Pianista Boris Giltburg: Nástroj může být studnicí inspirace

Vítězství na prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu 2013 Borise Giltburga katapultovalo k závratné umělecké kariéře: kromě sólových recitálů na proslulých světových pódiích (mimo jiné Wigmore Hall a Elbphilharmonie) je zván ke spolupráci s orchestry jako Izraelská filharmonie, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia či Londýnský filharmonický orchestr. Na poli komorní hudby dlouhodobě spolupracuje s Pavel Haas Quartetem. Je pianistou nevšedních kvalit s mimořádnými technickými dispozicemi, ale především senzitivním básníkem klavíru, který svou virtuozitu nedává s lacinou okázalostí na odiv. Své posluchače s vášní, radostí a citem okouzluje doslova průzračnou interpretací, v níž se snoubí lehkost a čistota s živou barevností. Proto také na sociálních sítích získal už skoro tři desítky tisíc followerů. Kritikou bývá často označován zejména jako specialista na hudbu Sergeje Rachmaninova. V beethovenovském roce 2020 realizoval soubornou nahrávku všech dvaatřiceti skladatelových klavírních sonát a pěti klavírních koncertů, tento soubor vychází na devíti CD 24. září 2021. V rámci letošního festivalu Dvořákova Praha ho můžeme ještě vidět 19. září v Anežském klášteře či 22. září v Rudolfinu. Z Prahy poté pokračuje na festival Lípa Musica.

V roce 2013 jste v Bruselu vyhrál prestižní soutěž Královny Alžběty – jel jste tam s tím, že byste mohl vyhrát? Pamatujete si ještě svoje pocity, když vám oznámili, že jste zvítězil?
Výhra v soutěži Královny Alžběty znamená, že se potká několik důležitých faktorů, je to jako puzzle – musíte samozřejmě být excelentní hráč a navíc „mít svůj den“, zároveň se vaše pojetí skladeb musí potkat s tím, co od toho očekává porota. Mým cílem bylo podat co nejlepší výkon, nejlépe na 110 procent. To, že z toho nakonec bylo vítězství, přesáhlo dalece má očekávání. Samozřejmě ten pocit je nezapomenutelný, byla to jedna z nejdůležitějších událostí v mém životě… je to nepopsatelné slovy!

Máte nějaké speciální rituály před koncertem? Přivezl jste si s sebou do Prahy nějaký talisman, který vám nosí štěstí?
Míval jsem, ale časem se to nějak vytratilo. Žádné speciální rituály ani talismany před koncertem už nepoužívám. Co se však stalo nezbytností a co mě zbavuje trémy – každé vystoupení, koncert i zkoušku si nahrávám, poté si dělám rozbor svého výkonu. Nahrávka je objektivnější a pomáhá mi odhalit to, co by mým uším zůstalo jinak skryto. To se stalo mojí rutinou. Dá se to přirovnat k tomu, když na nahrávce slyšíte svůj hlas, o jehož tónu jste měli původně jinou představu. Navíc ta možnost jakéhosi objektivního náhledu mi pomáhá snižovat hladinu stresu před koncertem. Ale přece jen jeden zvyk mám – potřebuji sníst pořádný oběd, aby mi nechyběla energie k výkonu.

Pokračujete v rodinné tradici, říkal jste mi, že už vaše prababička, babička i maminka byly klavíristky. Je maminka i vaší kritičkou? Nebo oplývá bezmeznou láskou a neslyší vaše chyby?
Maminka byla mojí první učitelkou klavíru – v pěti letech jsem ji tři týdny přemlouval, než souhlasila, že mě bude učit. Byla totiž přesvědčena, že v naší rodině už je klavíristů dost… Dodnes mi pomáhá, velmi často jí posílám své nahrávky a diskutujeme nad nimi. Je přísnou kritičkou, vždy mě poctivě upozorní, pokud se jí něco nezdá být v pořádku. Velice často se účastní i mých koncertů. Moji rodiče budou i na všech koncertech v rámci Dvořákovy Prahy, které tu letos odehraji.

Jak jste přežil období COVIDu?
Uplynulý rok byl výjimečný, protože uplynulo 250 let od narození Ludwiga van Beethovena. Měl jsem naplánováno osmdesát pět vystoupení – ale většina z nich musela být bohužel zrušena. Zrovna jsme v březnu 2020 byli s Pavel Haas Quartetem na turné po Spojených státech, kdy ze dne na den byla všechna vystoupení zrušena a jen tak tak jsme se stihli vrátit domů, než se zcela zastavila letecká doprava. Už dlouho před pandemií jsem měl v plánu nahrát všech dvaatřicet Beethovenových sonát. Nejdříve to měl být můj projekt na sociálních sítích. Před pandemií jsem jich uměl devět, zbylých dvacet tři sonát jsem nastudoval a nahrál za ten rok. Nejdříve jsem úplně ztratil půdu pod nohama, v době, kdy se vůbec nevědělo, co bude dál a jak dlouho to potrvá. Tehdy jsem ani nebyl schopen učit se nové věci. Potom jsme se rozhodli, že od července začneme natáčet Beethovena na YouTube – a během června jsem se zvládl naučit třináct sonát! To, že jsem streamoval 3–4krát týdně, mě drželo nad vodou. Neumím hrát sám pro sebe, potřebuji k tomu publikum. Začal jsem zveřejňovat koncerty, workshopy a hlavně ty Beethovenovy sonáty na Facebooku a na YouTube a to mi přineslo hodně fanoušků po celém světě. Na Facebooku jsem začínal s 6 000 followery a teď jich mám na 25 000. Nakonec jsme se rozhodli zvuk vyčistit a oficiálně vydat všech dvaatřicet Beethovenových sonát, což je soubor devíti CD, který vyjde 24. září 2021.

