Andrej Borejko: Rád pracuji s faksimiliemi a naplňuji co nejvěrněji ideu skladatele

Ve světe je nazýván advokátem soudobé hudby, snaží se prosadit na světová pódia hudbu Paula Kletzkého, André Tchaikowského a k naší radosti i Miroslava Kabeláče. Rád také přivádí zpět do života zapomenutá díla slavných skladatelů. Do Rakouska a do Prahy přijel provést poslední dokončenou symfonickou báseň Alexandra Skrjabina Prométheus: Báseň ohně, ve které se pokusil o syntézu hudby a světelných efektů (tzv. světelný klavír). V Bruknerhausu v Linzi bude skladba provedena se sborem, ale bez světel. V Praze se 11. a 12. ledna 2023 můžeme těšit na provedení včetně sboru i světelné show.

Máte polsko-ruský původ, činí vám to problémy v dnešní době?
Narodil jsem se v Leningradě, což je dnes Petrohrad. Otec je Polák, matka Ruska. Aby to bylo ještě komplikovanější, ze strany mého otce pochází část rodiny z Volyně, což je oblast na Ukrajině. Rusku – nebo spíše Sovětskému svazu – vděčím za kvalitní vzdělání, strávil jsem tam mládí a měl jsem fantastické učitele. Rusko jsem opustil už v roce 1989, v současné době žiji v Německu. V době propuknutí konfliktu, tedy 24. února 2022, jsem byl v Itálii a svůj kategorický protest jsem vyjádřil tím, že jsme na koncertě onoho dne zahráli ukrajinskou hymnu. Byl to velmi emocionálně vypjatý moment, Ukrajinci, kteří byli přítomni, měli v očích slzy. Také mám velmi blízké spolupracovníky mezi Ukrajinci, za všechny jmenujme například Maestra Valentina Silvestrova, ukrajinského skladatele, jehož hudbu hraji od roku 1987, několikrát jsem vystupoval v Kyjevě a ve Lvově – prostě ta země je velmi blízká mému srdci. Svůj postoj jsem jednoznačně vyslovil už v roce 2014 po anexi Krymu. Moji ukrajinští přátelé jsou si vědomi toho, že ne všichni Rusové jsou na straně Putina. A já pevně věřím v to, že Ukrajina zvítězí v této válce.

Pocházíte z hudební rodiny?
Můj otec byl učitelem zeměpisu, maminka byla baletka. Jako malý jsem byl tedy obklopen hudbou k baletu. Maminka si velmi přála, abych byl také tanečník. Jenomže v té době existovala v Leningradě škola pro tanečníky až od deseti let věku. Tak dlouho nechtěla čekat. Proto mě dala do slavné internátní chlapecké sborové školy Petrohradské státní akademické kapely, kde jsem byl od sedmi let. Zde jsem získal vynikající hudební základy, hrál jsem na klavír, učili jsme se harmonii, dějiny hudby a podobně.

V tom případě jsem trochu zmatená, jak se stalo to, že jste založil jednu z prvních rockových kapel v tehdejším Sovětském svazu? Byla to pubertální recese?
V osmdesátých letech nastala v Sovětském svazu takzvaná „perestrojka“ – do té doby nebylo možno nejen že hrát, ale ani beztrestně poslouchat hudbu ze Západu. Najednou se otěže trochu povolily a téměř vše bylo možné – a my jsme se spolužáky z konzervatoře založili rockovou kapelu Model, s jinými spolužáky jsem pro změnu hrál jazz. Také jsem se zapojil do skupiny, která provozovala barokní a renezanční hudbu. Ze všeho jsem si vzal to nejlepší – jazz mi vybrousil smysl pro rytmus, z rocku jsem získal patřičný „drive“. Díky historické hudbě jsem se naučil základy hry na mnoha středověkých nástrojích, například barokní flétnu, a užíval jsem si tu radost hrát v komorním souboru. Jako klavírista jsem totiž byl sólový hráč – individualista, ale když jsme hráli skladbu pro čtyři flétny, zažíval jsem čirou radost. Naše seskupení se jmenovalo Res Facta a byli jsme teprve druhým tělesem v tehdejším Sovětském svazu, průkopníci, učili jsme se hrát na kopie starých hudebních nástrojů, překládali jsme knihy s touto tematikou, bylo to pro nás vše úplně nové. Specializovali jsme se na trubadúrskou hudbu.

Jak jste dospěl k tomu, že jste se nakonec stal dirigentem?
Na tehdy Leningradské konzervatoři jsem vystudoval sbormistrovství, ale můj sen byl studovat skladbu. Bohužel můj učitel skladby po dvou letech dostal rakovinu a zemřel. Byl jsem z toho úplně v šoku, cítil jsem se vykolejený a ztracený. Potom mě jeden spolužák pozval na svoji hodinu dirigování u Alexandra Dmitrijeva – v naší škole byly otevřené hodiny, každý se mohl přijít dívat. Několikrát jsem se byl podívat a byl jsem nadšen ze způsobu výuky, pak mě to nechali vyzkoušet – vtáhlo mě to a už jsem u toho zůstal. Po roce studia jsem začal pracovat jako druhý dirigent – asistent – v Uljanovsku. Hlavní dirigent byl slavný, a tudíž pořád na cestách, měl jsem tedy mnoho příležitostí dirigovat koncerty. Bylo to v letech 1986-89, orchestr byl výborný, sál byl krásný, bylo to to období perestrojky, začali jsme hrát Stravinského a Webera a publikum bylo lačné po hudbě… V roce 1989 jsem se přesunul na Ural do Jekatěrinburgu, následovala Poznaň v Polsku, potom Kanada, Německo, USA… A teď jsem tady (smích).

