Koncert Filharmonie Brno a Milana Paľy byl mimořádně vydařený

Přiznám se, že jsem šla na koncert Filharmonie Brno především kvůli excelentnímu houslistovi Milanu Paľovi (1982). Tohoto interpreta není třeba příznivcům klasické, zejména soudobé hudby představovat. Je fascinujícím, komplexně disponovaným umělcem. Hraje se zápalem a současně s intelektuálním nadhledem. Je o něm známo, že nerecykluje kmenový repertoár, ale vyhledává zajímavé, málo obvyklé skladby, náročný soudobý repertoár, který si kriticky prostuduje, popřípadě konzultuje se skladateli. Je proto i interpretem vyhledávaným autory (uveďme například Františka Gregora Emmerta, Mariána Lejavu, Ádáma Kondora, Erkki-Sven-Tüüra, Ivana Josipa Skendera a další). S Filharmonií Brno nahrál i na YouTube dostupný Schnittkeho 3. houslový koncert.

9. března 2023 zazněl v Janáčkově divadle v Brně Schnittkeho 4. houslový koncert za řízení šéfdirigenta orchestru Dennise Russella Daviese. Orchestr hraje v kompozici rovnocennou roli – interpersonálně řečeno jak partnera, tak soupeře, mimoběžné či rozpadající se entity nebo pohlcující, těžko předvídatelné masy. Výkon přenášel živě Český rozhlas a je dostupný v záznamu na stránkách stanice Vltavy.

Alfred Schnittke (1934–1998) byl autorem velmi vzdělaným. Sám pojmenoval svůj přístup jako „polystylový“, a to nejen v mixování typických stylotvorných postupů a citací z různých dob a žánrů, ale i skladebných technik. Začleňuje také zašifrované odkazy na jména skladatelů, včetně vlastního. Zvukové bloky spojuje jak střihem, tak vrstvením, často vzájemně stylově, nebo tonálně autonomních pásem v napjatém poměru. Zvukový obraz je pregnantně ostrý a ve chvíli se rozpadá, aby se zase nečekaně v některé úrovni začal zaostřovat. Posluchač těžko předvídá vývoj, ale vše je výrazově srozumitelné. To je na autorovi pro část publika určitě poutavé, a pro někoho dokonce i úlevné (podle experimentální zkušenosti psychologa Iva Hanela).

Schnittke napsal v roce 1977: „Sním o utopii jednotného žánru, kde by fragmenty z vážné hudby a fragmenty z populární hudby nebyly rozptýleny bezdůvodně, ale byly by základními prvky různorodé hudební reality.“ Tento citát o potřebě využívat hudební jazyk potenciálně všemi prostředky v zacílení na význam a výraz dobře koresponduje s autorovou praxí ve filmové hudbě, která, pokud je brána poctivě, skutečně vede skladatele k situační diverzifikaci hudebních prostředků, technice střihu, nebo technice prolnutí, přiblížení a oddálení, subjektivizace a zcizení, které také Schnittke používá.

Skladatelův 4. houslový koncert z roku 1984 je vřazován odborníky do jeho třetího období po roce 1975. Je věnován jeho příteli, houslistovi Gidonu Kremerovi. Premiérován byl na 34. Berlínském festivalu 11. září 1984 právě Gidonem Kremerem a Berlínskou filharmonií, řízenou Christophem von Dohnányim.

Koncert má čtyři věty – Andante, Vivo, Adagio a Lento. K tradici žánru poukazuje charakter témat a sumarizace materiálu v poslední větě (nikoli práce s ním) a v podstatě heroické postavení sólového nástroje. Orchestrace obsahuje nástrojové posílení perkusí, basových dechů, začlenění altsaxofonu, celesty, cembala a preparovaného klavíru.

U Schnittkeho koncertu se nabízí symbolický výklad koncertu jako vztahu jednotlivce – sólisty (nezvěme ho „hrdinou“) k celku (orchestru), který někdy reprezentuje lidské společenství, jindy jakousi osudovou entitu, která na „hrdinu“ nečekaně dopadá a rozkládá, nebo dokonce pohlcuje jeho integritu. Pro přiblížení dynamiky a výrazové pestrosti skladby: První věta Andante se otevírá osmi tóny dominujících zvonů s šifrou jména Gidona Kremera, kterou vystřídá klidné téma dřev a horny v As dur. Jako by nastupovala tradiční expozice tématu, ale už nervní vstup houslisty předznamená clustrový vpád jakési zlé chaotické síly (orchestru), která ovšem nečekaně vymizí a housle se mohou vrátit k snivé romantické melodii v harmonii s orchestrem. Sólistovy trylky v pianissimu opět přinášejí úzkost, která se mění v paniku. Dechová sekce replikuje klid, do zvuku vpadává neorganický zvuk saxofonu. Nálady se mění. V průběhu celého koncertu vystupují dvě typicky romantická témata. Skladatel je údajně, podle interpreta, nazval „nalíčenými mrtvolami.“ Paľa jim nicméně dodal tak krásný výraz „nalíčení“, že zněly živě nostalgicky. Přes všechny traumatizující pasáže končí nakonec první věta v pianissimu melancholického zpěvu houslí nad sonickou hladinou orchestru.

Druhá věta Vivo je překvapivě naprosto odlišná. Má formu passacaglie, je vysoce virtuózní. Houslista v rychlém tempu věty hraje šestnáctinové „moto perpetuo“, které přebírá klarinet. Forma už ze své podstaty stále graduje. Kontinuálně nastupuje opět toužebná melodie houslí. Vše se bez přestávky žene vpřed. V plénu se ztrácí zvuk sólisty („hrdina“ je symbolicky pohlcen), hraje už jen jako vedená loutka bez vyluzovaného zvuku (cadenza visuale). Když se vrací, zvuk je bez vibrata, ale v duu s klavírem se mu vrací síla.

