Skladatel Benjamin Jusupov: Těší mě, že v Brně moje hudba rezonuje

Izraelský skladatel Benjamin Jusupov, narozený 22. listopadu 1962 v tádžickém Dušanbe, není v České republice neznámou postavou. V roce 2007 na Hudebním fóru Hradec Králové dirigoval českou premiéru svého slavného Viola-Tango-Rock-Koncertu, jeho skladby uvedly harfistka Jana Boušková (Maximum), Orchestr Berg (Tanovor), či Talichovo kvarteto (pro které před časem napsal smyčcový kvartet Musica mundi). V sezoně 2014/2015 byl rezidenčním umělcem Filharmonie Brno, což obnášelo provedení několika jeho zásadních děl a sám Jusupov se na jednom z koncertů představil ve své umělecké trojroli skladatele, dirigenta a klavíristy.

Letos se jubilující autor vrací do Brna, aby byl přítomen světové premiéře své novinky Kreutzerova sonáta (Pocta Leoši Janáčkovi), kterou zkomponoval na objednávku Filharmonie Brno a Nadace Leoše Janáčka, a české premiéře koncertu pro dva klarinety a orchestr s názvem Obrazy duše, který zazní v podání novopečeného člena České filharmonie Lukáše Dittricha, prvního klarinetisty brněnských filharmoniků Lukáše Daňhela a Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Symfonickým koncertům, které se uskuteční ve čtvrtek a v pátek v Janáčkově divadle, předchází středeční komorní koncert v Besedním domě, na němž v českých premiérách zazní Jusupovovy čtyři skladby pro různá obsazení: cyklus pro čtyřruční klavír Kultury minulosti v podání Dennise Russella Daviese a Maki Namekawy, Sonáta pro dva klavíry (autor a Maki Namekawa), Klavírní trio č. 2 „Z židovských tradic“ (Trio Bohémo) a Haqqoni pro klavírní trio, klarinet a zvukový pás (Trio Bohémo a Marek Švejkar).

Benjamine, s Filharmonií Brno jsi spolupracoval už dříve, v sezoně 2014/2015, kdy jsi byl jejím rezidenčním umělcem. Jaké máš na tu sezonu – na spolupráci, na město – vzpomínky?
Moje rezidence tehdy spočívala v tom, že Filharmonie Brno v průběhu sezony provedla několik mých důležitých skladeb: Violoncellový koncert, Viola-Tango-Rock-Koncert, flétnový koncert Nola, sám jsem hrál a dirigoval své klavírní dílo Con moto… Brno jsem si oblíbil, mám rád hudebníky, management filharmonie, dobře se tu pracuje, protože se všichni snaží dělat maximum pro to, aby výsledek byl co nejlepší. Brno vnímám jako město, ve kterém je hudbě věnována velká péče, má silnou hudební tradici, jež se neustále rozvíjí, publikum, které přijímá i novou hudbu. O to víc mě těší, že tu rezonuje moje tvorba, že se toho tady v souvislosti s ní podařilo spoustu zrealizovat a že tu teď mohu oslavit i své šedesátiny.

Pro tu příležitost jsi na objednávku brněnské filharmonie a Nadace Leoše Janáčka napsal novou skladbu, která bude mít světovou premiéru: Kreuzerovu sonátu (Poctu Leoši Janáčkovi).
Leoš Janáček je s Brnem úzce spjat, je pro toto město významnou postavou. Patří k největším světovým skladatelům, je to bezesporu originální autor, velmi ho obdivuji. Kývnul jsem tedy na zadání, že moje nová skladba bude spojena s Janáčkem. Ovšem hledal jsem širší inspiraci. Obecně vnímám hudbu jako dialog mezi skladateli, styly, obdobími. Každé období se nějakým způsobem vztahuje k obdobím předcházejícím, každý skladatel se vyrovnává se svými předchůdci. Proto jsem si jako inspiraci vybral dílo, které je rozprostřeno do 300 let: nejdřív Beethoven složil Kreutzerovu sonátu, pak Tolstoj napsal svou stejnojmennou novelu o Beethovenově sonátě, následně Janáček zkomponoval skladbu podle Tolstého a teď se přidávám já. Využil jsem řadu Janáčkových témat, reagoval jsem na jeho kompoziční styl. A pak mě přitahovalo samotné téma, rozvinuté Tolstým a pak Janáčkem: jaké místo hudba zaujímá v životě člověka, jak hudba působí, jaké emoce vyvolává, to vše je u Tolstého a pak i u Janáčka spojeno s tragédií, s nezvratnými lidskými kroky. Hudba v tomto směru může emocionálně působit na náladu: může být zdrojem rozkoše i agrese…

