Pianista Igor Ardašev předvedl zpěvnost, brilanci i velkou schopnost soustředění

První skladbou na programu byly Mozartovy Variace na Duportův menuet. Zatímco někteří interpreti vyzdvihují spíše brilanci a křišťálovou čistotu Mozartova hudebního jazyka, Igor Ardašev se rozhodl zdůraznit spíše jeho zpěvnost. Staccata nebyla tak konkrétní, za to měla každá nota svoji délku a byla maximálně procítěná. To přispělo k sugestivnosti zvláště šesté, mollové, variace.

Humor není něco, co bychom si spojovali s dílem Ludwiga van Beethovena. A přesto i v jeho skladbách se dá najít. O tom Ardašev přesvědčil publikum svou interpretací Beethovenovy Sonáty C dur č. 3, jejíž větu pojal, podobně jako třeba András Schiff, v humorném duchu. Nelze se nezmínit o hladkosti, s jakou umělec přešel ze spíše pěveckého stylu Mozartova do toho Beethovenova, který je charakteristický daleko symfoničtějším chápáním hudby. Druhou větu pak pianista podal s minimálním rubatem. Mohla tak sice působit poněkud věcněji, lyriku jí však dodávala citlivá práce s barevnými a dynamickými odstíny, stejně jako pečlivé rozvrstvení jednotlivých hlasů. Podobnou zručnost při polyfonní hře prokázal Ardašev v dramatičtější větě třetí, kdy se téma objeví tu v pravé, to v levé ruce. Ve čtvrté větě se pianista vrátil k veselejšímu charakteru, ve kterém setrval až do konce sonáty.

Na úvod druhé poloviny koncertu zazněl výběr z cyklu Prchavé vidiny Sergeje Prokofjeva. Těžko říct, bylo-li to malým rozsahem jednotlivých skladeb nebo tím, že Prokofjevův jazyk není Ardaševovi tak blízký, jako třeba jazyk Beethovenův. Jisté ale je, že se jednalo o nejslabší část koncertu. Zdálo se, jakoby se hudebník nedokázal do Prokofjevova cyklu úplně vžít.

Naplno se ovšem vžil do poslední skladby celého večera, Sonáty G dur P. I. Čajkovského. Začal ji bouřlivě, nikoliv však ukřičeně. V první větě jsme mohli obdivovat energii, s jakou dokáže umělec hrát i po odehrání předchozích skladeb, které lze jen těžko označit za „odpočinkové“. Za oběť této energii ovšem padla barevná škála, která byla zvláště v první větě o něco chudší, než by skladbě bylo bývalo slušelo. Momentem, který byl však z hlediska barevnosti mimořádně vydařený, bylo až trochu impresionisticky pojaté arpeggio ve druhé větě, které však Ardašev dokázal zahrát tak, aby se kontury věty nerozpily.

Stejně jako ve větě první, i ve třetí a čtvrté větě byla barevná pestrost obětovaná virtuozitě a energii. Je nutné ovšem říct, že zvláště čtvrtá věta je technicky extrémně náročná. Je ale škoda, že lyrická místa, která obsahuje, nepůsobila tak kontrastním dojmem, jak by mohla. Vyzdvihnout je však třeba místa zpěvná, která musela zasáhnout srdce každého posluchače. Bouřlivý potlesk byl důkazem toho, že ačkoliv některé momenty vystoupení nezapůsobily tak, jak by si asi pianista byl přál, rozhodně se jednalo o vystoupení vysoké umělecké kvality, které obecenstvo velmi oslovilo.

Igor Ardašev – klavírní recitál, koncert v rámci Festivalu Rudolfa Firkušného
10. listopadu 2022
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Devět variací na Duportův menuet (K. 573)
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír C dur (op. 2 č. 3)
Sergej Prokofjev: Prchavé vidiny (výběr)
Petr Iljič Čajkovskij – Sonáta G dur op. 37

Účinkující
Igor Ardašev – klavír