Netradiční projekt spojil dílo Kryštofa Haranta s exoticky znějící hudbou Východu

Pražské jaro letos připomenulo dva významné tvůrce doby renesance. S programem z díla Josquina Despreze jako „klasika“ frankovlámské polyfonie se v prvním festivalovém týdnu představil světoznámý Huelgas Ensemble pod vedením Paula Van Nevela, a to u příležitosti pěti set let od jeho úmrtí. Čtyřsetleté, tentokrát nejen z hlediska hudby významné výročí, si připomínáme i v souvislosti s nejvýznačnějším českým skladatelem doby pozdní renesance.

Hudební dílo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621), alespoň pokud jde o dochované skladby či skladby, kde je jisté autorství, není příliš rozsáhlé. Jeho nejvýznamnějšími položkami jsou Missa quinis vocibus super Dolorosi martir na motivy madrigalu italského skladatele Luky Marenzia (1553–1599), objevená na počátku 20. století v polské Vratislavi Zdeňkem Nejedlým, šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino na slova žalmu č. 125 a pětihlasé moteto Maria Kron. Dvě další Harantovy skladby uvedené na koncertě, Psallite Domino in cythara a Dies est laetitiae jsou jen fragmenty (nezachovaly se všechny hlasové knihy). Na koncertě zazněly v úpravě skladatele a flétnisty Jaroslava Pelikána.

Harant strávil mládí na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Insbrucku a v Ambrasu, kde se mohl seznámit s vytříbenou hudební kulturou. Zapojil se do tažení proti Turkům v letech 1593–1597. S Heřmanem Černínem z Chudenic pak podnikl pouť do Svaté země a do Egypta. Zážitky a poznatky z ní Harant zachytil ve svém velkém díle literárním: česky psaném dvoudílném cestopisu. Po návratu z cesty se stal dvořanem Rudolfa II. Po jeho smrti se vypravil na další velkou cestu – tentokrát ve službách císaře Matyáše do Španělska. Následně opustil katolické vyznání a posléze se připojil ke stavovskému povstání (zapojil se i do pokusu o obléhání Vídně). Týž Heřman Černín z Chudenic, který jej doprovázel při putování do Jeruzaléma a Egypta, stanul na opačné, vítězné straně; v roce 1621 přihlížel jeho popravě a posléze pojal za choť vdovu po Harantovi.

Již z takového náznaku je zřejmé, že Harant je velmi zajímavou historickou osobností a vlastně se nabízí pokusit se ztvárnit jeho největší pouť, popřípadě vůbec jeho životní osudy, pomocí hudby. Vojtěch Semerád k tomu přizval Kiyu Tabassiana, v Kanadě usazeného íránského skladatele, hráče na setar (třístrunný, respektive čtyřstrunný drnkací nástroj s dlouhým hmatníkem) a zpěváka. Spolu s ním vystoupili na pražském koncertě hráčka na kanun (nástroj vzdáleně připomínající citeru) Didem Başar a perkusista Patrick Graham. Sestavu souboru Constantinople doplnil ještě hráč na kemençe (malý smyčcový nástroj, ovládaný ve svislé poloze) Sokratis Sinopoulos.

Program přitom nebyl vystavěn jen na kontrastu charakteru Harantovy hudby s exoticky znějící hudbou Východu (pracující mj. s mikrotonalitou) a různých pěveckých stylů. Došlo i k tvůrčímu propojení, například když poněkud překvapivě mezi Kyrie a Gloria Harantovy mše byl vřazen působivý sólový vstup Kiyi Tabassiana jako zpěváka (a autora), jemuž vytvořila Cappella Mariana bourdon. Její členové Hana Blažíková, Barbora Kabátková, Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub a Jaromír Nosek se svým vedoucím si také přímo zazpívali písně z repertoáru hostujícího souboru.

Rámec hudbě poskytly krátké adaptované úryvky z Harantova cestopisu v podání Saši Rašilova. Ten v rámci vcelku efektního prologu koncertu, který připomenul samotné výročí, nejdříve přišel na pódium jen za doprovodu (popravčího) bubnu. Scénicky, včetně krátkých promluv, se pak zapojili i členové Cappelly Mariany. Příznačně bylo prvním zpívaným číslem programu Credo z Harantovy mše. Harant tak byl již v úvodu představen jako poutník do Jeruzaléma, rytíř Božího hrobu i protagonista konfesního politického konfliktu. Ideovým vrcholem programu pak bylo patrně „poutnické“ moteto Qui confidunt in Domino. Program skončil optimisticky radostí ze šťastného návratu a prolnutím hudebních stylů (které však nepůsobilo samoúčelně či násilně) v anonymním motetu Otce Buoha nebeského.

Semerádův projekt neusiloval o přísnou autenticitu v tom smyslu, že by se snažil rekonstruovat, co přesně mohl Harant na svých cestách slyšet, spíše tu šlo o vystižení určité myšlenky. Ostatně ani sám Harant se ve svém cestopise po této stránce hudbě nijak zvlášť nevěnuje. I v tomto koncert trochu připomenul Jordiho Savalla a jeho koncertní programy pojaté jako dialog či propojení různých hudebních kultur a tradic. (Jeden z jeho velkých projektů Jeruzalém – město dvou mírů hostilo v roce 2018 i Pražské jaro.) Jde tu tedy vlastně o „crossover“, ovšem stavěný na vysokých interpretačních kvalitách. Členové Cappelly Mariany podali velmi dobré, vyrovnané výkony a bylo na nich vidět zaujetí tímto neobvyklým projektem, jistě hudebně obohacujícím i pro členy souboru Constantinople.

Zasvěcenou, i když ne v tomto směru profesionálně zběhlou, průvodkyní večerem byla pěvkyně Markéta Cukrová, jež vedla i rozhovory s Vojtěchem Semerádem a Kiyou Tabassianem. I tak by ale bylo možno trochu litovat, že nebylo k dispozici více informací, zejména o skladbách, které přednesli členové souboru Constantinople (například i překlady zpívaných textů). Koncert, který se tentokrát v prostorách kostela sv. Anny – Pražské křižovatky předtáčel, je k dispozici na internetových stránkách festivalu a jeho kanále na YouTube. Lze jej každopádně jen doporučit pozornosti.

Hodnocení autora recenze: 90%

Pražské jaro – Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země
1. června 2021, 20:00 hodin
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka
(online, koncert je dostupný na YouTube kanále festivalu)

Program:
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Missa quinis vocibus super Dolorosi martir
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Qui confidunt in Domino, šestihlasé
moteto
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Maria kron, die Engel schon
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Dejž tobě Pán Bůh štěstí
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Psallite Domino in cythara
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cypriot manuscript Ms.J.II.9
Sbírka Nikiforos Naftouniaris

Účinkující:
Capella Mariana:
Hana Blažíková, Barbora Kabátková – soprán
Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub – tenor
Jaromír Nosek – bas
Vojtěch Semerád – umělecký vedoucí, tenor

Constantinople:
Didem Başar – kanun
Sokratis Sinopoulos – kemençe
Patrick Graham – bicí
Kiya Tabassian – umělecký vedoucí, setar, zpěv

Saša Rašilov – recitace