Dirigent Łukasz Borowicz: Mé partitury Pendereckého skladeb jsou plné ručně dopsaných not

Oratorium Stabat Mater v Łukaszovi vyvolává vzpomínky na tohoto věhlasného skladatele. V čem vidí „tragédii hudby“? Co dělal v období, kdy kvůli covidu nemohl vystupovat? Na českých orchestrech oceňuje, že si zachovaly něco, co nazývá „krásou zvuku“. Rád by představil některé české skladatele polskému publiku a naopak – českému publiku doporučuje skladby polské skladatelky Gražyny Bacewicz. Za současné situace chápe, že se v Polsku ruská hudba nehraje.

Stabat Mater, op. 58 je naše typická velikonoční skladba – v Polsku jsou Velikonoce považovány za největší svátky v roce. Máte proto k této skladbě speciální vztah?
Velikonoce jsou obdobím, kdy se v Polsku hraje nejvíc hudby, pořádá se nejvíc koncertů. O Vánocích jsou to jen koledy – ale o Velikonocích se velmi často hrají Bachovy Pašije, Polish Requiem Pendereckého, ale máme také spoustu polských oratorií svázaných s tímto obdobím, z nichž nejčastěji hraná je Stabat Mater Karola Szymanowského. Když jsem se připravoval na provedení Dvořákovy Stabat Mater, moje vzpomínky mě vedly k myšlenkám na Pendereckého, který velmi rád Dvořákovu Stabat Mater dirigoval a často o této skladbě mluvil, neboť se dle jeho názoru v této kompozici ideálně snoubí skvělá hudba s hlubokými emocemi. Nakonec sám jednu Stabat Mater také složil.

Slyšela jsem, že kvůli covidu proběhl pohřeb Krzysztofa Pendereckého, jež zemřel 29. března 2020, v Krakově teprve po dvou letech, tedy 29. března 2022. Vy jste se s ním osobně znal?
Měl jsem to štěstí být po mnoho let jeho asistentem, připravoval jsem s ním koncerty, byl jsem s ním na turné v Korei, Číně, Německu, samozřejmě i u nás v Polsku. Také jsem hodně hudby profesora Pendereckého dirigoval, a to i za jeho přítomnosti. Cítím se být poctěn tím, že jsem měl příležitost s tak velkým skladatelem diskutovat o jeho práci. Často mi vyprávěl, jak která skladba vznikala, že například první část Symfonietty č. 2 skládal jednoho letního rána v pět hodin za absolutního ticha na terase, jen sem tam zapěli ptáci.

Chodil pan Penderecki na zkoušky kontrolovat, jak to vedete? Nezasahoval vám příliš do vaší práce?
Jsou autoři, kteří dopíšou skladbu a už na ní odmítají cokoliv změnit. Naproti tomu profesor Penderecki byl otevřený ke změnám, například velmi často měnil tempo podle toho, kde a za jakých okolností byla skladba hrána – podle akustiky, zda byl k dispozici malý, či velký sbor a podobně. Také když například nějaký sólista nebyl schopen třikrát správně nastoupit – a věřte, že  Pendereckého skladby jsou intonačně velmi náročné – tak on tam třeba dopsal nějaké noty pro trubku a dal na to místo důraz, aby se nebohý zpěvák měl čeho chytit. Mé partitury jsou plné takovýchto ručně dopsaných not. V přístupu Pendereckého se zrcadlilo to, jak je přínosné, když skladatel má zkušenosti s dirigováním – bohužel dnes se tyto dvě profese oddělují a je to dle mého názoru na škodu. Současní skladatelé jsou jaksi čím dál více odtrženi od reality, nedostává se jim zpětné vazby, cítí se být zneuznáni a píšou mnohdy „do šuplíku“, nemajíce nikoho, kdo by jejich dílo byl ochoten hrát. Cesty skladatelů a výkonných umělců se bohužel čím dál více rozcházejí. Stravinskij, Richard Strauss, Penderecki, Britten – to vše byli dirigující skladatelé. Ve dvacátém století nastala „tragédie hudby“ v tom, že skladatelé začali tvořit separovaně od praktického provádění hudby – a ztratili takzvaný „reality check“. Dirigující skladatel něco napíše a hned se z praxe dozví, zda něco funguje, anebo ne. Samozřejmě v každé epoše se stalo, že publikum hned nepochopilo genialitu díla, například i sama Dvořákova Stabat Mater „pohořela“ ve Vídni, ale už v Londýně sklidila velký úspěch.

