Beethovenův festival potvrdil svůj význam v kulturním životě severních Čech

V letošním roce 2022 Hudební festival Ludwiga van Beethovena probíhal v rozmezí 26. května až 23. června. Festivalová dramaturgie nabídla šest symfonických a čtrnáct komorních koncertů, jež navštívily více než čtyři tisíce posluchačů. Koncerty se konaly v koncertním sále Domu kultury, komorním sále Zahradního domu v Teplicích a v dalších historicko-kulturních centrech a národních kulturních památkách Severočeského kraje – v impozantním prostředí kláštera v Oseku, bazilice Panny Marie Bolestné v Bohosudově, přesunutém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, jezuitském kostele v Litoměřicích, na zámcích v Jimlíně, Děčíně, Klášterci nad Ohří či ve Velkém Březně a v dalších lokalitách. Jak je již dnes při festivalovém dění v oblasti „vážné“ hudby zvykem, program vedle klasické hudby zařadil také žánry populární hudby, čímž cíleně oslovil široké spektrum publika dle individuálních zájmů posluchačů. V rámci festivalu se představila řada zahraničních umělců a souborů, například Manoah String Quartet. Vedle předních českých umělců zde účinkovaly také komorní soubory tvořené sólohráči Severočeské filharmonie Teplice, jako Dechové kvinteto 4+1 či Five Brass a další.

Úvodem do umělecky náročného festivalového dění se stal zcela vyprodaný zahajovací koncert, kde se za doprovodu Severočeské filharmonie Teplice pod taktovkou Tomáše Braunera představil náš vynikající basbarytonista Adam Plachetka, pravidelný host Metropolitní opery v New Yorku a dalších světových operních domů a koncertních pódií. Na jeho programu zazněly slavné árie z Mozartových, Rossiniho, Bizetových a Verdiho oper. Nesporně záslužnou akcí se stal benefiční koncert pro záchranu varhan v bazilice Panny Marie Bolestné v podkrušnohorském Bohosudově. O mistrovské varhany Heinricha Schiffnera nyní pečuje Spolek pro záchranu bohosudovských varhan. Na koncertě účinkovala sopranistka Eliška Weissová a Bohosudovský chrámový sbor vedený svým sbormistrem a vynikajícím varhaníkem Milošem Bokem.

S velkým ohlasem publika se setkal rovněž koncert muzikálových melodií v provedení sólistů Broadway Theatres New York a pražského divadla Broadway, teplickou filharmonii řídil Martin Kumžák. Mezi slavnými melodiemi zazněla též hudba Karla Svobody a nezbytně Andrew Lloyd Webbera.

Posluchačskou obec dále zaujal galakoncert „Odložená padesátka“, akce pořádaná ve spolupráci s Konzervatoří v Teplicích. Tato jediná škola svého druhu v Severočeském kraji byla založená v roce 1971, vzhledem ke koronavirové pandemii byl výroční koncert připomínající padesát let trvání školy o jeden rok odložen. Program zahájil Smíšený pěvecký sbor teplické konzervatoře (sbormistr Roman Pallas), spontánní formou svého provedení známých děl Georgese Bizeta, Giuseppe Verdiho, Bedřicha Smetany a dalších mistrů dále zaujal Symfonický orchestr teplické konzervatoře (dirigent Jiří Knotte), jako sólisté se představili nejlepší studenti či absolventi školy, jmenujme příkladně Milana Al-Ashhaba či Janu Červinkovou. Druhá část programu patřila Big bandu teplické konzervatoře (umělecký vedoucí Lukáš Čajka), na programu nechyběly skladby George Gershwina, George Harrisona či Freddie Mercuryho a opět úspěšní sólisté.

