeru odlišné barvy kostýmů nakonec výrazně napomáhaly identifikaci mužských postav. A v omezeních poloscénického provedení vedle zvládnutí pěveckých partů stoupl význam gestiky a mimiky, kterou režisér Martin Otava vedl po logice příběhu i charakterů postav.

Červený oblek charakterizoval Vítka v suverénním pěveckém podání Tomáše Kořínka jako levicově smýšlejícího „občana“, ale i přičinlivého solicitátora a starostlivého otce dcery Kristy. Ta ve žlutých šatech byla se svítivě mladistvým sopránem Zuzany Kopřivové rázná adeptka sólového zpěvu – a to nejen ve vztahu k nedočkavému nápadníkovi Jankovi, ale i vůči starodávnému recepisu s formulí nesmrtelnosti, který bez zaváhání spálí. Janek v jasně zeleném obleku v podání tenoristy Amira Khana spojoval roztouženost mládí se submisivitou vůči otci. A režisér Martin Otava posílil Jankovu motivaci k sebevraždě tím, že ho nechal ze skrytu přihlížet tomu, jak Emilie svede jeho otce, barona Pruse, který se chtivě vrhne do jejího výstřihu. Barytonista Jiří Kubík byl jako Prus v modrém, se špacírkou a cylindrem, postihl baronovu šlechtickou uhlazenost i pohrdání nad sebou samým, když se kodexu šlechtice zpronevěří a za milostnou noc s Emilií Marty vydá obálku s recepisem. Vedle Prusovy noblesy byl jeho sok ve sporu o dědictví – Albert Gregor v tyrkysovém obleku, v podání tenoristy Philippa Castagnera horkokrevný prudce vznětlivý mladík – při plně zvládnutém pěveckém partu. A role Hauka-Šendorfa v tenorovém buffo oboru je typově přesnou postavou pro Jana Ježka, který ho nezredukoval na „idiota“, za kterého se označuje, ale do záblesku probuzené paměti vložil sílu autentického dávného prožitku milostného vzplanutí k Emilii Marty v podobě Španělky Eugenie Montes. Do vyrovnaného obsazení patřili i František Zahradníček jako noblesní advokát Kolenatý, Strojník Jana Hnyka a Ivana Šaková v roli Poklízečky. U všech zaslouží ocenění výborná deklamace – v této vskutku mnohomluvné opeře s líčením právní podstaty sporu bylo rozumět každému slovu.

Velmi dobrá zvuková kvalita přenosu

Svá představení divadlo natáčí ve spolupráci s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě. Po zvukové stránce lze záznam hodnotit jako velmi zdařilý, se zachycením plasticity barev sólových výkonů i orchestru, který se podařilo vyvážit vůči zpěvákům tak, že je nepřekrýval. Vyzněly také výrazové kontrasty, které opeře vtiskl dirigent Norbert Baxa. S velkou přesvědčivostí z konverzačního spěchu dialogů vygradoval dramaticky „akční“ scény, scény eskalujících vášní a zároveň poskytl prostor těm několika málo okamžikům vroucnosti, ale i ironické sžíravosti – až do apoteózy očistného konce. Ne že by z komplikované Janáčkovy partitury vše zaznělo zcela přesně, ale podstatné bylo Baxovo dramatické uchopení celkového výrazu.

Leoš Janáček: Věc Makropulos

Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, videoprojekce Petr Hloušek, sbormistr Jakub Zicha, dramaturgie Zbyněk Brabec.

Osoby a obsazení: Emilia Marty – Ivana Veberová, Albert Gregor – Philippe Castagner, Vítek, solicitátor – Jaroslav Březina, Krista jeho dcera – Zuzana Kopřivová, Jaroslav Prus – Jiří Kubík, Janek, jeho syn – Amir Khan, Doktor Kolenatý, advokát – Jevhen Šokalo, Strojník – Jan Hnyk, Poklízečka – Radka Sehnoutová, Hauk-Šendorf – Jan Ježek, Komorná – Jana Piorecká, Lékař – Viktor Bezkorovaninyi.

Orchestr a pánský sbor DJKT.

Koprodukční inscenace DJKT a Theater Erfurt.

Videozáznam Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Záznam z Velkého divadla Plzeň byl poskytnutý 15.–16. května 2021.