Hornistka Zuzana Rzounková: Lidé by se neměli vzdávat. Nikdy a v ničem

Když zahájila v neděli večer Zuzana Rzounková 8. ročník Letních hornových kurzů v broumovském klášteře, okamžitě se v koncertním sále Dřevník, kde se slavnostní zahájení konalo, rozhostila dobrá nálada. Ne, že by tam před tím nebyla, však se tam už mnozí účastníci znali již z předchozích ročníků. Ale bezprostřednost a nadhled, s nímž sólohornistka Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a umělecká garantka a vedoucí kurzů uvítala frekventanty a lektory, jako by definitivně uvolnila stavidla. „Tady nesoutěžíme, jsme tu, protože se chceme něco nového naučit, protože máme rádi lesní roh. Tak si to užijte!“ povzbudila Zuzana Rzounková všechny na uvítanou. Je těžko uvěřitelné, že v sále s více než osmi desítkami lidí může zavládnout takřka rodinná atmosféra. V broumovském Dřevníku se to stalo. Stará přátelství byla navázána a nová nepochybně vzniknou. Nejen napříč Evropou. Do Broumova letos totiž přijel rekordní počet hornistů. Celkem 85 hrajících hornistů. Nejmladšímu je devět let, nejvíce hráčů, celých osmdesát procent, jsou studenti uměleckých škol. „Jak doufám, budoucí hornisté. A máme tu i dospělé hráče, kteří hrají na lesní roh pro radost, a hrají velmi dobře,“ podotýká s úsměvem Zuzana Rzounková. Letos přijeli mladí hornisté z několika zemí – kromě českých účastníků tu jsou Portugalci, hráči z Německa, Polska, Maďarska a Japonska.

Proč se účast hráčů z různých zemí v jednotlivých ročnících mění?
Národnostní složení se oproti loňsku trošku obměnilo. Samozřejmě, že Česká republika co do počtu účastníků vede, a to mě samozřejmě moc těší. Ze zahraničních účastníků tu byla vždy doposud větší skupina hráčů z Maďarska, letos je tu jeden, kterého učím i během školního roku. Naopak loni tu byl jeden Portugalec a letos jich přijelo sedm.

Čemu to přičítáte?
Naše kurzy se konají po osmé, Maďaři tu už byli pětkrát a já naprosto chápu, že chtějí změnu. Je to jen zdravé, aby se dostali i do jiného prostředí a setkali se s dalšími pedagogy. Volal mi ale kolega z Budapešti, abychom s nimi počítali pro příští rok. Přichází totiž nový dorost maďarských dětí a ti k nám znovu zamíří.

V Broumově už dochází tedy k obměně generací!
Ano, skutečně už přichází nová generace mladých hornistů. Těší nás to.

V Broumově se setkávají různé generace a děti z různých typů uměleckých škol…
Máme tu letos kromě konzervatoristů a studentů z vysokých škol také větší skupinu dětí ze základních uměleckých škol. Věřím tomu, že se v této skupině najdou takoví, kteří půjdou studovat na konzervatoř a posléze i na vysoké školy. Setkávání se staršími studenty je obohacuje, motivuje. Právě proto tu kurzy jsou.

Motivovat, dávat šanci, podpořit – to je podstata broumovských kurzů?
Kurzy jsme zakládali právě proto. Jde nejen o to, aby se děti naučily hrát – i když samozřejmě ony už jsou hráčsky zdatné – ale aby se naučily tento nástroj skutečně milovat.

Broumovské hornové kurzy připravují pro účastníky vlastní originální skladbu – Halali pro všechny účastníky, které se hraje hned třetí den kurzů na koncertě ve Vernéřovicích. A ještě v sobotu na závěrečném slavnostním halali v broumovském klášteře. Takový počin je zcela unikátní.
Ano, nic podobného nelze jinde slyšet. Dík za to patří vedoucí projektu našich kurzů a ředitelce festivalu Za poklady Broumovska Tereze Kramplové. Před dvěma lety jsme jako halali rozepsali vůbec nejstarší dochovanou instrumentální skladbu s názvem „Trubačská“, v loňském roce zkomponoval skupinové Halali Tomáš Ille a letos jsme oslovili Kryštofa Marka, který je spolu s harfenistkou Kateřinou Englichovou rezidenčním umělcem festivalu. Halali, které pro nás složil, má čtyři části, pět hlasů. Když ho hraje osmdesát hornistů krásným mohutným zvukem, je to nádhera!

Jak a proč vznikla idea tohoto Halali?
Chceme, aby se díky němu naučili účastníci hrát v týmu, poslouchat se navzájem. Aby se všichni sešli společně na jednom pódiu. A díky takovému zážitku získali i vztah ke komorní hře.

Přicházejí účastníci i s neobvyklými skladbami nebo je spíše zajímá způsob výuky jednotlivých lektorů u tradičních klasických skladeb?
Tak například Japonci nosí specifické koncerty, které tu vůbec neznáme. Překvapené jsou pak především naše klavíristky, které se musejí skladby naučit a hrát je tu. Jinak jde většinou o klasický repertoár: Mozart, Strauss, Schumann, Telemann, Haydn… S takovým programem přicházejí například Portugalci, protože je zajímá, jak tyto skladby učíme my. Chtějí znát náš náhled na interpretaci. Vždy se jim líbila česká hornová škola, a to je i důvod, proč se za námi zahraniční účastníci vracejí. Na našich kurzech se setkají s renomovanými pedagogy – je tu pan profesor Petráš, jediný jmenovaný profesor hry na lesní roh v České republice, sólohornista České filharmonie Jan Vobořil, první hornista FOKu Martin Sokol, vedoucí skupiny lesních rohů FOKu Petr Hernych, spolupracuje s námi pedagožka ZUŠ Police nad Metují a Broumov Lenka Němcová a letos přijeli do Broumova i dva vynikající zahraniční lektoři – sólohornista Bernského symfonického orchestru a Kammerochesteru Basel Olivier Darbellay a sólohornista orchestru NDR Elbphilharmonie a výkonný ředitel Akademie orchestr NDR Elbphilharmonie Jens Plücker.