Skutečně velkou festivalovou událostí se stala po dvou stoletích obnovená premiéra opery Bergmönch (Perkmon – Vládce hor) od teplického skladatele a starosty Josefa Matyáše Wolframa (1789–1839). Ačkoliv dnes toto jméno vymizelo z hudebních dějin, ve své době se jednalo o významnou osobnost, která velmi přispěla k povýšení věhlasu Teplic ve smyslu lázní a celkově společenského centra. Navíc se Wolfram v roce 1838 zasloužil o právní kodifikaci vzniku místního lázeňského orchestru, který se potom v průběhu let postupně přetransformoval až v dnešní Severočeskou filharmonii Teplice. Wolfram napsal mimo jiné více než deset oper, z nichž se opera Bergmönch stala dobově nejslavnější. V roce 1830 měla premiéru v Drážďanech, v říjnu 1831 byla potom s velkým úspěchem provedena v Praze ve Stavovském divadle přímo pod taktovkou autora. Vzhledem k osobnímu uměleckému věhlasu se Wolfram po smrti Carla Marii von Webera stal jedním z kandidátů na post operního kapelníka v Drážďanech. O nové provedení, respektive znovuobjevení opery Bergmönch se zasloužil severočeský dirigent, skladatel a sbormistr Jan Zástěra. Původem z Oseka u Teplic působí od roku 2008 jako dirigent Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Současně je vedoucím Trautzlovy umělecké společnosti, která v severních Čechách usiluje o oživování velkých regionálních děl minulosti. Sám je též skladatelem několika oper čerpajících z bájné minulosti Teplic a rovněž závažných oratorních děl. Jan Zástěra se spolu s kolektivem muzikantsky zanícených spolupracovníků zasloužil o novodobou rekonstrukci historického hudebního materiálu. Při koncertním provedení opery Jan Zástěra řídil Severočeskou filharmonii, sborovou složku nastudoval teplický soubor Collegium hortense a Pražští pěvci. Perkmon je bájnou postavou Krušných hor, předpovídá a přináší neštěstí, ale též milostivý zázrak, děj opery je zasazen do důlního prostředí. Z kompozičního hlediska se jedná o typický obraz raně romantické opery s překvapujícím melodickým, harmonickým a rovněž instrumentálním bohatstvím. Ze sólistů vynikla krásou a technikou svého hlasu sopranistka Miroslava Časarová v roli Františky, Štajgra Michaela ztvárnil Jakub Turek, Daniel Kfelíř zaujal razancí barytonových poloh zpěvů Naddůlního. Původně mluvená složka singspielu byla svěřená recitátorce, zde Miladě Čechové, která dějový příběh přednášela v češtině oproti německému originálu všech operních zpěvů. Celkové umělecké vedení Jana Zástěry si zaslouží skutečné ocenění, teplické publikum si díky tomuto oživení dvě století staré opery odnášelo nesporně výjimečný hudební zážitek.

Závěrečný koncert nabídl dne 23. června dramaturgicky zajímavé řešení, zcela v duchu festivalu věnovanému Ludwigu van Beethovenovi. V první polovině večera postupně zazněly všechny tři předehry k opeře Fidelio, předehry s označením Leonora I – III. Jedná se v této interpretační podobě o výjimečný krok. Je známo, jak obtížně a zodpovědně Beethoven tvořil a svá díla přetvářel. Sám kladl velký důraz na svou jedinou operu s původním názvem Leonora, její tři verze byly premiérované v letech 1805, 1806 a 1814. Revizemi prošla logicky vždy též předehra. Při takto realizovaném teplickém provedení je zřetelný kompoziční vývoj předeher, kdy Leonora I, op. 138, se jeví jako relativně nekomplikované dílo, následující Leonory (II, op. 72a a III, op. 72b) k sobě mají blízko myšlenkami tematické práce související s operou, aplikací barevných nástrojových efektů a rovněž operu předjímající sólo vzdálené trubky. Beethoven si byl vědom kvalit Leonory III, a proto pro poslední zpracování opery složil ještě další předehru s názvem Fidelio, in E dur. V posledních desetiletích se ustálil zvyk hrát Leonoru č. III při scénické proměně ve druhém dějství opery. Pro druhou polovinu večera byl zvolen Beethovenův Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur, op. 56. Pro interpretaci sólových nástrojů byli pozváni tři vynikající umělci, ověnčení řadou důležitých úspěchů a soutěžních ocenění – houslista Milan Al-Ashhab, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský. Stručně řečeno – jejich prezentace nesla punc skvělé individuální nástrojové hry, vzájemné tvůrčí spolupráce a přesné komunikace s orchestrem. Severočeskou filharmonii Teplice řídil její šéfdirigent Petr Vronský, který vedl orchestr zkušenou rukou, ve druhé části koncertu navíc v detailně přesném a zvukově propracovaném souznění se sólisty. Koncert se setkal se spontánním ohlasem publika. Festival takto podle svého jména vyvrcholil holdem dílu Ludwiga van Beethovena a opět potvrdil svůj význam v kulturním životě severních Čech a též v paletě předních hudebních festivalů pořádaných v České republice.