Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (17)

Zrcadlo

Říká se o mně, že jsem posedlý prací. Někde se psalo, že strávím denně deset až dvanáct hodin u klavíru a že se po koncertě na celé noci zavírám, abych se skladbami, které jsem právě dohrál, probral ještě jednou. Nic není větší lež než tohle. Pracovní noci jsem věnoval cvičení nebo pilování nových skladeb na další koncert. Se svou německou svědomitostí jsem se už dávno a dávno rozhodl, že normální denní pracovní výkon jsou tři hodiny cvičení a pokud to jde, držím se toho. Počítejme společně. 365 krát 3 je 1 095. Takže potřebuji 1 095 hodin za rok. Cesty autem, kdy se klavíru nedotknu, dny se zkouškami trvajícími několik hodin (ty při normální práci u nástroje nepočítám), nemoci nebo indispozice, období přestávek, které někdy trvaly i několik měsíců, to všechno jsem vždycky musel dohnat. Mám na klavíru hodiny a pokouším se svůj pracovní čas skutečně poctivě kontrolovat. Přiznávám ale také, že jsem někdy skutečně cvičil velmi mnoho, například když jsem se musel za čtyři dny zpaměti naučit Prokofjevovu 7. sonátu nebo za osm dní Rachmaninovův 2. koncert (který není snadný), hlavně vždycky ten poslední den. Všeobecně však cvičím s mírou, ty historky o dvanácti hodinách jsou hloupost. Mám však potřebu, zůstat s klavírem v kontaktu a neexistuje pro mě nic jiného než tvoření zvuku.

Své tři hodiny denně u nástroje však plně využívám a postupuji podle prostého principu, že snadné se dá naučit rychle a obtížné vyžaduje čas. Existují ovšem různé stupně obtížnosti: čistě virtuozní, jakými přetékají takové skladby jako Skrjabinova 5. sonáta nebo Lisztův Mefistův valčík č. 1, to jsou doslova ďábelská díla, podle mého soudu nejtěžší v repertoáru; hrál jsem je často, ale nakonec jsem je vypustil. Takové skladby se musí cvičit neustále. Jsou také jiné obtíže, které se nedají tak snadno formulovat. Händelovy suity patří k mým oblíbeným, ale pro mne jsou na učení těžší než mnohá Bachova díla, možná také proto, že v nich nacházím méně hudby než v Dobře temperovaném klavíru nebo v Anglických suitách. Před podobný problém mě staví Mozart, neleze mi takzvaně do hlavy. Více svěžesti a neočekávaného nacházím u Haydna, kterému dávám přednost, alepoň pokud jde o klavírní sonáty. Když hudba vede, nechám se jí zpravidla unášet a všechno je nekonečně snazší.

Ať je tomu jakkoli, když se chci naučit novou skladbu, postupuji repetitivně. Vyhledám si ta nejobtížnější místa a studuji je nejprve zcela mechanicky. Vyberu si jednu stránku, opakuji ji tak dlouho, jak je třeba a další si ani nevšimnu, dokud tu první neumím. A když jsem hotov s druhou, teprve přejdu na třetí. Neexistuje sebechoulostivější pasáž, kterou bych aspoň stokrát nezopakoval. Občas si opakuji pomalu, ale to jen málokdy, protože dávám přednost tomu zafixovat si od počátku správné tempo. Taková jednotvárná práce může vypadat idiotsky a přiznávám, že to k tomu nemá daleko. Ale neexistuje lepší prostředek, než se stále znovu učit. Když se mě někdy zeptají, jestli bych nemohl za pět dní vystoupit tam či onde, využívám příležitosti k tomu, že do starého programu zařadím třeba sonátu, kterou jsem ještě nikdy nehrál, například novou Haydnovu sonátu, která mi vždycky udělá dobře. A tak se znovu cítím svěží, protože nemohu hrát pořád to samé, to opravdu nenávidím. Pokaždé potřebuji něco nového.

Nikdy nehraju skladbu vcelku, dokud se nenaučím každou stránku zvlášť. Protože často studuji na poslední chvíli – a do poslední chvíle (je to určitě špatně, ale je to tak), pod tlakem nadcházejícího koncertu, bez nějž se k práci nedokážu přinutit, stalo se mi už několikrát, že jsem skladbu hrál poprvé vcelku až na pódiu před publikem. Tak to bylo i se Schumannovou Humoreskou. Dal jsem ji na program recitalu, ale spletl jsem si termín. Začal jsem se ji učit týden před koncertem. Je to velmi choulostivá skladba, až na závěr, který jsem proto nechal úplně stranou. Celý týden jsem spotřeboval na to, abych se naučil zbytek a teprve poslední noc jsem se dal do závěru, protože jsem věděl, že není tak obtížný. Koncert dopadl docela dobře.Tehdy jsem hrál všechno zpaměti, ale koncem sedmdesátých let jsem toho nechal. Vzdor svému temperamentu jsem chladnokrevný člověk a dokážu vidět věci objektivně. Měl jsem absolutní sluch a uměl jsem také všechno podle sluchu zahrát, ale všiml jsem si, že se mé sluchové schopnosti zhoršují. Dnes si pletu tóniny, slyším o celý tón nebo dokonce o dva výš, kromě basů, které zase v důsledku ochabování mozku a sluchového orgánu slyším hlouběji. Jako by byl můj sluch rozladěný. Přede mnou byli obětmi takového jevu Neuhaus a Prokofjev – ten slyšel ke konci života až o tři tóny výš. Je to utrpení a pravděpodobně má také vliv na koordinaci prstů. Je to cena za to, když někdo zasvětí život hudbě.

