Dvořákovo gigantické oratorium Svatá Ludmila v plzeňském Novém divadle

Uvedl je 4. září na Nové scéně Nového divadla ve spolupráci s Biskupstvím plzeňským pod záštitou biskupa Mons. Tomáše Holuba. Ten před začátkem produkce připomněl slova papeže Františka o tom, že v současnosti prožíváme změnu epoch. A podotkl, že změnu epoch prožívala a ztělesňuje i svatá Ludmila, která dokázala tyto epochy překlenout a v tom je pro nás současná. Primátor Plzně Martin Baxa rovněž vyzdvihl význam svaté Ludmily jako symbolu a velmi fundovaně a poutavě krátce pohovořil o historických souvislostech, přičemž ovšem poukázal na fakt, že je především postavou opředenou legendami, neboť skutečných historických dokladů vztahujících se k její osobě a činům je velmi málo.

Celkové hudební zpracování tématu dokazuje obrovskou Dvořákovu invenci a odráží jeho hluboké vnitřního přesvědčení – spojení symboliky křesťanství se symbolikou národní plně korespondovalo s Dvořákovým vnitřním založením. A vznik oratoria v neposlední řadě svědčí i tom, jak významné postavení měl skladatel na tehdejší světové kulturní a hudební scéně.

Když totiž v roce 1884 obdržel Antonín Dvořák objednávku na nové dílo pro hudební festival v anglickém Leedsu, měl vytvořit dílo s biblickým námětem v délce 90 minut. Dvořák však navrhl celovečerní kantátu a místo biblického námětu trval na tématu z české historie. Prosadil si nakonec obojí. Práce na Svaté Ludmile, pro niž mu napsal libreto Jaroslav Vrchlický (Marie Červinková-Riegrová pro zaneprázdnění odmítla), skladatele zcela pohltila. Silné psychické pracovní vypětí bylo příčinou záchvatů agorafobie, jichž se už nezbavil do konce života. Josef Suk ve svých vzpomínkách píše, jak byl Dvořák při práci unaven a nervózní. „Byl v té době velmi nespokojen a byla skutečně obava o jeho život,“ uvádí doslova. Dvořák pracoval na oratoriu více než osm měsíců a během té doby odmítal většinu návštěv a pozvání k dirigování. 

Vrchlický zpracoval téma zachycené v legendách. Počátek křesťanství v českých zemích –obrácení českých knížat Ludmily a Bořivoje na křesťanskou víru poustevníkem svatým Ivanem. Oratorium je rozčleněno do tří částí – v první přichází na mělnický hrad poustevník Ivan, aby pohanům zjevil pravdu o jediném Bohu. Jeho sugestivnímu výstupu Ludmila zcela propadne. Ve druhé části za doprovodu své družky Svatavy vyhledá Ivana v lesích, aby z jeho rukou přijala křest. Zde se setkává s Bořivojem, který je ochoten přistoupit na křesťanskou víru, jestliže tím získá Ludmilu za manželku. Třetí část oratoria je situována na Velehrad, kde Ludmila s Bořivojem a celým českým národem přijímají křest z rukou biskupa Metoděje. I když ve Vrchlického libretu lze najít nedostatky v nevěrohodnosti důvodů a v celkové překotnosti přestoupení z pohanství ke křesťanství, poskytlo libreto dostatek příležitostí k sólovým, ansámblovým i sborovým číslům a nese v sobě též řadu kontrastních situací. Ve Svaté Ludmile střídá Dvořák pasáže dramatické s lyrickými, monumentální čísla s intimní výpovědí. Mistrně charakterizuje jednotlivá prostředí – atmosféra hlubokých lesů, v nichž žije poustevník Ivan, působí až impresionisticky, majestátně pak slavnost na Velehradě a vskutku strhující je hymnus „Hospodine, pomiluj ny“, zhudebněný historický text z přelomu 10. a 11. století. Právě v něm je nejvíce čitelný neuvěřitelný skladatelův tvůrčí potenciál. Dvořák ve Svaté Ludmile vytvořil sugestivní monumentální dílo s mimořádnou melodickou invencí a propracovanou polyfonií. Po úspěšné premiéře v Leedsu 15. října 1886, kterou osobně dirigoval, následovala další provedení – dvakrát v Londýně a pětkrát v Praze všechna za jeho řízení. Skladatel se ke Svaté Ludmile ještě vrátil v letech 1895 a 1901 a vytvořil její kratší verzi, aby bylo možné oratorium uvádět též scénicky. Na jevišti však bylo provedeno jen několikrát, zkrácené ovšem zaznívá dnes i koncertně (původních 45 hudební čísel trvá přibližně 2 hodiny a 30 minut).

