Filip Barankiewicz: Náš repertoár obsahuje vše, co soubor 21. století vyžaduje – klasiku, neoklasicismus i modernu

Profesionál každým coulem, který se prezentuje jako týmový hráč ve službách souboru ND, jehož vnitřně uspokojuje možnost předávat své bohaté profesionální zkušenosti a tím posouvat úroveň svého týmu. Bude mít ještě možnost pokračovat v započaté koncepci, neboť v říjnu s ním byla podepsána nová smlouva prodlužující jeho působení v Praze o další čtyři roky. Při souboru Baletu Národního divadla zavedl i systém pro elévy, jehož rozvoj bohužel přibrzdil kovid. Největší radostí Filipa Barankiewicze je dle jeho slov to, že 15. prosince 2022 dojde ke splnění dalšího bodu jeho koncepce a do repertoáru baletu přibude poprvé v Praze uváděná Tramvaj do stanice Touha v choreografii světově proslulého Johna Neumeiera.

V říjnu jste získal nominaci na cenu kritiků časopisu Dance Europe – berete to jako mezinárodní ocenění vašich prvních 5 let u souboru Baletu Národního divadla v Praze?
Nikdy jsem nebažil po žádných cenách, které by náležely přímo mně. Nechci být šéfem baletu proto, abych sbíral ceny. Více si vážím toho, že soubor Baletu Národního divadla získal ocenění Nejlepší premiéra sezony 2021–2022 za inscenaci díla Eden v choreografii Wayna McGregora a oceněn byl také Matěj Šust. Více mě zajímá rozvoj souboru a zvyšování jeho uměleckých kvalit. Rád předávám všechny zkušenosti, které jsem nasbíral během celé své kariéry. Ty nejlepší věci, když jsem pracoval s Johnem Neumeierem, Marcií Haydée, Jiřím Kyliánem, Williamem Forsythem. A fantastické je to, že soubor ND má příležitost pracovat s osobnostmi tohoto formátu. Být šéfem souboru není o mně, ale o rozvoji každého člena souboru, o jejich kariéře, o jejich edukaci. Také je to o publiku, aby mělo možnost vidět různorodý repertoár, to, co ještě nikdy v Praze neviděli. Ta nominace mě potěšila pouze v tom kontextu, že někteří lidé na to lépe slyší a více si uvědomují kvality našeho souboru skrze ta mezinárodní ocenění.

Nedávno jsme se dočetli na Opeře Plus, že Jan Burian, ředitel Národního divadla, s vámi prodloužil smlouvu do roku 2026 – a vy jste ji podepsal. Znamená to, že i přes ty těžké kovidové roky jste k oboustranné spokojenosti našli společnou řeč?
Vážím si svobody a důvěry, které mi pro mou práci poskytuje Jan Burian jako můj jediný nadřízený. Samozřejmě kdybychom neměli prokazatelné výsledky, možná by i náš vztah byl o něčem jiném. Máme výbornou zpětnou vazbu od publika. Mnoho divadel má problémy nalákat publikum po kovidu zpět do hlediště. My, tedy Balet ND, za sezonu od září letošního roku do 25. 11. 2022, když odhlédneme od 100% vyprodaného Louskáčka a od chystané premiéry Tramvaj do stanice Touha, máme 86% naplněnost divadel. To je neuvěřitelně skvělý výsledek. Nám se jako jedněm z mála podařilo dostat se na předkovidovou úroveň. Těch 86 % – to je úžasný výsledek v porovnání s jinými evropskými domy – např. moje manželka teď byla v Německu a hlediště bylo poloprázdné… Také jsem hovořil s ředitelem Opery v Polsku, ten si také stěžoval, že lidé do divadla přestali chodit a je těžké je dostat zpět. Jsem tedy velmi potěšen, že naše publikum se vrátilo a chodí na nás, což si troufnu říci, že znamená, že se jim to líbí. Musím říci, že co se týče publika, nebojím se jít si sednout do hlediště. (úsměv)

