Operní panorama Heleny Havlíkové (388) – Plyšáková Kouzelná flétna

Pro mě to bylo zklamání. Ale abych vyváženě poskytla i jiný názor – asi pětiletá holčička, čilá i po desáté večer, tatínkovi se spícím bratříčkem v náručí nadšeně s dětskou upřímností hlásila: „Mně se nejvíc líbily ty chlupaté příšerky.“ Bylo to spontánní a otevřené. Úplně jí rozumím, ty chlupaté příšerky se opravdu nedaly přehlédnout, bylo jich tam v nejrůznějším provedení spousta – hopkaly, lísaly se, skotačily, cupitaly, koulely se, vylézaly ze „sklepních“ poklopů, seskakovaly z vyvýšených otvorů. Jenže Kouzelná flétna není – nebo neměla by být jen podívanou o plyšových zvířátkách.

Jen připomenu, že základní půdorys Mozartovy Kouzelné flétny vychází z pohádkového příběhu, do kterého ovšem libretista a první představitel Papagena, Emanuel Schikaneder, vložil i některé principy zednářství a egyptských mysterií: Tři Dámy z říše tmy Královny noci zachrání prince Tamina před hadem a ten se s ptáčníkem Papagenem vydá do Sarastrovy sluneční říše vysvobodit dceru Královny noci Paminu. Tamino u Sarastra úspěšně vykoná uložené zkoušky a může si vzít Paminu, Papageno získá vytouženou Papagenu, říše zlé Královny noci se propadá a Sarastrova sluneční říše vítězí.

Budějovická inscenace ale cupuje Mozartovu partituru na nesourodé cáry. A to i v kontextu nedávných nových inscenací Kouzelné flétny – například té brněnské sci-fi v režii Miroslava Krobota, která je spíš příkladem, jak široké mohou být výklady tohoto Mozartova singspielu. Salcburské nastudování z ní udělalo protiválečnou politickou agitku a kritiku antifeminismu. Z inscenací operních se tak vymyká nápaditá a hravá adaptace Kouzelné flétny v Divadle v Dlouhé v režii Skutru jako divadla „za obrazem“ s říší plnou nástrah a hádanek – i iluzí a Královnou noci zpívanou mužským falzetem.

Podtitul budějovické inscenace avizuje pohádkovou cestu za tajemstvím světla a dobrodružné podobenství o souboji temnoty a světla. Začátek ale pohádkový není: Na jevišti vidíme stěnu, která replikuje zeď divadelního sálu Metropol s dveřmi, nad kterými svítí zelený nápis Exit. Během předehry se tu, v šeru, postupně sejde skupina údržbářů s čelovkami a baterkami, takže tajemství světla se redukuje na jejich chaotickou snahu opravit nefungující světlo a stylem Pat a Mat otevřít nedobytné dveře. S koncem předehry se tyto dveře samy otevřou, v protisvětle se z nich vykolébají tři plyšáci a z poklopu u podlahy vyleze stvoření s rohy, velkým bílým nosanem, pod vestou se šosy černého fraku má chlupatou kombinézu s krátkými rukávy a kraťasy – Papageno.

Tři dámy v černém s okázale širokými klobouky hodí údržbáři bílou halenu, vestu, třírohý klobouk a starodávné holínky, takže se z něj stane princ Tamino. Cestu za světlem vymezují svítící koule velikosti tenisového míčku, které mají na hůlkách Dámy Královny noci a po zemi je vyhazuje Papageno. Prý je chytá pro velitelku. Proč chytá světlo pro svou Královnu noci, která v opeře představuje spíše temnotu, a proč je to právě tento plebejec, který o dosažení nějaké moudrosti osvícení vůbec nestojí, nevím.

Plyšákové zvířectvo se rozhojňuje ještě o směšně cupitající trojici s hlavami pokrytými dlouhými pery, což jsou géniové, o kocoura, což je Monostatos, a obří chlupaté příšerky provázející Sarastra. Ten tu ovšem není za nějakého moudrého vládce říše světla, ale za směšného staříka, který senilně hladí svou zvířecí suitu. Ostatně ani kněží příliš neoplývají autoritou svého postavení, když jejich dlouhé do culíku až na zem spletené šedé vousy slouží jako vypínače světla.

V druhém dějství ona replika stěny Metropolu přes celé jeviště zmizí a na zadním horizontu vidíme projekce jak z filmových verneovek Karla Zemana. Proč ne. Ale proč se při tom postupně hroutí už beztak rozpadlé sloupy chrámů Sarastrovy říše a pod pláštěm se Královna noci zjeví jako nahá tlustá (vycpaná) ošklivá tlustá babice – taková Kouzelná flétna mi příliš smyslu nedávala. A už vůbec jsem nepochopila závěr, kdy se Tamino, opět jako údržbář, raduje, že se mu podařilo světlo opravit, jenže to po několik vteřinách s prsknutím opět zhasne.