Zažíval jsem období chronické deprese, nejtěžší mě postihla roku 1974. Nedokázal jsem se třeba zříci kraba z umělé hmoty, kterého jsem všude nosil s sebou a odloučil jsem se od něj teprve ve chvíli, kdy jsem vcházel na pódium. K tomu přistoupily akustické halucinace, pronásledovaly mě celé měsíce, ve dne v noci, i ve spánku. Slyšel jsem několikataktovou hudební frázi, stále opakovanou, v divokém rytmu a gradující. Ten motiv byl postavený na akordu s malou septimou, ale mluvte o něčem takovém s lékaři! Celé noci jsem nespal a zkoušel jsem si představit, že to, co slyším, vůbec neslyším, nýbrž že si jen myslím, že to slyším, nebo jsem se snažil určit tónový rozsah. Neustále jsem se namáhal identifikovat ty tóny a primitivní harmonie, abych je opravil, protože to bylo příšerné hudlání… ta raaa ra riii ri rii, a honilo se mi to hlavou ve všech tóninách. Nakonec jsem poznal, že je to variace prosté, na jednoduché harmonii vybudované skladby, která na mě měla poměrně groteskní účinek ještě když jsem byl dítě: byla do Rachmaninovova Vokalíza, podvědomý model mé první vlastní skladby.

Kupodivu to nespravil nějaký lék, ale naopak to, že jsem jej přestal brát a potíže ze dne na den zmizely. Ale s každým záchvatem deprese se vrátily a od té doby je poškození mého sluchu trvalé. Hraju-li například v a moll, slyším h moll, a je to velmi nepříjemné, především když hraju s orchestrem. Po strašlivém koncertě při hudebním festivalu v Touraine, kde jsem hrál Lisztovy Transcendentální etudy, a recitalu v Japonsku, kde jsem před Beethovenovou Sonátou op. 106 dostal hrozný strach, jsem se rozhodl, že už nebudu hrát bez not.

Proč si také zatěžovat mozek, když ho lze použít na mnoho lepších věcí. Škodí to zdraví a je to čirá ješitnost. Jistěže není snadné s notami před sebou dosáhnout tak dokonalé svobody jako bez nich – nejde to na povel a vyžaduje to mnoho práce – ale teď, když jsem si na to zvykl, v tom vidím mnohé výhody. V prvé řadě jsem nikdy nedělal rozdíl mezi komorní hudbou a sólovým výkonem. A komorní hudba se hraje vždycky z not, proč by se tedy sólové skladby měly hrát bez nich? Za druhé, i když je jednoduché nacpat si do hlavy nějakou Haydnovu sonátu, hraji jich přece jen raději dvacet z not, než abych se omezoval na dvě, které zvládnu zpaměti. A pokud jde o soudobou hudbu, takové Hindemithovo Ludus tonalis nebo nějakou Webernovu skladbu je schopno si zapamatovat jen několik podivínů. Je to jen plýtvání pracovním časem a je to nepraktické. A také, ačkoliv provozování hudby není nikdy bez nebezpečí a bez rizika, cítí se člověk s notami přece jen jistěji a může se lépe soustředit. A konečně – a především –, je to poctivější: vidím před očima, co se po mě žádá, a hraju to, co je v notách napsáno. Interpret je zrcadlo. Dělat hudbu nespočívá v tom, zamořit ji svou individualitou, nýbrž v tom, hrát hudbu, nic víc a nic méně. Kdo by si pamatoval všechny pokyny, které skladatel připsal? V nouzi začne člověk „interpretovat“ a to já odmítám.Tak jsem osvobodil mozek od zbytečné paměťové námahy a nemusím už publiku – a sám sobě – vnucovat pořád stejné, do nekonečna opakované programy. Vůči často hraným skladbám mám antipatii. Dělá se mi špatně, když se přede mnou někdo zmíní o Chopinově Sonátě b moll, i když vím, že je to geniální dílo. A co ještě? Stále znovu hrát Chopinovy oblíbené Balady – jeho nejlepší díla – to zkrátka nejde. Nebo Beethovenův Čtvrtý a Pátý koncert. A ještě něco? Nádherná díla, proti nimž nic nemám a rád si je poslechnu, ale nejsou to skladby pro mne. Je toho ještě tolik, co se dá nastudovat, co jsem ještě nehrál, Schönberga, Scarlattiho, Janáčka – to je skladatel, který mě fascinuje a hrál jsem od něj jen Capriccio. Až na toho posledního jsou to skladatelé, kteří mě – to přiznávám – ne vždycky přesvědčí. Scarlatti se mi ve srovnání s Johannem Sebastianem Bachem jeví jako ubohá postava, i když napsal několik klenotů. Schönberg je v mých očích „bořitel“, ale napsal přece úžasných Pět orcherstrálních kusů a jiná mistrovská díla. Když jsem však v Düsseldorfu viděl podivuhodnou inscenaci Mojžíše a Árona, musel jsem se sám sebe ptát: „Jak jen se to dokázali naučit, a stojí to vůbec za to?“

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová