Seznamte se: Šimon Rahman

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Oba mí rodiče vystudovali Pražskou konzervatoř. Táta hraje na violu v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Má rád klidnou a pohodovou muziku – asi proto, že té neklidné má v práci až až – takže jsem se díky němu seznámil například s bossa novou. Sdílíme ale i obdiv k české filmové hudbě, hlavně k hudbě Zdeňka Lišky, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky nebo Zdeňka Lukáše. Mamka byla na Pražské konzervatoři o dva ročníky výš a vystudovala hoboj. Přestože měla po konzervatoři náběh na zajímavou kariéru, nakonec kvůli blížícímu se narození mé starší sestry změnila povolání a momentálně je učitelkou v mateřské školce. Má ráda třeba hudbu Ennia Morriconeho. Děda a strýc z matčiny strany měli velmi rádi „Bachy“ a hlavně „Ježky“, takže když jsme se chodili navštěvovat, věděl jsem, co mám hrát za „background“, abych je potěšil.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Obyčejné, měl jsem ale neobyčejné učitele. Na základní umělecké škole Biskupská jsem chodil na hodiny klavíru k Dáše Bajtalové, které si nesmírně vážím, protože Dáša mě připravila téměř na vše, co mě na konzervatoři čekalo a dodnes je pro mě velikou oporou. Jí i jejímu manželovi jsem tedy velmi dlužný. Dáša Bajtalová se mnou strávila u klavíru více času, než je při běžné výuce na základní umělecké škole potřeba. A netýká se to jen mě, ale i dalších jejích žáků, o které pečuje, jako kdyby byly jejími vlastními dětmi. V rodině na mě nebyl kladen žádný velký tlak, prostě jsem si tak do dvanácti let vždy odcvičil, co bylo potřeba. Pak přišel zlom, dostával jsem náročnější skladby a zároveň jsem se začal věnovat jazzovému klavíru, na který jsem chodil do stejné základní umělecké školy o patro níže. Zde jsem měl v rychlém sledu za sebou dva učitele, tím druhým byl Tomáš Jochmann, který mě seznámil se základy improvizace, akordickými schématy a podobně. Poté jsem přešel na jazzový klavír k dalšímu úžasnému a milému učiteli, Emilu Hradeckému, na základní uměleckou školu Šimáčkova. Mohl jsem tak hrát v jazzovém triu, což mě strašně moc bavilo. Pan Hradecký mi dal další základy improvizace, ale v podstatě jsem musel dřít stejně jako na klasickém klavíru u Dáši Bajtalové. Skoro to vypadalo, že budu studovat klavír – před talentovými zkouškami na konzervatoř tak vypadala i moje příprava. Rok před těmito zkouškami mě táta vzal do třídy pana Jiřího Gemrota, abych mu ukázal pár prvotinek. Rok mě pak můj budoucí učitel skladby Jiří Gemrot připravoval na talentové zkoušky a hodiny, které mi v jeho bytě dával, mě v podstatě donutily psát pravidelněji. Talentové zkoušky jsem pak dělal jak na obor Skladba, tak na obor Skladba a aranžování populární hudby, který jsem studoval u výborného učitele Davida Solaře. Po dvou letech studií dvou oborů jsem si nechal pouze Skladbu, ve které mě po celých šest let neobyčejně vedl a podporoval Jiří Gemrot. I nadále jsem volný čas věnoval klavíru.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Sám nevím. Nejzvláštnější bylo, že mi toto rozhodnutí ani nikdo nevyvracel, ale zároveň si neuvědomuji, jestli jsem se pro prvotní impulz, že budu studovat Skladbu, rozhodl sám. Jednou se nás na konzervatoři na hodině kompozičních technik pan Miloš Orson Štědroň svým typicky tichým nejednoznačným hlasem zeptal: „A proč vlastně skládáte? Proč komponujete?“ Byl jsem naprosto zmatený, možná se mi udělalo i nevolno… Psaní skladeb mě občas táhne jako magnet – činnost, jejíž zanedbání mi nebude odpuštěno. Možná trochu přeháním, ale pravda je, že ne vždy člověk píše z vlastní touhy, ale spíše z pocitu nutnosti, díky níž se ale skladatel může posouvat dál.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Úplně první koncert na základní umělecké škole si nepamatuji. Ale první koncert na konzervatoři ano. V koncertním sále byla provedena moje velmi odlehčená Suita pro flétnu a klavír.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Většina soutěží, kterých jsem se účastnil, se odehrála před nástupem na konzervatoř a povětšinou se jednalo o soutěže klavírní. Zúčastnil jsem se mimo jiné soutěže Prague Junior Note 2013. Dále například Soutěže žáků základních uměleckých škol České republiky ve hře na klavír 2014, kde jsem v krajském kole získal v sedmé kategorii třetí cenu. Na soutěži Allegro 2014 jsem získal první místo a cenu poroty. Na konzervatoři jsem se skladatelských soutěží moc neúčastnil. Respektive pouze dvou, z nichž jednou byla soutěž Generace 2020, kde jsem získal čestné uznání. Soutěže skladby jsou obecně skvělou cestou, jak dát o sobě vědět, jelikož jsou vítězné skladby často prováděny na významných festivalech či koncertních podiích mimo uzavřené zátiší školy. Na druhou stranu vnímám skladatelské soutěže jako velmi komplikovanou záležitost, jelikož každý skladatel je svým způsobem originál. Nedokázal bych si představit být v porotě skladatelské soutěže a z osmdesáti skladeb vybrat tři nejlepší. Ač bych se jako porotce snažil být sebevíc objektivní, vždycky někde za rohem číhá „Mr. Subjektivní“. Proto smekám před těmi, kteří tento úkol zastávají.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Asi by se očekávalo, že zmíním absolventský koncert. A ten rozhodně nechci opomenout, jelikož to byl můj největší a poslední zážitek, který jsem si z konzervatoře odnesl. Karlovarský symfonický orchestr tehdy provedl mou skladbu Faethón. Více než z toho, že byl koncert zaznamenán, jsem měl radost, když za mnou přišlo pár hráčů z orchestru a vyjádřilo se ke skladbě pozitivně. Velké díky patří dirigentce a hybatelce celé akce Miriam Němcové. Velmi jsem se z tohoto provedení poučil. Ale největší úspěch, lépe řečeno naplnění cílů, jsem pocítil, když mi byly předvedeny komornější skladby, jako například První a Druhé album skladeb pro klavír inspirovaná díly výtvarného umění v provedení Jitky Fowler Fraňkové, vynikající klavíristky. Nebo provedení Klavírního tria v podání Kláry Leškové, Filipa Halečky a Matouše Zukala. Nebo Zasněné písně v podání sopranistky Marie Šimůnkové a klavíristky Štěpánky Rohlíčkové. Ale v zásadě nedokážu, nepotřebuji a ani nechci ze svých dosavadních zkušeností vytvořit pyramidu toho, co bylo víc a co míň úspěšné, protože každá zkušenost byla něčím jiná, něčím jiným poučná.