V našem rozhovoru před 5 lety jste mi řekl: Teprve až za pět let budu moci říci: „Toto je můj soubor. To jsou moji tanečníci, se kterými bych chtěl strávit následujících pět či deset let.“ Máte tedy pocit, že tím, co bylo řečeno výše, se tato vaše myšlenka naplňuje?
Jsem velmi spokojený s vývojem souboru Baletu ND, momentálně vrcholí přípravy na premiéru Tramvaj do stanice Touha. Před svým nástupem jsem musel předložit koncepci rozvoje a připravit repertoár pro následujících 5 let a je velmi uspokojující, že všechny body se nám daří postupně realizovat. Mé umělecké vize se naplňují. Mým cílem bylo dostat soubor na špičkovou evropskou úroveň – a to se daří naplňovat, protože máme mnoho pozvání na turné. Právě jsme se vrátili z Cagliari v Itálii, kde jsme měli představení Romea a Julie v choreografii Johna Cranka. To je veliký úspěch.

Ve své umělecké koncepci jsem kladl na první místo navrátit na prkna ND více klasického baletu v ověřených choreografiích. Máme jeden z největších souborů v Evropě, a proto potřebujeme hrát klasický repertoár, který je nejtěžší k provedení a vypovídá o kvalitě souboru. To je náš základní kámen, na kterém se dá stavět. Mít klasický repertoár ve vysokém standardu, to je základna. Pokud bychom měli velkou skupinu lidí dělající pouze současný tanec nebo neoklasicismus, bylo by velice těžké vrátit se zpátky ke klasice. To byla pro mě od počátku velká výzva, a to jsem také dal najevo ve své koncepci rozvoje při nástupu. Jak můžete zjistit, máme na repertoáru Spící krasavici, Labutí jezero, Louskáčka, Romea a Julii, to je široký seznam klasického repertoáru. A je to to, co si publikum zaslouží vidět. Například Romeo a Julie od Cranka má jedny z nejkrásnějších kostýmů vůbec. Ani si mnohdy neuvědomujeme, jakého privilegia se nám dostalo – pouze čtyři divadla na celém světě mají tuto produkci. A také máme k dispozici ne jedno – ale tři velká jeviště ve třech historických budovách – ať už je to ND, SOP anebo Stavovské divadlo. Máme tři divadla a každé z nich se řadí k nejkrásnějším scénám v Evropě. Zopakuji – ne jedno – my máme k dispozici tři divadla! Proto musíme uvádět díla, která patří na tyto scény a která jsou hodna tam být.

Jak jste spokojen s renovací SOP? Splňuje to ten vysoký standard na balet nebo se tam vyskytují nějaké problémy?
Velice upřímně vám řeknu svůj názor – jsem poněkud staromilec a myslím si, že kdyby vše bylo možno obsluhovat manuálně, bylo by to lepší. Méně je někdy více. Je tam na můj vkus mnoho techniky, příliš mnoho počítačů – a to s sebou nese riziko poruch a závad. Ono to vypadá hezky na papíře jako projekt, ale v praxi nám to způsobuje zbytečné potíže. Měla se zachovat možnost některé kroky udělat i manuálně, např. otevřít oponu… Obsluhující personál si to teprve osahává a učí se, jak s tím pracovat, technické oddělení má teď před sebou velkou výzvu a hodně, hodně práce… Co se týče prostor Státní opery, je to dle mého názoru nejlepší jeviště na provádění baletu, speciálně klasického repertoáru. Proporce se nemění, úhel pohledu je lepší než v budově Národního divadla. V ND když sedíte na druhém balkóně a výše, tak se úhel pohledu o hodně změní. Je to velké divadlo, ale není ideální pro balet. Můžete vidět choreografii z ptačí perspektivy, méně už si vychutnáte dokonalé pohyby tanečníků. A tohle je důležité, to se ve Státní opeře tou rekonstrukcí nezměnilo. Takže ať už se změnilo cokoliv, tohle naštěstí zůstalo.