Podle jakého klíče zvete zahraniční lektory?
Sleduji, kde učí, co mají za sebou, jakou praxi, jaké soutěže a jestli ještě sami hrají. Stojím o to, aby tu byli lektoři, kteří vezmou hornu, předehrají skladbu a mohou studentům ukázat, jak si všechno sami představují. Za minulých osm let se mi podařilo přivézt do Broumova nejlepší hráče z celého světa. Byl tady například Kerry Turner z Ameriky, švýcarský hornista Saar Berger, Fin Esa Tapani, Portugalec Ricardo Matosinhos, Němci Raimund Zell a Jörg Brückner, Polák Dariusz Mikulski, nebo maďarský hornista Szabolcs Zempléni… Jsou to nejlepší pedagogové, hráči a sólisté, kteří ve světě hrají.

Počítáte s tím, že se v některém z příštích ročníků alespoň někteří vrátí?
Samozřejmě se mi líbili mnozí, které bych ráda pozvala znovu. Ale stále ještě tu nebyli všichni, které bych na kurzy chtěla přivést. Například Sibylle Mahni, Christian Lampert a další.

Sama se jako pedagog setkáváte s různými generacemi malých a mladých hornistů. Jako sólohornistka a sólová hráčka máte spoustu zkušeností. Existují obecné rady, zkušenosti, které jim můžete předat?
Chci je naučit, aby měli rádi nástroj, na který hrají, aby se s ním dokázali ztotožnit. Důležité je, aby si uvědomili, že nevadí, když jim něco nejde. Když budou mít rádi svůj nástroj a budou ho dobře znát, pak mohou poznat, proč se jim určitá věc nedaří zahrát a nenechají se odradit. To je správná cesta. To se snažím celý týden dětem vštěpovat – aby si nedělaly žádné strachy z toho, že se jednou něco nepodaří, že nějaká nota „kiksne“, že nevydrží s dechem. Pokud myslíte konkrétní rady, radím dětem, aby si skladbu nejdřív zazpívaly. Že je dobré si skladbu v duchu zpívat, i když ji hrají. Nadto jsem ráda, když moji studenti vědí, že na pódiu při sólovém vystoupení mám stejné pocity, jako oni. I já mám stejný respekt z koncertu, stejné obavy – aby všechno vyšlo, aby se nic nepokazilo. I já mám trému. Nejhorší je, když se pedagog nevcítí do dítěte, když jeho starosti “odmávne” se slovy „to nic není, to zahraješ!“ Ne, chceme přece podat ten nejlepší výkon, abychom hudbu přenesli na posluchače. A to se snažím učit děti. Skrze to všechno se je snažím naučit milovat nástroj na který hrají. On jim to vrátí. Mně už to lesní roh vrací třicet let.

Jak jste vlastně získala vztah k lesnímu rohu?
Milovala jsem jako dítě své pedagogy! Chtěla jsem je překvapit, co všechno už umím, co jsem se naučila. Dítě miluje své učitele, chce jim udělat radost tím, co všechno umí, to ho posouvá dál a dál v životě. Začínala jsem s flétnou, ale přišla mi jako příliš malý, titěrný nástroj. Lesní roh, to bylo něco jiného, najednou jsem měla co chytnout do rukou! Cítila jsem, že právě horna je přesně pro mě, hodí se ke mně. Každý máme na něco povahu a k něčemu inklinujeme.

Jak moc rozhodují vrozené tělesné dispozice o úspěšnosti hráče na lesní roh?
Existují určitá měřítka – postavení chrupu, šířka rtů… Všude najdete vyobrazení, jak by měl vypadat ideální chrup hornisty, i nyní na JAMU, kde učím, máme nástěnku s takovými obrázky. Ale ve světě jsem setkala s hráči, jejichž postavení zubů vůbec těm obrázků neodpovídalo. A byli to fantastičtí hráči! Věřím tomu, že když někdo velmi chce, dokáže se se svým určitým defektem srovnat a překonat ho. Mám i osobní zkušenost – mě dokonce nechtěli vzít na konzervatoř, protože mi od malička chybějí zuby dvojky. Naštěstí si mě ale pod ochranu vzal pan profesor Hübner, úžasný člověk, kterému vděčím úplně za všechno. Věřil mi, věřil, že se budu hraním na hornu jednou živit. Vzal mě, a to bylo moje štěstí. Teď už bohužel nežije, ale byl jako můj druhý táta. Dál mě pak vedl vynikající pan profesor Petráš, kterému jsem vděčná za svoji kariéru.

Není to tedy jako se vším? Když člověk opravdu chce a snaží se, překoná cokoliv a dosáhne toho, co si předsevzal?
Přesně tak. Proto by se lidé neměli vzdávat. V ničem. Lesní roh je jeden z nejtěžších hudebních nástrojů. Je plno hudebních děl, v nichž má lesní roh důležitou úlohu a je zvýrazněný jako sólový nástroj, horna je použita v opravdu náročných pasážích mnoha orchestrálních skladeb. Člověk musí dřít a musí hornu milovat. Ale pak mu to jde a nemusí se bát vůbec ničeho.