Letos se věci vracejí pomalu zpět a my si toho vážíme, protože už víme, jak křehká ta situace může být.

Jak relaxujete? Hraním na piano?
V době lockdownu jsem začal vařit a dokonce peču chleba! (smích) Samozřejmě si někdy hraju jen tak pro sebe, hledám nové skladby, přehrávám si neznámé party, to je zábava. Hodně času trávím čtením, hlavně během turné při přesunu z místa na místo. Mám rád science fiction a fantasy, historické romány, klasiky, biografie… Mou velkou láskou jsou také jazyky, ovládám jich šest a zrovna teď se učím holandštinu. Cítím potřebu naučit se také česky, protože od roku 2014 spolupracuji s Pavel Haas Quartetem a často jezdím do Prahy. Už mám za ta léta češtinu docela naposlouchanou, ale nemluvím vůbec.

Píšete vlastní blog, který se jmenuje Classical music for all (Klasická hudba pro všechny). Co je záměrem tohoto blogu? Píšete o svých úspěších a o svých koncertech? Je to sebechvála ve stylu „Podívejte se, jak jsem úžasný a jak úžasný život žiju“?
Samozřejmě v dnešní době sociálních sítí na svém Facebooku a Instagramu jako většina kolegů muzikantů informuji o svých koncertech a nahrávkách, to už se v naší branži stává nezbytností. Ale sebevychvalující blog – to ne! Celý můj blog je o hudbě, o malých tajemstvích, která se v ní skrývají. Spousta mých přátel nejsou hudební profesionálové a mým cílem je přiblížit jim oblast klasické hudby tak, aby jim byla srozumitelnější – není to jako pop, většinou to nemá slova, není poznat, co se děje. Dá se říci, že se snažím být jejich průvodcem na poli klasické hudby – tak jako si turistický průvodce ve městě stoupne před budovu a začne vyprávět o tom, kdo ji postavil a proč, v jakém je slohu a podobně. O toto se já snažím s hudebními skladbami – vysvětlím historické okolnosti, popovídám o skladateli, rozeberu některé části skladeb. Vloni jsem pochopitelně hodně psal o Beethovenovi, o každé sonátě nejméně jeden post, mnohdy více – ale nejvíce toho zveřejňuji na svém Facebooku.

Život klavíristy se liší od jiných muzikantů tím, že nevozíte svůj nástroj s sebou. Jakou značku klavíru máte doma? Znáte českou značku Petrof?
Mám velmi blízký vztah k nástrojům Fazioli. Všechny mé projekty z poslední doby jsou nahrány na tomto nástroji. Byl jsem se podívat i v továrně v Itálii. A máte pravdu v tom, že být pianistou je v tomto ohledu těžší, protože každý nástroj znamená výzvu. Před koncertem žádám organizátory o několik hodin na pódiu s koncertním nástrojem, abych si zvykl na jeho zvuk. Na druhou stranu nástroj může být také studnicí inspirace, neboť každý má svou jedinečnou osobitost. Českou značku Petrof mám rád – zrovna jsem na jeden velmi kvalitní Petrof hrál v Broumově. Na festival Lípa Musica mi dovezou Fazioliho.

Jak si vybíráte nový repertoár? Poslechem hudby nebo čtením a přehráváním neznámých partů?
Miluji hraní, takže si novou hudbu přehrávám. Programy se snažím stavět tak, aby vždy sledovaly nějakou ideu. Například na festival Lípa Musica jsem nachystal program s Ravelem – jeho La Valse v úpravě pro piano a Valses nobles and sentimentales. V kombinaci s tím uvedu i jiné autory – Carnaval od Roberta Schumanna a Sonátu č. 6 Sergeje Prokofjeva, které nejsou přímo valčíky, ale jsou v nich slyšet taneční prvky.

Říkal jste, že s Pavel Haas Quartetem hrajete už od roku 2014. Jak často spolu vystupujete?
Poprvé jsme se potkali na festivalu v Holandsku a od té doby jsme se stali velmi dobrými přáteli. Vystupujeme spolu několikrát ročně, po Dvořákově Praze budeme hrát na festivalu Lípa Musica, potom v Londýně, v listopadu budeme společně nahrávat.

Slyšela jsem, že máte moc rád Rachmaninova. Jste kurátorem letošní Komorní řady Dvořákovy Prahy, kde jsou tři vaše koncerty s programem Schumann, Dvořák, Schubert, Šostakovič. Proč tam není Rachmaninov?
Je pravda, že Rachmaninov napsal dvě krásná klavírní tria, která hodláme provést příští rok. Letos bylo mým cílem uvést všechna čtyři Dvořákova klavírní tria a intenzivně jsem přemýšlel nad dramaturgií, co k tomu přiřadit. Diskutovali jsme o tom dlouze i s členy Pavel Haas Quartetu a nakonec nám ať už tematicky, nebo délkou skladeb více vyhovovaly výše uvedené kombinace.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně dalších úspěšných koncertů!