V Plzni nastudoval Svatou Ludmilu nový šéf opery Jiří Petrdlík s orchestrem opery DJKT a jejími sólisty – sopranistkou Ivanou Veberovou, mezzosopranistkou Janou Foff Tetourovou, tenoristy Amirem Khanem a Tomášem Kořínkem a basistou Janem Hnykem. Sbor opery DJKT pod vedením Jakuba Zichy byl posílen Pražským smíšeným sborem a Pěveckým sborem ČVUT Praha se sbormistry Jiřím Petrdlíkem, Janem Steyerem a Janem Márou, dále účinkoval Kajetán – Dětský sbor opery DJKT pod vedením sbormistryně Anny-Marie Lahodové.

Výkon orchestru byl pod taktovkou Jiřího Petrdlíka vyrovnaný, celkově bylo oratorium provedeno v orchestrálních partech spolehlivě, čistě a ve velmi dobré souhře. Je třeba vyzdvihnout krásně zahrané houslové sólo koncertního mistra orchestru Martina Kose v árii Ludmily. Hudebnímu nastudování by prospělo důslednější vypracování kontrastních ploch v orchestru a také všech pěveckých partů tak, aby bylo dosaženo větší plastičnosti a sugestivnosti.

Ivana Veberová má ty nejlepší předpoklady pro provedení náročného partu Ludmily. Zpívala jej se zřejmým zaujetím pro postavu a Dvořákovu oratorní hudbu, čistě a vyváženě ve všech polohách, navíc dokázala navázat žádoucí kontakt s publikem. I Jana Foff Tetourová projevila po výrazové stránce porozumění pro citlivost svého partu Svatavy, byť nebyl její hlasový projev vždy vyrovnaný. Jan Hnyk zpíval part svatého Ivana sonorním a dobře znějícím hlasem, ale postavě světce až fanaticky bojujícího za pravou víru kácením pohanských model by prospělo ve výrazu podstatně větší zaujetí. Nadějný tenorista Amir Khan působil jako kníže Bořivoj zbytečně skromně, oratorium zatím zjevně není jeho doménou. Ku prospěchu by mu byla větší uměřenost pěveckého projevu a celkového stylu při provedení. Tomáš Kořínek přednesl part Rolníka pěvecky spolehlivě, ale i v jeho případě by byl žádoucí větší důraz na výraz. Sbory provedly své party hudebně na dobré úrovni. Ve výborném světle se ukázal dětský sbor – 37 dívek a jeden chlapec. Kultivovaný zvuk, příkladná jednota a jeho vnímavost pro prováděný part okamžitě zaujala. Děti zpívaly zpaměti, zcela čistě a srozumitelně. Umístění dětského sboru nahoře za diváky v nejzazších řadách hlediště byl výborný nápad. Toto řešení vedlo k větší plastičnosti zvuku, který zcela obklopoval publikum. O to větší byla škoda, že se sbor nepřišel poklonit na jeviště a po skončení produkce zůstal v zadní řadách stát.

