Vrcholem večera na Pražském jaru byla “Šifra Mistra Brittena”

Posledního koncertu se ujala Česká filharmonie s britským dirigentem Markem Wigglesworthem. A budiž hned na začátku řečeno, že z jejich výkonu bylo znát vzájemné souznění a pochopení pro zvukové kvality orchestru. Na programu byl Mahler, Britten a Beethoven, přičemž dramaturgie sledovala, jak se jejich díla inspiračně propojují.

Z Mahlerovy Třetí symfonie inspirované přírodou a filozofií jsme slyšeli druhou větu Co mi vyprávějí květiny na louce. Je to jedna z nejutěšenějších a nejradostnějších Mahlerových skladeb, kde není nic z jeho nostalgie či ponurého sarkasmu. Navozuje představu prosluněné louky, s bzučícím hmyzem a barvami kytek, kde je klid a současně vše kypí skrytým životem. Orchestr začal jemně, mírně stavět oblouky melodií, místy s taneční lehkostí a bezstarostností. Rozezpívané smyčce se vemlouvaly posluchači a vytvářely v plastické dynamice krásné vlnky a „boule“, typické pro Mahlerovu estetiku.

O Benjaminu Brittenovi je známo, že byl Mahlerovou hudbou fascinován a také se zasloužil o její propagaci a vydávání, zvláště v době nacistických snah vymazat moderní umění a židovské skladatele z hudební historie. Logicky tak další částí závěrečného koncertu Pražského jara byla skladba tohoto britského autora, Les Illuminations op. 18, na texty francouzského „prokletého básníka“ Artura Rimbauda. Cyklus složil během svého pobytu ve Spojených státech roku 1939. Skladba je zamýšlena pro vyšší hlas a orchestr, může ji zpívat sopranistka, tak jako na premiéře v Londýně 1940 se Sophií Wyss, nebo alternativně i tenor, jako tomu bylo v provedení Brittenova partnera Petera Pearse.

My jsme mohli v tomto sólovém partu slyšet Petra Nekorance, talentovaného českého tenoristu, který již stihnul působit v Bavorské a Stuttgartské státní opeře, byl v programu pro mladé umělce Metropolitní opery a jeho dobře nastartovaná kariéra bude po rozvolnění kulturního života jistě dále stoupat.

Petr Nekoranec má k Brittenovi a moderní hudbě blízko. Za interpretaci Alberta Herringa v Brittenově stejnojmenné opeře získal Bavorskou uměleckou cenu. Devítidílný cyklus Les Illuminations nastudoval výtečně a zpaměti. Vedle okouzlující barvy jeho tenoru ve výškách jsme mohli ocenit i empatii a sdělný výraz v komplikovaných textech, dobrou francouzštinu a vybroušenou pěveckou techniku. Britten zachází s hlasem jako s dalším nástrojem v partituře a tenorista musí v rychlém sledu střídat rejstříky, dynamiku, skoky z plného hlasu do falzetu, musí se vyrovnat s velkým rozsahem i s tóny v méně znělých spodních polohách.

Půvabný cyklus začíná bojovným zvoláním „Jen já mám klíč k této přehlídce, k této divoké přehlídce“, které se v průběhu skladby vrací v různých obměnách jako skladatelova šifra. Barbarskými rytmy a ruchem se hlásí část nazvaná Města, okouzlujícím malým klenotem byla část Rčení, kde vynikl sladký témbr Nekorancova hlasu ve výškách nebo Mezihra postavená převážně na jednom zpěvákově tónu, přesto tak senzitivně zazpívaná. Podobně monotónní úsek v části Krásná bytost zněl téměř spirituálně, jako vzývání či modlitba. Technicky náročná, skákavá a prolamovaná pěvecká linka včetně koloratur a běhů čekala na pěvce v částech Starověk a Přímořská krajina. Ve všem obstál skvěle. Orchestr byl po celou dobu neméně vnímavým a citlivým souputníkem, tajemný a nervně zjitřený výraz odrážel psychologii složitých Rimbaudových textů, fantazijních představ a subjektivních obrazů. Postavou drobný britský dirigent Mark Wigglesworth věnoval pozornost a péči každé nuanci. Tato část koncertu pro mě byla vrcholem večera.

Po přestávce se ujal Mark Wigglesworth Beethovenovy 6. symfonie F dur „Pastorální“. Opět v koncertním sále zavládla bukolická pohoda a radostná hudba pramenící z kontaktu s přírodou. Opět jsme slyšeli trylkování a pískání ptáků, kukačku, vlnky bublajícího potoka v houpavém klouzavém pohybu (Scéna u potoka), hlasité veselí venkovanů (energické horny ve fortissimu), víření kotlů v letní bouři a rozjasnění a šťastné pocity po bouři. Hráči České filharmonie, stejně jako v Brittenovi, i zde předvedli řadu bezchybných sól. Pojetí Marka Wiggleswortha bylo vřelé a jemné současně, byl to Beethoven s ohlazenými hranami, žádné výbušné kontrasty, ale zvýraznění barevného a výrazového potenciálu tělesa bez forze a napětí. Byl to něžný a radostný Beethoven. Britský dirigent si pohrál s každým detailem a výsledný celek byl zářivý.

 Hodnocení autorky recenze: 90%

Pražské jaro – Závěrečný koncert
3. června 2021
Obecní dům – Smetanova síň

Program:
Gustav Mahler: Co mi vyprávějí květiny na louce, 2. věta Symfonie č. 3 v instrumentaci Benjamina Brittena
Benjamin Britten: Les Illuminations op. 18 pro vyšší hlas a smyčcový orchestr
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur op. 68 “Pastorální”

Účinkující:
Petr Nekoranec – tenor
Česká filharmonie
Mark Wigglesworth – dirigent