Jak jste se sžil s administrativou? Není jí na vás naloženo příliš mnoho?
Naštěstí na to nejsem sám. Mám vynikající osobní asistentku a celý tým lidí, na které deleguji co nejvíce administrativní práce. Já prchám od administrativy, co to jde. Preferuji práci v baletním sále, abych věnoval co možná nejvíce času tanečníkům, předal jim co nejvíce svých zkušeností k jejich růstu, aby tak mohla růst s každým z nich kvalita souboru jako celku. Doslova miluji práci s tanečníky. Možná jsem se nepřesně vyjádřil – neutíkám od administrativy, ale snažím se ji co nejlépe zorganizovat, každé úterý máme pravidelný mítink a také se snažíme o co nejlepší time management. Ne každý mail je urgentní, ne vše se musí vyřídit ihned. Dáváme si čas s týmem o věcech přemýšlet a najít potřebná řešení. Máme vynikající PR oddělení a početný tým baletních mistrů. Takže mohu s čistým svědomím a bez obav na ně delegovat úkoly.

Nestýská se vám po období, kdy vy sám jste aktivně tančil?
Já miluji tanec a občas se budím z „tanečního snu“ – a až po chvilce si uvědomím, že to byl pouhý sen. V momentě, kdy jsem začal učit, jsem ovšem zjistil, že to je to nejlepší, co mě mohlo potkat – moci se podělit o zkušenosti, dávat ze sebe to, co jsem se naučil. Tanec je hodně o egoismu. Jako sólista baletu musíte hodně upřednostňovat svoje ego. Je to nádherná práce a já jsem měl kariéru, jakou jsem si ani nedokázal představit – a jsem za to vděčný. Ale pro mě ta možnost dávání je o hodně víc uspokojující. Teď zažívám šťastné období v roli kouče, pociťuji větší uspokojení z úspěchu souboru, z progresu svých svěřenců. Také jsem šťasten ze spokojených reakcí publika, protože samozřejmě na svých bedrech nesu zodpovědnost za to, co mohou na divadle shlédnout. Celkově mám pocit, že mám teď možnost činit lidi šťastnějšími.

Jedním z vašich výhledových cílů bylo zavedení nějakého druhu „apprentice“ či „trainee“ programu, který by spojil Balet Národního divadla s tanečními školami. Jak daleko je tento váš záměr? Podařilo se vám ho uskutečnit?
Dá se říci, že systém se nám podařilo zavést. Už po dvě sezony jsme měli apprentice program. Co mě mrzí, že v našem souboru nevidím mnoho nových tváří přicházejících přímo z místních škol. Školy bohužel nejsou schopny produkovat tanečníky, kteří by zvládli se zapojit do tak širokého záběru, jako je u nás v divadle. Náš repertoár obsahuje vše, co soubor 21. století vyžaduje – klasiku, modernu, neoklasicismus. Také náš program rotuje – to znamená, že ten tanečník musí umět plynule přejít z jednoho typu tance na jiný. A zvládla to jediná dívka – a to je Nela Báčová. Vlastně se nám za těch 5 let podařilo získat jen dvě osoby odnaproti, tedy z Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a měli jsme tedy 50% úspěšnost – jen Nela to zvládla. Za mnohé může kovid, který nám zhatil spolupráci se Švédským královským baletem, odkud jsme měli mít další studenty přes program Erasmus.

Jaký počet elévů by byl pro vás ideální?
Bylo by pěkné mít každou sezónu šest až osm elévů. A ideálně, kdybychom si je mohli vychovávat i déle než rok. Aby měli možnost zjistit, co to znamená být profesionálním tanečníkem v souboru s tak širokým repertoárem. To není jen, že přebíháme od Louskáčka k Tramvaji. Ve stejném období ještě připravujeme na turné Proces. Každičký den máme různorodé aktivity – od klasiky po soudobá díla. Alarmující je, že jsme doposud nenašli jediného schopného chlapce, který by se zapojil do programu. Naštěstí aktuálně hledáme do souboru tanečnice.

Jak je možno se k vám do souboru dostat?
Denně někdo klepe na naše dveře, dostáváme mnoho mailů se žádostmi o přijetí. Dáváme pozor na to, aby ten člověk mezi tanečníky zapadl. Spousta z těch, kdo se k nám hlásí, nejsou v dobré kondici kvůli kovidu, nejsou na tom dobře fyzicky nebo ztratili praxi – málo v posledních dvou letech tančili, protože školy byly po dlouhou dobu zavřené. Zveme si je na předtančení a s týmem baletních mistrů bedlivě pozorujeme. Je výhodou, pokud ten zájemce je zblízka – ideálně odnaproti z konzervatoře, protože si ho můžeme proklepnout – můžeme ho vidět vícekrát. Ten, kdo sem přiletí, jednou se nám předvede, má menší šanci prokázat svoje kvality. Každý výběr je o kolektivním rozhodnutí, protože jsou to baletní mistři, kdo budou s tím člověkem pracovat. O přijetí rozhodujeme hlasováním, kterému mnohdy předcházejí dlouhé diskuze.