Máme přísloví „Co Čech, to muzikant“, jsme přesvědčeni, že jsme talentovaní, co se hudby týče, více než jiné národy. Co vy na to?
Pravdou je, že počet vynikajících hudebních skladatelů, které váš národ dal světu, je velký. Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček… Kabeláč, kterého jsem objevil (nejen) pro sebe… V roce 2004 jsem byl na turné po USA s Českou filharmonií a provedli jsme na 25 koncertů, to byla pro mě úžasná zkušenost, poznat tradici, s jakou hrajete Dvořáka. Miluji faksimile – a když jsem se připravoval na toto turné, měl jsem možnost zakoupit faksimile Dvořákovy 9. symfonie. Česká filharmonie, FOK, Janáčkova filharmonie – dá se říci, že znám trochu české orchestry, a vaše orchestry mají jiný zvuk než orchestry jiných zemí. Vaše orchestry jsou vynikající pro provádění romantického a pozdně romantického repertoáru. Máte vynikající hornisty – dá se říci nejlepší na světě, Radek Baborák je toho dobrým příkladem. Máte úžasné koncertní domy jako Rudolfinum, ale já preferuji Obecní dům, protože miluji velké prostory. Vy Češi máte nejen vynikající hudební tradici, ale i výbornou úroveň hudebního školství, jež je položeno na klasické hudbě a které vám pomáhá tu tradici udržovat a rozvíjet. Nemohu opomenout to, že tu máte i obdivuhodnou základnu pěveckých sborů. Mám zkušenost a velmi rád pracuji s Pražským filharmonických sborem a také s Českým filharmonickým sborem Brno, to jsou opravdu vynikající profesionální tělesa.

V letošním roce jste zahájil čtvrtou sezónu na postu hudebního a uměleckého ředitele Varšavské národní filharmonie. Připravujete tam nějaký speciální projekt, myslím natolik speciální, aby našim „rozmazleným“ posluchačům stálo za to vypravit se na dalekou cestu do Varšavy?
Do čela Varšavské filharmonie jsem se postavil v sezóně 2019/2020, což znamená, že po pár měsících mého působení přišlo komplikované a náročné období kovidu. Buď jsme mohli jen streamovat, bez publika, se čtvrtinou orchestru, abychom dodrželi rozestupy… Potom už nás mohlo hrát více a v publiku mohla sedět jen polovina diváků, skoro jsme to nestíhali sledovat, pravidla se měnila ze dne na den. Bylo to jako noční můra a s obtížemi se pomalu vracíme „k normálu“. Když to vše vezmeme v potaz, tak jsem tam se všemi těmi přesuny vlastně teprve druhou sezónu. Vaše obecenstvo má spoustu příležitostí doma v Praze – přesto si myslím, že máme zajímavé projekty i ve Varšavě. V příštím roce uvedeme světovou premiéru hobojového koncertu Alexandra Raskatova, to bude velká událost. Když se podíváte na webové stránky, určitě se tam najdou další důvody, proč navštívit Varšavu.

Existuje ve Varšavě festival podobný našemu Pražskému jaru?
Určitě za povšimnutí stojí Beethovenův velikonoční festival, který spoluorganizoval i pan Penderecki. Hrajeme skladby oslavující vzkříšení Ježíše, pochopitelně se hrají různá provedení Requiem a Stabat Mater, nejen od Szymanovského. Letos budeme hrát tu Dvořákovu, která zazní ve Varšavě po desetileté přestávce. Jsem tím nadšen, protože ve Varšavě mám k dispozici kvalitní profesionální velký filharmonický sbor o devadesáti lidech, jež sídlí pod stejnou střechou jako filharmonie. Užívám si každičkou příležitost, kdy mohu sbor zapojit do programu. Nedávno jsme provedli Sen Gerontiův od Elgara, což je náročná skladba – a byl jsem nadšen výkonem sboru. Potom tam máme na začátku září světově proslulý Varšavský podzim, který je festivalem experimentální a soudobé vážné hudby.

Vraťme se ke koncertu, který nás čeká ve středu a ve čtvrtek v Praze a v rámci kterého bude uvedena skladba Prométheus: Báseň ohně od Alexandra Skrjabina. Máte, možná kvůli své rockové minulosti, rád světelnou show?
V Polsku je vyhlášen bojkot na ruskou hudbu. Ačkoliv chápu ten postoj Ukrajinců a Poláků, mám přece jen smíšené pocity v tomto ohledu. Čajkovskij, Rachmaninov, Stravinskij nejsou přece odpovědni za to, co se děje teď. Proto si nesmírně vážím toho, že zde v Praze je na programu i dílo ruského skladatele Skrjabina. A světelná show? To nemá žádnou souvislost s mou rockovou minulostí. Nemám rád samoúčelné zavádění světelných efektů do klasické hudby, to vůbec ne. Ale Skrjabin to tam napsal – a to je něco jiného. Rád naplňuji ideu skladatele. Tentokrát se snažím, byť jen částečně, ale co to jen jde, naplnit to, co Skrjabin zamýšlel. V partituře je požadavek, aby v sále byla úplná tma, mlha a jen sem tam probliklo světýlko – ale to není ve Smetanově síni Obecního domu proveditelné, hudebníci potřebují vidět na noty, orchestr nemáme kam „uklidit“. Skrjabin říkal, že jeho skladbu je možno hrát i bez sboru, i bez světelné show, my ji v Rakousku o den dřív provedeme se sborem, ale bez světel, v Praze budeme mít sbor a částečně i ty světelné efekty.
Děkuji Vám za rozhovor!