Hlavním nedostatkem sólistů i sborů, s výjimkou sboru dětského, byla minimální srozumitelnost zpívaného textu. Přitom právě v oratoriu, kde k pochopení děje nepřispívá herecká akce, je výslovnost a porozumění slovům zcela zásadní pro plný účinek prováděného díla. Připomeňme v této souvislosti premiéru Svaté Ludmily v anglickém Leedsu. Byla samozřejmě nastudována v anglickém překladu. Sdělnost textu při provedení byla tehdy taková, že Antonín Dvořák mohl podat v dopise Václavu Judovi Novotnému dojemné svědectví: „…Bylo mi řeknuto, že obecenstvo po zpěvu Albaniové (představitelka Ludmily, poznámka autorky) ´Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach‘ bylo tak pohnuto, že lidé plakali a utírali si slze z očí.“ Podobného účinku ovšem lze dosáhnout jen plnou srozumitelností, a to se v Plzni bohužel nestalo. Nutno podotknout, že tento neduh není neobvyklý, stává se v posledních letech spíše pravidlem. Tím spíše však není možné nad ním mávnout rukou. Navíc program k oratoriu byl velmi povšechný. Vznik oratoria sice přiblížil text dramaturga opery Zbyňka Brabce, ale chyběl přehled jednotlivých čísel a detailnější rozbor díla, který by také nemalým dílem mohl přispět k jeho pochopení. Přitom v programovém listu potřebný prostor k dalšímu textu nechyběl.

Zdařilý výtvarný rámec pro provedení díla a atmosféru vytvářel portrét svaté Ludmily promítnutý na horizont za scénou současně s kratičkou charakteristickou jednotlivých dějových částí oratoria. Celkový vizuální vjem a slavnostní atmosféru však rušila nejednotnost oblečení dam ve sborech a v orchestru.

Oratorium je mistrovské dílo, které ke svému skutečně sugestivnímu vyznění potřebuje nejen mohutné sbory a technicky výborně disponované pěvce se smyslem pro oratorní zpěv, ale i zvukově vyhovující prostory. O nevstřícnosti akustiky Nové scény, na níž bylo oratorium provedeno, toho bylo již napsáno hodně. Pro provedení geniálního Dvořákova díla právě zde hovoří pouze rozlehlost jeviště, jiným podobně velkým, západočeská metropole nedisponuje. Celkově zde lze však jen obtížně dosáhnout žádoucího zvuku. Ten se rozplývá v prostoru, orchestr ztrácí na barevnosti, plastičnosti a znělosti, kontrastní plochy jsou nedostatečně diferencované, a i zvukově exponovaná místa znějí přidušeně. Ani na 150 umělců na jevišti nedokázalo dosáhnout plného zvukového lesku ani při Hospodine, pomiluj ny. Poškozena byla i působivost nádherného houslového sóla, rovněž znělost hlasů sólistů byla nižší, než jsme u těchto pěvců zvyklí, navíc místy orchestr pěvce dokonce kryl. Přitom mnohem menší dětský sbor zněl plně a barevně, ovšem děti měly nad sebou odrážející plochu stropu sálu, zatímco zvuk z jeviště se nesl vzhůru do provaziště. Připomeňme v této souvislosti, že ne všechny hudební produkce zněly na Nové scéně špatně. Stačí vzpomenout na provedení Thomasova Hamleta (režie Martin Otava, scéna Pavel Kodeda), kdy byla součástí scénografie i odrazová plocha nad jevištěm, díky níž byl zvuk okamžitě jasný a znělý.

Plzeňské publikum ocenilo provedení oratoria Svatá Ludmila dlouhotrvajícím potleskem a aplausem vstoje. Jako dramaturgický počin si nastudování Svaté Ludmily tyto ovace vskutku zaslouží. Ke skutečně strhujícímu provedení však přece jen ještě dosti chybělo. V každém případě je nastudování Dvořákova oratoria významným a úctyhodným činem. Tím spíše, že je uváděno jen výjimečně. Proto by bylo dobře, kdyby nezůstalo jen u tohoto jediného provedení. Při dalších by bylo možné navíc odstranit stávající problematické momenty a uvést monumentální dílo v jeho plném lesku. O publikum by jistě nemělo nouzi.