Naposledy, když jsme se viděli, jste dirigoval Rusalku v Národním divadle (v roce 2017). Teď se chystáte na Stabat Mater, op. 58 Antonína Dvořáka. Můžeme z toho usoudit, že máte speciálně blízký vztah k Česku a k české hudbě?
Česká hudba mi je blízká, jsem tu častým hostem – nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě, Mariánských Lázních, Teplicích, Pardubicích. Účastnil jsem se festivalů jako Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj. Také v Polsku se snažím provádět českou hudbu – nejen Dvořáka, ale i skladatele, jež mají sice světový věhlas, ale v Polsku známí nejsou. Například Bohuslav Martinů – za socialismu nemohl být hrán, tehdy nebylo na noty. Nyní budeme hrát 22. dubna v Poznani jeho Symfonii č. 4. Myslím si, že také nastal čas více prosazovat Leoše Janáčka – jeho Zápisník zmizelého jsme teď prováděli ve Štrasburku v rámci festivalu Arsmondo Tsigane. Také jsem byl v minulosti už poctěn tím, že jsem dirigoval Smetanovu Mou vlast s FOK právě tady, v Obecním domě. Pro Poláky byla Praha vždycky jakousi hudební metou.

Proslýchá se o vás, že v polském rozhlase máte samostatnou relaci.
Mou velkou vášní je, že sbírám nahrávky na deskách nebo CD a máte pravdu, v polském rádiu mám dokonce relaci o instrumentaci a partiturách, používám k tomu právě ukázky různých nahrávek. A právě české nahrávky hrají v mé sbírce důležitou úlohu. Mám tam nahrávky například Karla Ančerla, Václava Talicha, Rafaela Kubelíka. Je obdivuhodné, že vaše hudební seskupení si naštěstí zachovaly „krásu zvuku“ charakteristickou pro české orchestry – zvuk rohů, klarinetů – i v dnešním globalizovaném světě české orchestry zůstávají rozpoznatelné. Nevím přesně, čím to může být – zda je to otázka výuky na školách, tradice, či jakási magie místa, historických materiálů.

Čím jste se zabýval v době covidu?
Poslouchal jsem ty hromady desek a cédéček, které mám doma a které stále nové a nové kupuji (smích).

Původní polská hudba u nás není moc známá. Vy jste nahrál kompletní houslové dílo polské skladatelky Gražyny Bacewicz – hodláte ji někdy představit Pražanům?
Celý život se zabývám nahráváním méně známé hudby, rád představuji publiku znovuobjevené skladby. Bacewicz má znamenité symfonie, teď je začínáme nahrávat. Doufám, že v budoucnu dostanu šanci její 3. symfonii zahrát v Praze, ať už s nějakým polským orchestrem, nebo třeba zase s FOK.

V současné době mi nedá, abych nevzpomněla na situaci na Ukrajině – jaký je váš názor na to, že některé instituce vyřazují z repertoáru díla ruských autorů?
Je to velmi komplikovaná otázka – nikdy jsme ani nepomysleli na to, že bychom mohli – naše generace – zažít válku v Evropě. A teď kousek od nás dochází k zabíjení lidí, ke genocidě! Rusko vždycky spojovalo kulturu s politikou. Ruská hudba byla už za studené války ambasadorem – Rostropovič, Oistrach – to byl za sovětských časů vývozní artikl. Jsme ve složité situaci, protože jsme byli odchováni na ruské hudbě – Čajkovskij, Šostakovič, Prokofjev – to byl oceán štěstí, do kterého jsme se nořili. Historie ruské kultury je ale také historií utrpení, útisku a odboje proti tyranovi. V současné chvíli v Polsku ruská hudba není hrána. A já si nedokážu ani představit, že bych teď byl schopen dirigovat třeba Čajkovského Předehru 1812.
Děkuji za rozhovor!