Režiséra Petra Haška přitom obdivuji jako nápaditého uměleckého vedoucího souboru Geisslers Hofcomoedianten s jeho báječným ironizujícím vtipem v inscenaci Krása střídá nádheru jako adaptace Lullyho baletu Psyché nebo s jeho a Hanzlíkovou barokní site-specific nomádskou operní travestií Římská Lukrécie. Haškova budějovická Kouzelná flétna sice byla plná více či méně roztomilých plyšáků, ale proč se ocitli právě v této Mozartově opeře a proč Hašek porůznu převrací její symboliku, mi zůstalo zahaleno tajemstvím (což, připouštím, mohl být záměr jako součást rituálů).

Budějovickou Kouzelnou flétnu bohužel nezachraňovalo ani hudební nastudování Davida Švece. Z premiéry se dalo soudit, že by rád pojal Mozartovu hudbu mladistvě svěžím způsobem, ale ani orchestr, ani sólisté, ani sbor zpívající ze vstupních dveří do hlediště nestíhali jeho až zběsilá tempa. Nedostatečná byla i péče o ladění a nástupy. Navíc v Mozartově průzračné hudbě zní velmi rušivě umělý dozvuk, kterým je divadelní sál Metropolu se suchou akustikou vybaven. A jakoby Mozart nestačil – i do opery pronikl dnešní všudypřítomný zvukový smog, takže se do hudby ozývalo ptačí štěbetání či řev šelem.

Z jazykových variant, v jakých se u nás v poslední době hraje singspiel Kouzelná flétna, což je buď ve verzi kompletního německého originálu, nebo se zpívanými čísly v němčině a mluvenými dialogy v češtině, zvolili v Budějovicích méně obvyklé řešení celého českého překladu: hudební části jsou ve zpěvném a vtipném převodu Vojtěcha Spurného a prózu vhodně seškrtali a přeložili Petr Hašek a David Košťák.

Ze sólistů se v režijně-hudební změti nejlépe zorientovala sopranistka Markéta Klaudová. Její podání technicky i výrazově mimořádně náročné árie smutné Paminy, která naříká v domnění, že ji Tamino opustil, se stalo jednoznačným vrcholem večera. Handicap ptačího kostýmu s maskou, která znemožňovala rozehrát mimiku, překonával mrštností i zvučným barytonem Jakub Hliněnský jako Papageno, jemuž sekundovala průrazným sopránem Marie Šimůnková jako rozverně svádivá Papagena (kterou ovšem Petr Hašek připravil o překvapení proměny ze stařeny v mladou šťabajznu). Tenorista Peter Malý jako Tamino a basista Jan Šťáva v roli Sarastra nejsou typy hlasů pro Mozartovy role. Ondřej Koplík, který u nás naopak patří k optimálním tenoristům mozartovského a belcanto stylu, však v parádní Monostatově árii, v budějovické inscenaci předsunuté do prvního dějství, doplatil na zběsilé tempo dirigenta. Bronislava Smržová statečně bojovala s koloraturami Královny noci, ale do správných výšek se strefovala jen přibližně. A z terceta Dam Královny noci čněl vedle Dany Šťastné a Jany Piorecké soprán Kateřiny Hájovské tak ostře, že poznamenal všechny ansámbly, v nichž se tyto dámy objevují. Kristýna Fílová, Martina Pavlínová a Pavla Hubáčková sice trojici Géniů uzpívaly, ale ani cupitání, bílá maska a bujné peří na hlavách z nich neudělalo chlapce, jimž jsou tyto role určené.

Škoda, do Budějovic jsem jela na Kouzelnou flétnu plná vstřícného očekávání. Nadšení holčičky z plyšových zvířátek jsem ale na konci opravdu sdílet nemohla.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna
České zpěvní texty Vojtěch Spurný, překlad a úprava dialogů Petr Hašek a David Košťák
Hudební nastudování David Švec, scénář a režie Petr Hašek, scéna a kostýmy Anna Brotánková a Ján Tereba, světelný design Karel Šimek, projekce Amador Artiga, choreografie Kamila Mottlová
Osoby a obsazení: Sarastro – Jaromír Nosek / Jan Šťáva, Tamino – Peter Malý / Vincenc Ignác Novotný, Královna noci – Bronislava Smržová / Doubravka Součková, Pamina, její dcera – Markéta Klaudová / Soňa Godarská, 1. dáma – Kateřina Hájovská / Kristýna Kůstková, 2. dáma – Marie Svobodová / Dana Šťastná, 3. dáma – Šárka Hrbáčková / Jana Piorecká, Papageno – Jakub Hliněnský / Michal Marhold, Papagena – Vladimíra Janovská / Marie Šimůnková, Monostatos – Ondřej Koplík / Michael Robotka, 1. génius – Zuzana Bachová / Kristýna Filová, 2. génius – Tereza Bachová / Martina Pavlínová, 3. génius – Pavla Hubáčková / Anna Peclová, 1. kněz – Maksim Maksimovich / Marek Žihla, 2. kněz – Alexandr Beň / František Brantalík, Mluvčí – František Brantalík / František Hnilička. Taneční company / akrobaté – HOLEKTIV, kouzelná zvířata – Přemysl Filous, Tomáš Maliniak a Vít Kolář
Obsazení premiéry vyznačeno tučně.
Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla
Jihočeské divadlo, DK Metropol, premiéra 4. listopadu 2022