Adagio mixuje od začátku věty barokní způsob (housle doprovází nástroje ve stylu basso continuo) s romantickým. Stále se střídají témata exponovaná už v první větě v různé orchestraci a výrazu. Střídá se také výraz usebrání s postupným nebo zlomovým pádem do hlubin stínu, harmonické scelení se zvukem orchestru s naprostým oddělením do samoty sólového „hrdiny“, které ústí do konfliktu nebo rozpadu, nicméně nakonec věta opět spočine jakýmsi harmonickým smířením.

Finální Lento rekapituluje materiál předchozích vět. Schnittke do ní začleňuje také šifry jmen svých oborových přátel – Děnisova, Gubaiduliny a Pärta. Věta začíná jako by se hudba v pianissimu právě rodila. Housle se s komorní podporou rozezpívají. Instrumentace je průhledná a světle zvonivá, chvěje se, v kombinaci s houslemi je dlouho držen krásný lyrický výraz. Zajímavá je kombinace tympánu, nebo tuby a vysokého rejstříku houslí. Celkově i v gradaci, na rozdíl od předchozích vět, působí „hrdina“ stabilizovaně. V závěru je opět použita „cadenza visuale“, kdy „hrdina“ mizí v tutti zvuku orchestru, než se, nakonec, koncert uzavře v poklidném opakování Kremerovského tématu. Vše se, zdá se, zacelilo.

V druhé části koncertu Brněnské filharmonie zazněla relativně málo hraná Symfonie č. 3 a moll, op. 44 Sergeje Rachmaninova (1873–1943). Skladatel má v letošním roce dvojí výročí. Bezesporu, srdeční záležitostí interpretů i publika jsou především jeho klavírní díla, popřípadě symfonická báseň Ostrov mrtvých. Třetí symfonie patří k autorovým pozdním dílům, napsal ji v letech 1935–1936. Premiéra se konala 6. listopadu 1936 v podání Filadelfského orchestru řízeným Leopoldem Stokowským. Orchestr ji pak nahrál v roce 1939. Symfonie má pouze tři věty – Lento-Allegro moderato – Allegro v a moll, Adagio ma non troppo – Allegro vivace v cis moll a více strukturovanou větu třetí v A dur Allegro-Allegro vivace -Allegro – Allegretto – Allegro vivace. Prostřední věta tedy v sobě slučuje tradiční část pomalou a rychlou (scherzo). Je napsána pro velký orchestr.

Dobová kritika přijala dílo s rozpaky zejména vzhledem k délce poslední věty. Dílo se zdálo v porovnání s očekáváním nudné a dlouhé. Ve 30. letech už odborné publikum objevilo Druhou vídeňskou školu. Skladatel sám napsal v dopise Vladimiru Wilshawovi v roce 1937: „Hrálo se v New Yorku, Philadelphii, Chicagu a dalších. Na prvních dvou koncertech jsem byl přítomen. Bylo to skvěle zahrané. Přijetí veřejností i kritiky bylo kyselé. Jedna recenze mi bolestně utkvěla v paměti: že ve 3. symfonii už to ‚nejsem já’. Osobně, jsem pevně přesvědčen, že je to dobré dílo. Ale – i skladatelé se mohou mýlit! Ať je to jak chce, zatím si stojím za svým názorem.“

Porovnáme-li dostupné nahrávky symfonie, tak je třeba říci, že výkon brněnské filharmonie byl velmi precizní, prokreslený, s krásnými zpěvnými legaty ve smyčcích, citlivou a rozepjatou dynamikou, ve druhé větě s krásným sólem prvních houslí. K dobrému zvuku orchestru přispěla nejen suverenita instrumentace a orchestrace Rachmaninova, ale také akustické podmínky Janáčkova divadla, alespoň z centra sálu, kde jsem seděla. Vynikla barevnost zvuku a melodické mistrovství autora, které se ve své době jevilo už jako nostalgicky ukotvené v minulosti. Je pravdou, že ve srovnání s dynamikou a výrazovým rozpětím předchozí skladby se Rachmaninova Symfonie mohla jevit, zejména v poslední větě, jako příliš rozpravná, nicméně skvělé provedení Filharmonií Brno i díky pečlivosti a precizní představě šéfdirigenta vytěžilo z partitury její potenciál, což posluchači ocenili.

Celkově se tedy koncert z cyklu Filharmonie v divadle mimořádně podařil a je dobře, že jej rozhlas zaznamenal. Važme si také interpretů jako je Milan Paľa, který jde se vší odpovědností a excelencí do tvůrčího rizika, aby nemusel říkat jako reakci na nedostatečný zájem o zajímavou soudobou hudbu u nás, „Čo možem ja sám?“

Filharmonie Brno – Schnittke & Rachmaninov
Cyklus Filharmonie v divadle
9. března 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo Brno

Účinkující
Milan Paľa – housle
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent

Program
Alfred Schnittke – Koncert č. 4 pro housle a orchestr

• 1. Andante
• 2. Vivo
• 3. Adagio
• 4. Lento

Sergej Rachmaninov – Symfonie č. 3 a moll, op. 44

• 1. Lento-Allegro moderato
• 2. Adagio ma non troppo-Allegro vivace
• 3. Allegro