Na vašem facebookovém profilu jsem se dočetla, že soubor Baletu obsahuje 19 národností. Je to běžné v porovnání s jinými soubory? Jak se vám pracuje s tak různorodou skupinou?
Dnes je ve světě běžné mít mezinárodní ansámbl. Pro mě to nikdy nebyl problém. Vyrůstal jsem jako tanečník v Německu – a tam byli v souboru ze 65 tanečníku pouze dva Němci. Pokud si vyberete tanec jako svou profesi, musíte se zcela oprostit od nacionalismu. Máme naštěstí jeden společný hlavní jazyk – a tím je tanec, kterému každý rozumí. No a samozřejmě také angličtina, ta je pro usnadnění komunikace. A jinak je to o talentu z pěti procent a 95 % dřiny a edukace. Pokud někteří o trošku méně talentovaní přicházejí z dobré školy, mohou mít před sebou velmi dobrou kariéru, protože staví na dobrých základech. A pořád je to o lidských bytostech, o schopnosti pohybem vyjadřovat emoce – a to bez ohledu na národnost či sexuální orientaci. V mezinárodních kolektivech bývá výborná atmosféra a dá se říci, že každý mix kultur členy souboru svým způsobem obohacuje. Je to podobné, jako když svůj život trávíme na cestách poznáváním rozličných kultur. Stejně tak nás obohacují zahraniční turné – jsme hrdi na to, že můžeme reprezentovat Českou republiku, Prahu a Národní divadlo, a zároveň se tam všude něco naučíme.

Smlouvy s kvalitními umělci se domlouvají několik let předem. Můžete nám prozradit nějaká jména, na koho se můžeme těšit? Nebo je to součástí „profesního tajemství“?
Bohužel nemohu prozradit žádná jména a žádné projekty, a to až do tiskové konference, která obvykle bývá v únoru. Je třeba dopodepsat ještě některé kontrakty, takže by bylo předčasné se o tom zmiňovat. Pochopitelně nosím celou příští sezónu v hlavě, ale dalším z důvodů, proč nechci prozradit ani žádná zahraniční hostování, je to, že jsem o tom ještě nemluvil se souborem – a nerad bych, aby se to dříve dozvěděli z tisku. Mohu jen prozradit, že máme velmi mnoho pozvání do zahraničí a budeme tedy se souborem často na cestách.

Koho byste do Prahy rád dostal na hostování?
Velice upřímně vám mohu odpovědět, že nemám žádná „dream´s names“. Preferuji tanečníky z našeho souboru, chci dávat ty krásné příležitosti především svým lidem. Navíc ten program po celou dobu stavím jako stavebnici s postupnou obtížností, startem byl Balanchine, následovala Marná opatrnost od Ashtona, Romeo a Julie od Cranka, Kylián – Mosty času – bez toho všeho by nebylo možné přejít k Tramvaji do stanice Touha od Johna Neumeiera. Hans van Manen a Marco Goecke nás ještě čekají v budoucnu. Můj kontrakt bude končit v roce 2026. Když voláme některým choreografům, sdělí nám, že jejich diář je už plný. Tudíž moje plány už jsou završeny. Ale podařilo se mi dosáhnout všeho, co jsem chtěl a co bylo v mých možnostech. Bohužel se musíme ohlížet na finance – máme k dispozici rozpočet pouze na dvě až tři premiéry ročně. Také se musíme trefit do rozvrhů divadel, choreograf musí mít časový prostor, orchestr musí být k dispozici, dílny ND musí být schopny vyrobit kostýmy, musíme zařídit celou složitou logistiku. Takže to opravdu zabere několik let, než připravíme prostor pro nějaký projekt.

