Operní panorama Heleny Havlíkové (406) – Lucia di Lammermoor ve Státní opeře s otazníky

Lucia di Lammermoor se ve Státní opeře nehrála jako „reader’s digest“ výběru hudebních čísel, ale v kompletní verzi s větším škrtem pouze v závěrečné části ansámblu na konci první části se zmatkem na Luciině svatbě, při které se objeví její tajný snoubenec a zarytý nepřítel jejího bratra Enrico. Otevřela tak základní otázku: Má koncertní uvádění oper smysl? Opera je samozřejmě jeden z žánrů hudebního divadla, takže jejím domicilem je divadlo a hlavním způsobem uvedení zůstává inscenace. Nicméně koncertní verzi nelze šmahem odmítat – může být řada důvodů pro. Jeden spočívá v díle jako takovém. Vznikla řada oper s nádhernou hudbou, ale jejich dramatická stránka je považována za slabší, málo divadelní. Tento handicap bývá přisuzován třeba Dvořákovi. Samozřejmě nelze vyloučit, že přijde režisér, který je schopen i do takové opery vnést inscenační drive, ale koncert může být způsob, jak tuto operu představit a upozornit na její potenciál. Nebo zejména u slavných skladatelů vznikne zájem rozeznít jejich prvotiny – v případě Dvořáka připomenu třeba nastudování jeho prvotiny Alfréd na Dvořákově Praze v roce 2014. Dalšími adepty na pouhé koncertní uvedení mohou být opery, které upadly v zapomnění, a vzkříšení, jakkoli pouze hudební, může prověřit jejich kvalitu a oživit je i pro divadelní nastudování. Takových titulů najdeme jen mezi dnes tak opomíjenými romantickými operami českých skladatelů spoustu.

Další důvod souvisí s obsazením a nároky spojenými se scénickým nastudováním – včetně času: zkouškový proces u inscenace trvá v řádu týdnů, u koncertu v řádu dnů. A to bývá rozhodující třeba pro získání významného sólisty nebo i dirigenta, kteří se nechtějí nebo nemohou na delší čas spojený s přípravou inscenace vázat. A jiný důvod vychází z charakteru souboru či instituce. Tak jako se divadelní orchestry občas chtějí blýsknout koncertním repertoárem, symfonické orchestry tu a tam zařadí celou operu. Připomeňme loňskou Rusalku na Dvořákově Praze s Českou filharmonií, dirigentem Semjonem Byčkovem a Asmik Grigorian v titulní roli.

Když bychom tyto argumenty pozitiv pouhého koncertní uvedení vztáhli na Lucii z Lammermooru a Státní operu, smysl takového projektu se vytrácí. Státní opera je divadelní instituce, navíc s rozsáhlým a různorodým repertoárem, který uvádí tzv. střídavým systémem, nikoli v blocích. Diváci tak mají širokou nabídku. V takovém kontextu pouhé koncertní uvedení kompletní opery by mělo být něco mimořádného s puncem výlučnosti, exkluzivity dané nejen volbou titulu, ale i obsazením a samozřejmě také úrovní provedení – při vědomí toho, že Státní opera je součástí Národního divadla, u nás jediné scény s operním provozem zřizované ministerstvem kultury a s nejvyšší dotací ze státního rozpočtu.

Z hlediska volby titulu Lucie z Lammermooru rozhodně není dramaturgicky výjimečná, exkluzivní či jinak přeurčená pro koncertní uvádění. Ano, její síla je hlavně v pěvecké virtuozitě vrcholného italského belcanta. Ovšem, dávno pryč jsou časy, kdy se zdálo, že u nás tahle Donizettiho virtuózní operní „rytírna“ o tragickém osudu milenců ze znepřátelených rodů Skotska konce 16. století propadla oním pověstným sítem času. I v našich divadlech se objevila řada zajímavých inscenací, když připomenu olomouckou, v níž zazářila jako mladičký talent Mária Tkadlčíková, plzeňskou plnou divadelní fantazie v režii Niny Vangeli, která jemně a napínavě oscilovala na křehké hraně mezi dramatickým patosem ponuré tragédie a ironickým odstupem od krvavého thrilleru, mezi divadelní sugescí, hrou na divadlo plnou scénických „zázraků“ a jejím komentováním. Státní opera uvedla naposledy Lucii z Lamermooru scénicky v roce 2004 a měla hned dvě vynikající představitelky s odlišným pojetím titulní role – Simonu Houdu Šaturovou jako Lucii zranitelnou, dojemně křehkou a dramatičtější Marinu Vyskvorkinu.