Zmínil jsi, že jsi reagoval na Janáčkův kompoziční styl, sám ses mi taky svěřil, že tě specifické zadání objednávky přivedlo k hudbě, která se odlišuje od ostatních tvých skladeb…
Janáček je opravdu nesmírně zajímavý skladatel s nestandardním myšlením, jeho intonace je zřetelná a jedinečná, spjatá s tím, co Janáček slyšel na moravské ulici, na tržišti a jiných místech a poté to přenášel do své hudby. To je tradice, která sahá až k Musorgskému a dalším, nicméně u Janáčka se to vyvinulo v klenutá a neobvyklá témata, která jej odlišují od hudby 19. století, zcela originální je i Janáčkova harmonie… To vše na mne působilo. Jsem člověk odchovaný východní hudbou, proto mne janáčkovské téma v mé nové skladbě přinutilo „revidovat“ vlastní styl, abych mohl napsat skutečnou poctu Janáčkovi a taky jeho kultuře a Brnu.

Přesto Kreutzerova sonáta (Pocta Janáčkovi) zůstává dílem, jehož autorem je Benjamin Jusupov, to je zjevné i po letmém pohledu do partitury…
Samozřejmě, geny nezměníš.

Jak bys popsal koncert pro dva klarinety a orchestr Obrazy duše?
Tento koncert jsem složil před dvanácti lety, od té doby se hrál s velkým úspěchem v mnoha zemích. Dva klarinetisté v něm odhalují různé duševní stavy. Oba sólisté se v průběhu skladby nacházejí v různých konfrontacích: v první větě to je princip echa, jeden napodobuje druhého, ve druhé větě se vzájemně se burcují na způsob soutěže, hry, ve třetí větě se proměňují v jeden celek, oba klarinety zní jako jeden „sešitý“ ze dvou, ve čtvrté větě hrají jako duet stejně smýšlejících lidí. Kromě toho v koncertu kombinuji různé styly: v první větě hra na klarinet připomíná hru na kavkazský nástroj duduk, ve druhé části to je klezmer, třetí věta má blízko k Weberovi, Mahlerovi, klarinety hrají na evropské bázi, čtvrtá věta odkazuje ke Střední Asii, kde jsem se narodil. To všechno nutí sólisty představovat si svou duši, která se vždy skládá ze stejných komponent, ale svým obsahem je pokaždé jiná, podle toho, kde se nachází, v jaké kultuře, tradici, jazyku, rituálech…

Brněnští posluchači mají jedinečnou příležitost poznat i tvou komorní hudbu…
Na brněnském koncertě vystoupí několik různých seskupení. Z probíhajících zkoušek mám skvělý pocit, protože každý z hudebníků k mé hudbě přistoupil se svým myšlením a názorem a do mé hudby tak vtiskl i část své duše. Dennis Russell Davies se svou ženou Maki Namekawou zahrají cyklus Kultury minulosti, ve kterém se obracím k dávným kulturám, z nichž se nám nedochovaly žádné zvukové stopy, nevíme, jak ta hudba před 2000–3000 lety zněla. Podle textů a výtvarných výjevů jsem se snažil sám v sobě vyvolat představu, jak hudba dávných národů mohla znít. V jedné skladbě pak účinkuje skvělé Trio Bohémo a v další se k němu připojí klarinetista Marek Švejkar. Sonátu pro dva klavíry zahraji osobně spolu s Maki.

Není obvyklé a pro posluchače to není ani jednoduché, když je program koncertu tvořen skladbami jediného autora – to platí i o klasicích, natož o současných skladatelích. Myslím si ale, že se nám podařilo sestavit pestrý a atraktivní program, věřím, že publikum jej ocení.

Benjamin Jusupov vystudoval skladbu, klavír a dirigování na moskevské konzervatoři, doktorské studium absolvoval na Bar-Ilanově univerzitě. (přečtěte si více…)