Afflatus Quintet v Rudolfinu: virtuozita, rozvinuté komorní cítění a pokora

Do programu byly zařazeny skladby Franze Danziho z období klasicismu, dále pak díla spadající svým vznikem do dvacátého století od Leoše Janáčka, Henri Tomasiho a Francise Poulenca. Zaplněná Dvořákova síň dlouho aplaudovala nejenom brilantním výkonům všech protagonistů večera, ale děkovala jim též za desítky let záslužné umělecké práce, kterou obohacují hudební život u nás i v zahraničí.

V souboru Afflatus Quintet hraje skutečná elita interpretů pocházející z českých interpretačních škol pro dřevěné dechové nástroje a lesní roh. Společnými znaky všech jmenovaných umělců jsou brilantní virtuozita, mimořádně rozvinuté komorní cítění a pokora k prováděným skladbám. Zvuk souboru je velmi sytý. V dynamicky vyrovnaném akordu je cítit robustní tón hobojistky Jany Brožkové, sametový tón flétny Romana Novotného, stejně tak pregnantní přítomnost klarinetu Vojtěcha Nýdla či fagotu Ondřeje Roskovce. Lesní roh Radka Baboráka je do vyrovnaného akordu, díky jeho mimořádné hráčské erudici, vždy účelně vpojen.

Soudě podle souhry souboru a jeho výsostně propracovaného interpretačního konceptu všech skladeb, jehož detaily beze zbytku realizoval každý hráč, má umělecké těleso i schopnost velmi těsné vzájemné komunikace jednotlivých členů v pracovním styku. Výsledkem je silný zážitek posluchače, který je opřen o fakt, že soubor Afflatus je nedělitelné umělecké těleso, které generuje srostlý zvuk, tvarující se podle požadavků partitur.

Charakter úspěšných skladeb pro dechový kvintet má jedno specifikum – jejich autoři totiž mají velmi rozvinutý smysl pro zvukovou prostorovost a umí psát najednou pro všechny nástroje. Dechové kvintety nelze totiž začínat klavírní skicou, protože „klavírní“ myšlení nezaručuje samostatnost vedení pěti nezávislých melodických hlasů, později nástrojů s velmi rozvinutými pohybovými i témbrovými schopnostmi. Jistě, lze také partituru dechového kvintetu na krátký čas stylizovat pro potřeby melodie s doprovodem, ale dlouhodobě je takový přístup neudržitelný.

Přes velmi vysokou uměleckou kvalitu všech provedených skladeb nutno konstatovat, že se na koncertě nejvíce zaskvěl dechový sextet Mládí, svita pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a basklarinet od Leoše Janáčka. Skladba vznikla v roce 1924. Z hlediska stylu nespadá ani mezi dozvuky romantismu či impresionismu, ani do stylů dvacátého století, které se v té době projevovaly. Svojí strmou proměnou nálad, moderní modalitou atakující atonalitu, expresívní profilací a krajní nezávislostí nástrojů stojí toto dílo jako maják v žánru hudby pro dechové nástroje. Učebnicový Pochod Modráčků je třetí větou tohoto čtyřvětého, vnitřně se dále členícího cyklu. Je zábleskem vzpomínek na Janáčkovo mládí, také však pouhým střípkem z celkového obsahu. Janáčkův dechový sextet Mládí je mimořádně obsažná svita s pestrou směsicí hudebního výrazu.

Soubor Afflatus zahrál skladbu společně s basklarinetistou Petrem Valáškem s akcentem na melodický průběh vůdčích linií. Agogické i tempové zlomy mezi jednotlivými díly řešil v bohatých odstínech. Upozaďoval pulzující doprovody, což se v interpretacích této skladby neděje vždy. Objevil ve svých zvukových preferencích i překvapivou vazbu úvodního tématu druhé věty Andante sostenuto s volnou větou Symfonie č. 4 Johannese Brahmse z roku 1884. Ta je též náznakem životního smíření stárnoucího autora. Janáčkova hudba však dále neklidně těká a sleduje autorovo krédo, kdy je „tón z krve vyťatý“.