Jaký je váš profesní vzor?
Nemám jako vzor jednu osobnost, ale spíše si od každé beru to, s čím se dokážu dobrovolně ztotožnit. Mám spíše vzorec skládající se z fragmentů různých osobností, z jejich názorů, přístupů, ať už se jedná o osobnosti z minulosti nebo ze současnosti. Proto nemůžu tento profesní vzor jmenovat, protože v podstatě není skutečný.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Nemám vytyčené velké cíle. Například při komponování nemám daný cíl. Téměř vždy se snažím navazovat na malé konstanty svých předchozích skladeb a používat je jiným způsobem, vytěžit z nich maximum, a tím si vytvářet poznávací znaky, díky nimž budou mé skladby, například z hlediska použitých souzvuků, jednotné. Když už bych měl přímo odpovědět, tak než že by se jednalo o jedno velké „dotáhnutí“, jde u mých drobných skladeb spíše o jednotlivá dotažení, kdy je pro mě vrcholem slyšet skladbu na koncertním pódiu.  

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Pokud mám více času na klavír, rád navazuji na své předchozí zkušenosti, takže kombinuji skladby jazzové i klasické. Baví mě korepetice, ačkoliv se teď více věnuji skladbě, aranžování a studiu hudební režie na HAMU.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Rád poslouchám hudbu napříč dvacátým stoletím, současnou tvorbu, jazz i hudbu populární. Oblíbil jsem si třeba skladatele z Latinské Ameriky, nejvíce Heitora Villa-Lobose. Rád poslouchám Antonia Carlose Jobima, Hanse Abrahamsena – učaroval mi především písňovým cyklem Let me tell you, Django Reinhardta, Dana Bártu a Illustratosphere… Na tuto otázku je pro mě v podstatě velmi těžké odpovědět, protože každým měsícem mám jiné poslechové zkušenosti a rád proplouvám a surfuji napříč hudebními žánry a styly. Jelikož bych takto své oblíbené autory mohl generovat donekonečna a jelikož nejsem natolik stylově vyhraněný posluchač, abych dokázal odpovědět jednou razantní větou, ponechám zde jen tento nesourodý drobný výseč.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Rád trávím volný čas s kamarády a s rodinou. Moc mimohudebních koníčků nemám, rád se ve volném čase věnuji aranžování populární i klasické hudby či spontánní improvizaci s kamarády muzikanty.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Přítomnost milých a otevřených lidí, kteří mají smysl pro humor, navzájem se tolerují a naslouchají si.

Jaké je vaše největší přání?
Výše posledně zmíněné.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo MgA. Jiřího Gemrota
Šimon je muzikant každým coulem. Myslím, že by byl nešťastný, kdyby ho život zavál od muziky pryč. Je velmi přemýšlivý, zodpovědný a pilný! To se snoubí s jeho talentem a já mu moc držím palce, aby měl v profesním životě i tolik potřebnou špetku štěstí.

Léta, kdy jsme se potkávali při kompozičních hodinách, byla pro mě příjemná a společná práce inspirativní. Jsem velmi rád, že Šimon pokračuje ve studiu na HAMU na Katedře zvukové tvorby v oboru Hudební režie. Z vlastní zkušenosti vím, že oba obory (Skladba a Hudební režie) se vzájemně doplňují a obohacují. A pro dnešního skladatele, který nechce podlehnout komerci, je hudební režie cesta, jak se uživit a moci tvořit podle svého svědomí.