Máte vy osobně prostor působit umělecky ještě někdy jinde?
To vůbec ne. Práce pro Národní divadlo – to je opravdu práce na plný úvazek 24/7. Hostoval jsem na mnoha baletních scénách a snažím se implementovat všechny své poznatky – ať už ze Stuttgartu, Miami, Austrálie, Japonska a dalších světových platforem. Máme 140 představení v letošním roce, v příští sezoně to je 126 a to v tom nejsou započítána turné. To je hrozně moc. Navíc máme široký repertoár v počtu 10–15 kusů na sezonu. Ale tanečníci jsou spokojeni – vidím je jít do divadla nikoliv ve stresu a se strachem, nýbrž s úsměvem na rtech. A to proto, že jsou dobře připraveni a jsou schopni plynule přecházet mezi různými styly. Navíc máme velký soubor, s menším počtem tanečníků by to ani nebylo možné.

V reklamách a na sociálních sítích se objevují dojemné příběhy poněkud korpulentních žen, které by rády byly baletkami, ale jejich tělo není ani zdaleka perfektní. Myslíte si, že je možné, že se balet nebo scénický tanec jednou vydají touto „antidiskriminační“ cestou a my se na jevištích budeme setkávat s takovýmto typem baletek či tanečníků, ať jsme genderově korektní?
Právě naší následující premiérou dáváme najevo, že jsme ochotni otevírat těžká společenská témata, jako jsou domácí násilí, šikana apod. V tomto případě se nejedná o diskriminaci, ale jde doslova o zdraví. Osobně si myslím, že to není ve fyzických silách těch lidí. To je, jako by chtěli uběhnout maraton. Klasický balet, to není pouze o estetičnu, ale jde o extrémně náročnou atletickou disciplínu. Vynikající fyzická kondice je prvotním předpokladem pro špičkového tanečníka. Pokud jste někdy viděli nohy baletek poté, co hodiny a hodiny tančí na špičkách – ženám vážícím okolo metráku by musely slézt nehty. Navíc tanečníci musejí baletky často zvedat a přenášet, oběhnout s nimi jeviště. My nejsme superhrdinové, jsme lidé a máme jen lidské kosti, proto uneseme jen dívky, které jsou lehké jako peříčko. Je to i statisticky spočítáno, že tanečník průměrně zvedá cca 3 000 kg za den. Ale hovořím o profesionálním klasickém baletu, kde musíme dodržet všechny tradiční atributy, je to něco nedotknutelného až snového. Nikdo těmto lidem nezakazuje se vyjadřovat tancem, navíc žijeme v době, kdy jsme nuceni akceptovat mnohé. Uvidíme, co budoucnost přinese… Možná budeme jednou překvapeni.

Ve čtvrtek 15. prosince 2022, tedy v předvánočním čase, uvádíte premiéru baletu Tramvaj do stanice Touha. Kdy vás napadla tato myšlenka?
O tomto projektu jsme uvažovali od roku 2016. Když jsme s Janem Burianem vedli diskusi o mém případném nástupu do Prahy, pozval jsem ho do Stuttgartu na představení Tramvaje. Tehdy jsem mu sdělil, že to je příklad toho, co bych chtěl přivézt do Prahy.

Jedná se o hluboký psychologický příběh na motivy divadelní hry Tennesseeho Williamse, v němž se řeší domácí násilí. Není to příliš těžké téma na předvánoční čas? Nejedná se o chybu v načasování?
Lidé asi budou překvapeni, protože v období Adventu jsme naladěni zdobit stromečky a dekorovat své příbytky. Asi se zdá divné, že jsme zvolili premiéru v tomto čase. Je velmi důležité hovořit o těchto tématech, o žebříčku hodnost, co je dobré a co je špatné… Žijeme v roce 2022 a kolem nás je spousta násilí, řeší se kauzy „Me Too“, ty problémy tu stále byly, a jak je vidět, přetrvávají… Je to o umění říci „ne“ sexuálnímu obtěžování a zneužívání, je to o otevření dialogu nad těmito těžkými tématy – a na to není nikdy nevhodný čas.

Filip Barankiewicz osmnáct sezon působil jako tanečník ve Stuttgartském baletu a během úspěšné kariéry získal neocenitelné zkušenosti, nejprve jako první sólista a později jako baletní mistr a kouč. Od sezony 2017/2018 je uměleckým ředitelem Baletu Národního divadla.
Přečtěte si více zde.