Oproti elektrizujícímu neklidu Janáčkovy skladby lze postavit uměřenost Dechového kvintetu B dur Franze Danziho (1763–1826), německého skladatele spjatého s Mnichovem, Stuttgartem či Karlsruhe. Generačně jej lze zařadit mezi žáky Josepha Haydna, čemuž odpovídá i jeho hudební řeč. Přestože neopouští klasický rámec, je Danziho Dechový kvintet B dur nástrojově vděčný. Skýtá množství virtuózních pasáží i symetrické melodiky. Zde hráči Afflatus Quintetu naplno prokázali technickou výbavu v plném lesku. Provedení klasické skladby na tak vysoké úrovni vždy vzbudí v posluchači sváteční pocit, že je přítomen velmi ušlechtilému hráčskému výkonu. Ten se při provedení Danziho skladby okamžitě dostavil.

Druhá polovina večera byla věnována francouzské hudbě dvacátého století. Skladba Printemps (Jaro), sextet pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a saxofon od Henri Tomasiho (1901–1971) využívá nápodob ptačího zpěvu. Vznikla v roce 1963. Je rozdělena do tří vět, ty jsou spojeny do jednoho proudu do té míry, že obdivujeme jeho promyšlenou kompaktnost. Skvělé provedení skladby i její posluchačsky vstřícný kompoziční průběh podnítily bouřlivý aplaus po jejím skončení. Sympatie posluchačů lze přisuzovat také skutečnosti, že Tomasiho kompozice nabídla přístupnější variantu zpracování „ornitologických“ inspirací, než je známý přístup mladšího Oliviera Messiaena (1908–1992). Oproti Messaienovi se Tomasiho dílo realizuje ještě po neoklasických cestách. Ptačí motivky vplétá do melodicky klenutých témat, někdy dokonce i do pročištěné konsonantní harmonie. Nevzdaluje se pravidelnému metru, jak to činí Messiaen. Mezi společné rysy obou skladatelů lze na druhou stranu zařadit, že umisťují mnoho souzvukových dějů do prostoru dominantního septakordu.

Stejně brilantní zaměření jako skladby předcházející vykazovalo také závěrečné dílo večera Sextet pro klavír a dechové kvinteto Francise Poulenca z roku 1939. Bylo zajímavé pozorovat, jak se se vstupem klavíru zásadně změnil komorní zvuk dechového souboru – přešel do souvislostí s komorním orchestrem. Poulenc s tímto faktorem počítal a v partituře již pracuje s dechovými nástroji podobně jako v orchestru. Někdy volí dokonce blokový způsob, což znamená, že kvintet stojí jako protipól vůči klavíru.

V Poulencově Sextetu najdeme společné znaky s jeho slavnou Sonátou pro flétnu a klavír z roku 1957. Dochází k nim jak v klavírním partu, tak v principech motivické práce těžících též z malých jader. Nutno poznamenat, že flétnová sonáta nese více hlubšího hudebního ponoru. Sextet ještě zabředává do kavárenského zvuku staré Paříže a do líbivých sentimentálních frází. Dílo je však natolik mistrovsky instrumentováno, že posluchači si mohli v průběhu provedení vychutnat nejen jeho starosvětský „retro“ obsah, ale i girlandy běhů a virtuózních fines hráčů Afflatus Quintetu rozšířeného zde ještě o koncertního pianistu Miroslava Sekeru. Poulencův opus je pravidelným třívětým sonátovým cyklem. Je uzavřen efektním Finale, které celý večer okouzlující hudby pro dechy uzavřel.

Přejme souboru mnoho úspěchů do dalších let a mnoho vnímavých posluchačů, kteří ocení jeho interpretační mistrovství.

Český spolek pro komorní hudbu • Afflatus Quintet
6. března 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Franz Danzi: Dechový kvintet B dur, op. 56, č. 1
Leoš Janáček: Mládí, suita pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a basklarinet
Henri Tomasi: Printemps (Jaro), sextet pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a altsaxofon
Francis Poulenc: Sextet pro klavír a dechové kvinteto

Účinkující:
Miroslav Sekera – klavír
Petr Valášek – basklarinet, altsaxofon
Afflatus Quintet:
Roman Novotný – flétna
Jana Brožková – hoboj
Vojtěch Nýdl – klarinet
Ondřej Roskovec – fagot
Radek Baborák – lesní roh