Rozhodně platí, že Lucie z Lammermooru patří k typu oper, jejichž uvádění, tím spíš koncertní, bez špičkových sólistů vyškolených v belcantu ztrácí smysl. Tentokrát dostala příležitost Lucie Kaňková. Chopila se role Lucie s plnou vervou. V oboru koloraturního sopránu je to bezesporu mimořádně talentovaná, technicky disponovaná sólistka se zvládnutou deklamací. Známe ji jako Mozartovu Královnu noci v Kouzelné flétně, Verdiho Gildu v Rigolettovi nebo Violettu v Traviatě. Donizettiho Lucia je nesnadná kombinací měkké lyrické zpěvnosti, kterou je třeba vygradovat do intenzity emočního náporu, s nímž vzdoruje bezvýchodné situaci, do níž se dostane po vynuceném sňatku, a hlavně ve velké scéně šílenství. Lucie Kaňková si dobře rozvrhla síly a všechny tyto výrazové vrstvy obsáhla. Dokonce v rozsáhlé scéně šílenství zvolila obtížné kadence, v nichž jí byl oporou a partnerem flétnista Václav Lenc. Nicméně vedle pěveckého mistrovství Mattea Desolea v roli Lucií milovaného Edgara jsme až z výkonu tohoto italského tenoristy mohli slyšet, kam lze posouvat intenzitu výrazu vrcholného italského belcanta.

Do role Enrica, Luciina nelítostně despotického sobeckého bratra, který se chce za každou zachránit „prodejem“ Lucie jako lukrativního „zboží“, byl obsazen Pavol Kubáň, od sezony 2021/22 sólista Národního divadla, kde zpívá Pucciniho Marcella v Bohémě, Mozartova Dona Giovanniho a Rossiniho Figara v Lazebníkovi sevillském. Postava skýtá skvělou příležitost pro typ ďábelských barytonových zloduchů, ale Pavol Kubáň jakoby si víc hlídal lahodnost kantilény, než vyjádření Enricova odpudivého charakteru. Přitom se před čtyřmi lety u nás tak výrazně uvedl v rolích krutého mrzáka Malatestu a lakotného barona v liberecké inscenaci aktovek Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř. Další významnou postavou Donizettiho tragédie je kaplan Raimond, který jako Luciin vychovatel hanebně zneužije její důvěry. Z interpretace Iurie Maimescu jsme se však o této psychologicky komplikované roli nedozvěděli nad rámec libého basu nic. Role Artura, Lucii vnucovaného manžela, jehož majetek má zachránit Enrica, byla svěřena Danielu Matouškovi, od této sezony sólistovi Opery ND. Před třemi lety na sebe upoutal pozornost v olomouckém nastudování Lovců perel krásně oblými výškami v typicky francouzské celkově vysoké tessituře Bizetova Nadira. V méně exponované roli Artura tyto své přednosti tak svrchovaně nepředvedl. Obsazení koncertní Lucie spolehlivě dotvářela mezzosopranistka Lucie Hilscherová jako Alisa a Ivan Kusnjer v roli Normana. Sbor, umístěný v hloubi jeviště za orchestrem, poněkud zanikal.

Koncertní vystoupení je určitě také příležitostí pro hráče, kteří se z orchestřiště dostanou na jeviště. Bohužel zpočátku hra orchestru trpěla špatnou souhrou, nepřesnostmi intonace, místy zbytečnou zatěžkaností, než se podařilo zkoncentrovat pozornost a „naladit se“ na svěží nastudování s úspornými a čitelnými gesty dirigenta Andrije Jurkevyče. Věřme, že se Jurkevyč z pozice nového hudebního ředitele Státní opery bude orchestru věnovat tak, aby provedení, nejen ta koncertní, dopracoval k větší přesnosti. A jakkoli je vztah interpreta k prováděnému dílu důležitý, zohlední při vedení Státní opery širší kontexty, než své okouzlení skladateli vrcholného belcanta a zaujetí pro talentovanou mladou českou zpěvačku, jejíž interpretace a hudebnost mu podle jeho slov imponují.

Gaetano Doninetti: Lucia di Lammermoor
Dirigent Andrij Jurkevyč, sbormistr Adolf Melichar.

Osoby a obsazení: Lucia – Lucie Kaňková, Sir Edgardo di Ravenswood – Matteo Desole, Lord Enrico Ashton – Pavol Kubáň, Lord Arturo Bucklaw – Daniel Matoušek, Raimondo Bidebent – Iurie Maimescu, Alisa – Lucie Hilscherová, Normanno – Ivan Kusnjer.

Sbor a Orchestr Státní opery

Koncertní uvedení, Státní opera 11. března 2023.